Článek
Zvonil budík a na jejím mobilu svítil čas 5:15. Na Štědrý den si většina lidí ráda alespoň malinko přispí a také ona kdysi patřila mezi ně. Doma měla vždy pečlivě uklizeno, napečeno alespoň dvanáct druhů cukroví, vánočku podle zaručeného babiččina receptu, nazdobený stromeček, nakoupené dárky. Zkrátka a dobře, Vánoce jak mají být. Plné pohody, klidu a radosti s rodinou. Jenže tohle už třetím rokem není její případ.
Alice pracuje 25 let jako zdravotní sestřička v krajské nemocnici. Z toho se poslední tři roky dobrovolně hlásí o pracovní směnu na Štědrý den. A bere si hned denní a noční směnu za sebou. To aby se maximálně unavila a nemusela myslet na ty „debilní Vánoce“. Jiné pojmenování už sama dlouho nepoužila.
Kamarádky i kolegyně v práci už dávno věděly, že se před Alicí o vánočních tradicích nemají vůbec bavit. A přitom to není tak dlouho, co jim Alice sama radila nejlepší recept na bramborový salát, vyprávěla, jaké dárky kupuje dětem a přehazovala si s kolegyněmi směny, aby mohla mezi svátky s rodinou na hory. Panečku! To bylo ale vztekání a doprošování, když si mladší kolegyně bez dětí nechtěla směnu přehodit, a dopřát tak Alici vánoční čas s rodinou. Zatímco dnes? Jakmile Alice zaznamená v televizi reklamu s roztomilou holčičkou v tatínkově náručí utíkající před divokým prasetem, tak se večerní spotřeba vína začíná znatelně zvyšovat. Vánoce se pro ni staly noční můrou, obdobím, které musí přetrpět, protože ví, že na Vánoce bude zase sama.
„Šmejd jeden! Tohle jsem si nezasloužila! Tolik let jsem mu obětovala, starala se o děti, o domácnost a trpěla všechny jeho pracovní cesty, pitomý fotbaly a jiný blbosti. Děti proti mě poštval, s vlastní mámou jsem se kvůli němu pohádala. Taky jsem dopadla stejně jako ona. Akorát jsem zůstala sama a všem k smíchu! Prej že žádnou nemá… Pěkný kecy! Hned první Vánoce už s tou svojí krasotinkou slavili spolu a děti mi ještě vyčítaly, že jsem tam nechtěla bejt s nima. Tak ať si s ní zůstanou, když jim je s ní o Vánocích líp než s vlastní mámou. Já žádný debilní Vánoce k životu nepotřebuju a nebudu se nikoho doprošovat, aby za mnou přišel.“
Podobnou básničku Alice odvyprávěla, jakmile se některá z kolegyň omylem zeptala na vánoční přípravy. Slova plná smutku a zášti. Slova, za kterými byla cítit bolest, lítost a zklamání. Na povrchu, mezi lidmi, zněla Alicina slova hrdě. Jako že je už dávno nad věcí a že si žádný chlap nezaslouží ani jedinou její slzu. Jenže uvnitř ní každé slovo znovu otevíralo hlubokou ránu, která se tak nemohla zacelit. Možná i proto způsobovala takovou bolest a často přiváděla Alici k slzám, když usínala sama v posteli, plná zrady, bolesti a zášti.
Dodnes vlastně nikdo nechápe, co se tehdy stalo. Celá rodina působila šťastně a Alice se nikdy nezmínila, že by měli doma nějaké potíže. Vlastně ani Alice tomu nerozumí. Však dělala všechno, aby byli všichni spokojení. Doma pořád uklizeno a navařeno, nikdo se nemusel o nic starat, hypotéka skoro splacená, každý rok k moři na dovolenou a v zimě na lyže. A najednou, týden před zaplacenou dovolenou, za ní manžel přijde, aby jí řekl, že není v životě šťastný? Že potřebuje víc prostoru? A že už Alici nemiluje? Dodnes tomu sama nerozumí.
„Jak si mohl dovolit takovou bezohlednost? Jak mi mohl takhle ublížit po tom všem, co jsem pro něj udělala a jak jsem se pro něj obětovala? Prostě ho zblbla ta jeho krasotinka a on si ještě myslí, že jsem tak blbá, že uvěřím tý jeho pohádce o cestě za hledáním sama sebe a že potřebuje víc prostoru. Bůh ví, jak dlouho to s ní táhne, jak dlouho mě s ní podváděl a dělal ze mě krávu.“ Další porce nepodložených domněnek a myšlenek, které Alici doprovázely během dlouhých bezesných nocí.
