Článek
Na toto téma (jak vnímat, učit a přeprogramovávat své subjektivní světy) jsem si v podcastu Myšlením na vrchol povídal s koučem vrcholových sportovců a manažerů Marianem Jelínkem. Dovolte mi vybrat několik inspirativních myšlenek z našeho rozhovoru.
Osobně se mi velice líbí tato myšlenka: je důležité rozvíjet v dětech symbiózu rozumu a emocí. Potlačit logiku, nepočítat výsledky, neukazovat dítěti, co je správné, a naopak tlačení pouze na emoce (častý opak rodičů extrémně tlačících na výsledky), ani tato cesta není správná. Dítě později postrádá rozumovou a logickou argumentaci, kritické myšlení a ztrácí se samo v sobě.
Dvě strany mince
Existujeme v duálním světě. Je tu nahoře a dole, vlevo a vpravo, černá a bílá. A stejně tak vedle sebe stojí proces a výsledek. A my musíme tyto dvě strany držet v jakémsi pnutí. Říká se, že rozum nevede k akci, ale k pochopení, emoce zase k akci vede, ale je slepá. Pokud nemá někoho, kdo ji řídí. Což by měla být z mnoha procent úloha rozumu.
Nabízí se otázka: Pokud si v dospělosti uvědomíme, že je naše vnitřní dvojče nemocné (myšleno nezdravě vyvinuté), existuje šance s tím ve vyšším věku (ne v dětství) pracovat? Marian Jelínek je přesvědčený, že jednoznačně. Dokonce by bylo krajně podivné, kdyby Marian jako člověk pracující se subjektivní světy vrcholových manažerů a sportovců řekl, že už ne, že takový stav je neměnný. Rozhodně si to nemyslí a je přesvědčený, že určité nápravy jsou možné.
Například trest smrti – obrovské světové téma, zda ano, či ne, i celé Spojené státy Americké nejsou v tomto tématu jednotné, jelikož někde trest smrti mají, jinde už dlouho ne – je tolik sporným tématem právě kvůli nápravě, možnosti předělání člověka z hlediska jeho mindsetu, charakterových vlastností a vztahu k etice atd. Existují typy lidí, kteří jsou skutečně nemocní. Ti mají určité problémy od narození a nelze s nimi zcela hnout. To nás přivádí k základnímu uvědomění:
Emoce je chemie
Jakákoliv emoce je vlastně chemie v mozku. Tato chemie zapříčiňuje to, že působí jako transmiter – přenos. V mozku máme x miliard neuronů, ty mají dendrity a neurity – představme si je jako ocásky nervových buněk. Tyto ocásky nervových buněk se k sobě přiblíží a vytvoří spoje, nazývané synapse. Ale nikdy se nedotknou. Pouze se přiblíží a zůstává mezi nimi „mikro-škvírka“. A aby vzruch přeskočil z jednoho ocásku na druhý (z dendritu na neurit), potřebuje vzruch nositele. Proto transmiter. A to jsou právě ty chemické látky. Strach má své vlastní, adrenalin má jiné, oxytocin působí jinak… A když si je nevytvoříme sami, tak si vezmeme antidepresivum. Antidepresiva ve své podstatě mají (celý popis je vykládán velmi zjednodušeně) směsici transmiterů pozitivních emocí. To znamená, že nám přinesou pozitivní emoce, a my jsme najednou pozitivně nastaveni. Ale nemůžeme za to my! Dodal nám to lék. Proto je důležité pochopit, že chemii (transmiter) můžeme měnit a ovládat. Anebo neovládat a vzít si antidepresiva.
Pokud je někdo geneticky (psychicky) nemocný, může se stát, že některého transmiteru bude mít daleko menší množství. Nebo se nevyplavuje. Proto takový člověk konkrétní emoci zkrátka nezažívá. Proto je (s prominutím za nadsázku) schopen zabít malé dítě, ale pokud je skutečně nepříčetný, tak absolutně postrádá emoční hodnoty, jaké máme my, a řekneme, že takový člověk ztratil rozum. A ano, do jisté míry je to tak, že opravdu ztratil rozum.
Náprava synapsí
Neustálým prožíváním situací a emocí a opakováním těch samých úkonů se učíme vytvářet synapse. Neurolingvistika to nazývá vytvářením mozkovým map. Čím častěji tudy daný vzruch chodí, tím více je mozková mapa (vazba) pevnější. Proto si uvědomme, že v našich malých hlavičkách je velmi živo. Některé synapse se časem odpojují, jelikož už je neposilujeme – na určitou věc nemyslíme. Tím pádem se taková synapse odpojí a vytvoří se nová. A jsme u toho.
Jestliže má někdo z dětství navyklý určitý spoj, synapsi, ale pracuje s ní na tom, aby tato synapse polevila a vytvořila se nová, tak docházíme k výsledku, že lze určité vlastnosti (nevrozené) měnit během života.
S Marianem Jelínkem doporučujeme všem čtenářům a posluchačům Myšlením na vrchol knihu Digitální demence od Manfreda Spitzera. Autor v ní kouká na dnešní dobu dosti kritickým okem. Tam se na příkladu londýnských taxikářů dočtete o tom, jak krásně můžeme mozek posilovat, ale také jak naopak může mozek zlenivět. Mozek je v podstatě jako sval. A svaly mohou ochabnout. Dřívější cvičení nám nezajistí kondici do konce života. Po skončení se cvičením si ji zachováme pár týdnů, ale pak půjde jednoznačně dolů. A stejně je to s hlavou.
Nové mozkové buňky se nám tvoří i v pozdějším věku, ale musíme je ke tvorbě vyprovokovat. Čím? Samozřejmě cvičením mozku. Proto je velice důležité pro staré lidi, aby se udržovali čtením, ne neustálým koukáním na televizi, to je naopak bohužel mor. Čtení, luštění křížovek a sudoku, chození na jakékoliv přednášky… to jsou všechno věci, které jsou pro staré lidi velmi důležité. Podobné je to u těla. Dokud se člověk může hýbat, tak i lékaři radí, aby se hlavně nepřestávalo s pohybem. Protože pokud starý člověk začne zanedbávat pohyb, jednoho dne už z křesla nevstane. A naprosto stejné je to s naším myšlením. Je úžasné, když i staří lidé dělají něco spojené s kreativitou – psaní básniček do šuplíku, malování, klidně i starost o zahrádku… Podobně jako tělo udržujme i mozek v akci. Ale v aktivní akci, ne pasivní (koukání na seriál – zábava, odpočinek, ale nejedná se o cvičení mozku).
Co si o tomto tématu myslíte vy? Máte svůj pravidelný rituál, kterým udržujete mysl v kondici? Máte na paměti, že není dobré nechávat mozek zlenivět a je potřeba ho neustále podněcovat a trénovat? Pokud vás zaujaly myšlenky z rozhovoru s Marianem Jelínkem, celý rozhovor si můžete zdarma poslechnout v přehrávači níže.
Zdroje a doporučená literatura:
Kniha Vnitřní svět vítězů od Mariana Jelínka
Kniha Digitální demence od Manfreda Spitzera