Druhá strana mince
Jaký je Váš názor na Mirka? Bývalého manžela, se kterým Alice prožila krásný 21 let? Říkáte si, že je to pěkný šmejd, když dokázal své ženě takhle ublížit a zmanipulovat děti natolik, že stráví Vánoce raději s tátou a cizí ženou než s vlastní matkou? Než přistoupíte k jakémukoliv soudu, zadržte, prosím. Nic nemusí být tak, jak se na první pohled může zdát. Přeci jen, každá mince má dvě strany. Pojďme se tak podívat na druhou stranu mince, než Mirka nadobro odsoudíme.
Ano, Miroslav svou bývalou ženu hluboce ranil. Ublížil jí a jistě mohl spoustu věcí udělat jinak a lépe. Sám si to uvědomuje. Sám není šťastný, jakým způsobem ukončil vztah se ženou, kterou opravdu kdysi miloval a vlastně mu na ní pořád ještě záleží. Jenže čas už nelze vrátit a jak má člověk mluvit s někým, kdo nechce naslouchat a mele si pořád to své? Vlastně celou tu dlouhou dobu Mirkovi nikdo nenaslouchal.
Vystudoval školu, na kterou ho přihlásili rodiče, našel si práci a stoupal po kariérním žebříčku. Děti rostly, čas plynul a Mirek se dostal do životního koloběhu, který z něj jen vysával energii. „Opravdu žiju jen proto, abych platil účty a hypotéku, dělal práci, která mě nebaví a dvakrát za rok odjel vypnout na dovolenou?“ Už posledních pár let mu tahle otázka vrtala v hlavě. Když se snažil otevřít toto téma s Alicí, mávla jen s úsměvem rukou se slovy: „Prosím tě, leze na tebe krize středního věku. To je normální, z toho si nic nedělej, to přejde. Však se máme dobře, nic nám nechybí, tak co bys chtěl měnit. Nepřemýšlej nad hloupostmi, které nejsou důležité…“
A tak Mirek vždycky pokýval hlavou se slovy: „Asi máš pravdu miláčku, asi už blbnu…“ Znovu, tak jako to dělal vlastně celý život, ignoroval svůj vnitřní hlas a dělal vše, co po něm bylo žádáno. Jenže každý rezervoár potřebuje nějaký přítok, aby z něj člověk mohl odebírat energii. Proto byla jen otázka času, než se přihodí něco, co uštědří Mirkovi tak silnou emoční ránu, že z něj vysaje všechnu energii, která v něm ještě zbývala. Ona osudová rána přišla ve chvíli, kdy Mirkův kolega v práci vážně onemocněl. To se občas stává. Ovšem Mirka dodělalo, když zjistil, že se ke kolegovi všichni otočili zády. Rodina, kolegové i přátelé. Když je nejvíc potřeboval, nikdo mu nepomohl. A tehdy Mirka napadlo: „Co když jednou dopadnu stejně? Celý život dělám to, co se po mně chce, ale sám vlastně nevím, co doopravdy chci já. Proč se mě někdo neptá? Proč mi nikdo nenaslouchá?“
Schopnost naslouchat bylo to, co chybělo jak Mirkovi, tak Alici. Oba možná slyšeli slova toho druhé, ale už nenaslouchali pocitům, které se za nimi skrývaly. Oba možná slyšeli své vlastní myšlenky, ale nenaslouchali hlasu, který jim je našeptával. Však ani Alici to nemůžeme mít za zlé. Ani ona nechtěla nikomu ublížit. Od malička byla vedena k tomu, že žena má pečovat o teplo rodinného krbu, zatímco manžel zajišťuje palivo pro krb. Alice se také nikdo neptal, kým chce být a co chce dělat. I její maminka byla zdravotní sestrou a trvala na tom, že její dcera bude lékařkou. Co naplat, že na to Alice neměla vlohy, a tak se není čemu divit, že vysokou školu vzdala a raději založila rodinu. Čímž do vztahu s matkou vrazila klín, který už dvacet let nikdo neměl sílu vytáhnout. A tak Alice zůstala v životě sama, stejně jako její matka. Naplno přijala roli oběti, ukazující na všechny viníky jejího nešťastného osudu, čímž jen přikrmovala pocity hořkosti, hněvu a nenávisti. Stejně jako její matka.
Ani děti nebyly veselé, že už potřetí nejsou na Vánoce se svou maminkou. Ale řekněte sami, chtěli byste strávit Vánoce s někým, kdo pořád kolem sebe plive jed? S někým, kdo je pořád nespokojený a obviňuje druhé za svůj životní osud? Chtěli byste na Vánoce poslouchat nemístné poznámky na vlastního tátu, který ve skutečnosti úplně rozkvetl a konečně vypadá šťastně? Děti už byly velké, chytré a samy se byly schopny rozhodnout, v jaké atmosféře chtějí strávit Vánoce. Nikdo jimi manipulovat nemusel. Když si chtěly s Alicí o tátovi promluvit, vždycky to skončilo hádkou, nebo slovy: „Prosimtě, jak jako konečně šťastnej? Jenom ho zblbla ta jeho fuchtle. Vždyť jsem s ním strávila dvacet let, tak mě ho neuč znát!“
Nechtěný slib
Když odešly poslední návštěvy a pacienti už spokojeně podřimovali na pokojích, byl na chodbě až nezvyklý klid. Alice šla nemocniční chodbou, zahleděná do země a hlavou se jí honila hromada nepříjemných myšlenek. Byl slyšet jen klapot zdravotní obuvi, který přerušilo volání z nemocničního pokoje. „Co tak smutná, sestřičko? Bloudíte tady po chodbě jako hromádka neštěstí.“
Alice se zastavila u otevřených dveří nemocničního pokoje a pohlédla na usmívajícího se starého pána. Než však stačila reagovat, pán s klidným hlasem pokračoval. „Snad Vás tolik nevzalo, že musíte být na Vánoce v práci. Rodina z toho taky určitě není moc nadšená, viďte, určitě jim chybíte.“ Normálně by Alice poznámky přešla, mávla rukou a nijak nereagovala. Jenže něco uvnitř pána ji k němu přitahovalo. Jako by měl u sebe nějaký magnet či co. Nechápala proč, ale vešla do nemocničního pokoje a dala se se starým pánem do řeči.
„Však Vám asi taky není do zpěvu, nemám pravdu, pane Skleničko? Pokud mě paměť neklame, tak Vás přivezli před třemi dny se zápalem plic a měl jste namále. Dnes už ale vypadáte docela dobře. Nepamatuju si ovšem, že bych Vám dnes dávala nějaké léky, jak to, že Vám u postele nevisí karta? A vlastně, vždyť Vy jste taky dneska neměl žádnou návštěvu, tak co mi to tady povídáte o smutných Vánocích, vždyť Vy jste tady taky úplně sám. Určitě Vám je taky smutno.“
Pan Sklenička byl stařík v letech, kterého žádná jedovatá poznámka už dávno nerozhodí. Jen se spokojeně usmíval, prohrábl si řídké bílé vlasy a požádal Alici, aby mu podala sklenici s čajem. Ta s malou špetkou nechuti přistoupila k posteli a přidržela panu Skleničkovi hlavu, aby se mohl napít. Když se stařík napil, pohladil Alici po ruce, podíval se jí do očí a řekl: „A když už jste tady u mě, nechcete mi dělat malou chvilku společnost, sestřičko? Když už jsme oba zůstali o Štědrém večeru sami. Řekněte, co Vás tíží na srdci? Pozoruji vás už celý den a je vidět, že jste smutná a že vás něco trápí. Ale na Vánoce by přece nikdo neměl být smutný. Copak se vám přihodilo? Smím-li se zeptat.“
Alice byla malinko zaražená, chvilku přemýšlela, co má staříkovi odpovědět. Jenže stejně neměla moc co na práci, a navíc měla jakousi zvláštní potřebu začít mluvit. Nikdy s nikým cizím o svém trápení nemluvila. Sama nevěděla, co ji to napadlo, ale přisedla k posteli a začala vyprávět svůj příběh. Příběh plný bolesti, hořkosti a trápení. Pan Sklenička jen pozorně naslouchal, držel Alici za ruce, pozoroval ji a usmíval se.
Alice pořád mluvila, vyprávěla, jak ji manžel opustil, jak se k ní děti otočily zády, jak se rozhádala s matkou a proč už třetí rok neslaví a nesnáší Vánoce. „Kdysi jsem Vánoce milovala, byl to můj nejoblíbenější čas v roce. Jenže potom, když mi manžel tak strašně ublížil a všichni mě opustili, jsem je začala nenávidět. Proto si beru dobrovolně směny, abych nebyla sama. Je strašné být v životě sám. Vám to není líto, že tu ležíte na Štědrý den sám? Však za Vámi také nikdo nepřišel. Také se k Vám všichni otočili zády?“ Alice polykala slzy a končila vyprávění otázkou. Možná očekávala trochu politování. Možná doufala, že nebude sama, ke komu byl svět nespravedlivý. Jenže pan Sklenička se stále usmíval a držel Alici za ruku. Když na něj pohlédla se slzami v očích, řekl klidným hlasem:
„Sám? Ale já přece vůbec nejsem sám. To, že člověk leží někde sám v místnosti, ještě neznamená, že je tam sám. Je tu se mnou spousta krásných vzpomínek na milovanou ženu, která zemřela před dvěma roky, a naše dva syny, kteří teď sedí s vnoučaty u štědrovečerní tabule. A díky těmto vzpomínkám a vědomí, že moji nejbližší jsou dnes šťastní, se nemohu cítit osaměle. V duchu jsem tam s nimi.“ Chtěl pokračovat, ale Alice jej přerušila: „A to vás nemrzí, že za vámi nepřišli ani na návštěvu do nemocnice?“
„Nemrzí, oni ani nevědí, že v nějaké nemocnici ležím, doktorům jsem zakázal kohokoliv informovat. Přece nebude jeden starej dědek kazit Vánoce vnoučatům.“ Dodal s úsměvem, odkašlal si a pokračoval: „Víte, já si myslím, že člověk by neměl tolik lpět na přítomnosti druhých lidí a podmiňovat skrze ni své štěstí. Stejně tak si myslím, že člověk potřebuje přijmout, že všechno má svůj začátek a konec. Takový je holt život. Netrvá věčně, a stejně je to se vším, co se v něm děje. Někteří lidé odcházejí, aby jiní mohli přijít. Jenže aby mohli jiní lidé přijít, musíme nechat druhé odejít. Stejné je to s dětmi. Vyrostou a začnou objevovat svět, mají vlastní zkušenosti a vlastní názory. Už nepotřebují ty naše, přestože si pořád myslíme, že jsou to ty jediné a správné. Víte, sestřičko, už dávno jsem se naučil nechat věci plynout. Člověk těžko ovlivní, co se odehraje v cizí hlavě, může však ovlivnit, co se děje v té jeho. A díky tomu nejsem nikdy sám, protože ze života mohu čerpat mnoho krásných vzpomínek, které mi to nedovolí. Myslím, že byste to také měla zkusit, sestřičko, hned budete mít svět veselejší.“
„Copak to ale jde? Když mi manžel takhle ublížil, když mi vrazil kudlu do zad?“ Reagovala Alice s přesvědčením, že ona je ta oběť, která si zaslouží lítost. Jenže se jí nedočkala. „Ano, jde to,“ odpověděl s přesvědčením pan Sklenička a pokračoval. „Jenže abyste to dokázala, potřebujete manželovi nejprve odpustit. Jen tak se zbavíte té hořkosti, kvůli které ho nechcete nechat odejít ze svého života, a vrátíte do mysli jen krásné vzpomínky.“ „Odpustit? To myslíte vážně? Copak si to zaslouží?“ vyhrkla Alice se slzami v očích, ale pan Sklenička se nenechal přerušit. „Ano, myslím to vážně, a vůbec nezáleží na tom, co si zaslouží on nebo kdokoliv jiný na světě. Důležité je jen to, co si zasloužíte Vy sama. Potřebujete manželovi, dětem i mamince odpustit ne pro jejich dobra, ale hlavně pro své vlastní. Jen tak budete zase cítit lásku a umožníte věcem volně plynout.“ Alice si utírala slzy v očích. Byla zaražená a jen mlčky zírala na usmívajícího se staříka, který ještě dodal: „Zkuste to, sestřičko, zkuste jim odpustit, běžte za nimi a řekněte jim, že je máte ráda, uvidíte, jak se vám uleví. Můžete mi slíbit, že se o to alespoň pokusíte?“ „No, zkusit to můžu, ale…“ chtěla reagovat Alice, když v tom ji přerušilo volání na chodbě.
Kouzelný dědeček?
„Sestřičko, kde Vás mám, máme tady příjem!“ pokřikoval pan doktor na chodbě a vyrušil Alici z rozhovoru. Ta rychle vyskočila ze židle, usmála se na staříka, pohladila jej po tvářích a běžela rychle za panem doktorem. „No tady jste, co se mi tady zašíváte, sestři. Snad už mě za ta léta znáte a víte, že na tohle zašívání na pokojích jsem alergický a vůbec mě nezajímá, jestli jsou Vánoce nebo Velikonoce. Jednou je člověk v práci, tak ji má dělat. Tak pojďte honem, ať neztrácíme čas.“
Když asi po hodině procházela s panem doktorem okolo pokoje pana Skleničky, hlavou se jí stále přemítala staříkova slova. Pohlédla otevřenými dveřmi do pokoje a zarazila se. Postel byla prázdná, uklizená a čistá. Jako by tam nikdo neležel. Alice zaraženě zírala do pokoje. „Haló, sestři, slyšíte, co Vám říkám? Jste tady se mnou? Co to s Vámi dneska je? Nejdřív se ulejváte na pokoji, a pak jste duchem úplně nepřítomná!“ vyrušil ji naléhající pan doktor. „Promiňte, pane doktore, asi mi něco uniklo, nevíte, kam se poděl pan Sklenička? Ještě před hodinou jsem s ním mluvila.“ „Alice! Jste v pořádku? Co mi to tady povídáte, však ten usměvavý stařík z tohoto pokoje včera ráno zemřel na zápal plic. Bohužel už jsme nemohli nic dělat, bylo mu už přes devadesát let, sám jsem vypisoval papíry. Dneska opravdu nejste ve své kůži, to jste si ho asi s někým spletla. Tak a teď pojďte, čeká na nás práce.“
Byla to snad únava? Emoční vyčerpání? Nebo snad měla Alice jen nějaký sen? Sama byla přesvědčená, že ji pan Sklenička držel za ruku. Jeho slova stále měla ve své mysli. Zbytek večera o nich přemýšlela. „Nechat odejít… Odpustit… Jenže jak? Jak to udělat?“ Na malou chvilku začala připouštět, že měl ten stařík pravdu. Najednou se jí v hlavě začaly objevovat nové myšlenky: „Co když je to všechno jinak? Co když manžel opravdu nebyl v životě šťastný? Co když sám trpěl? Co když mi opravdu nechtěl ublížit? Co když měly děti pravdu? Co když je teď opravdu šťastný? Mám snad právo pro své štěstí někoho k něčemu nutit?“ Zajímavé bylo, že čím více podobných myšlenek přicházelo, tím více se vzdalovaly pocity hněvu a lítosti. Pocity a myšlenky, kterých se Alice nemohla tři roky zbavit, se najednou začaly vzdalovat. Když v tom si vzpomněla na svůj slib. Stále nevěděla, zda se to celé opravdu stalo, nebo zda to byl jen sen, ale pro Alici to bylo velmi živé. Slíbila, že se o to pokusí, že se pokusí odpustit a řekne svým blízkým, že je má stále ráda.
Netušila, co se stalo a kde se to v ní vzalo, ale jako by najednou měla úplně novou energii. Nemohla si pomoct, svůj slib musela splnit hned. Vzala do ruky telefon a vytočila číslo bývalého manžela. Telefon vyzváněl dlouho, až se na druhém konci ozval překvapený mužský hlas. „Ahoj Alice, děje se něco? Zrovna sedíme s dětmi u stromečku.“
„Tak to jsem ráda, neděje se nic. Mohl bys prosím dát telefon na hlasitý odposlech?“
„Ano, jistě, všichni tě slyší.“
„Chtěla jsem vám všem jenom říct, že vás mám všechny strašně moc ráda a že vím, že jste to se mnou neměli jednoduché. Už se ale nezlobím, na nikoho z vás, a chtěla bych vás poprosit, jestli byste mi dokázali odpustit, jak jsem se poslední tři roky chovala. Dnes jsem pochopila, že nejvíc jsem si ubližovala já sama a že jsi za mé trápení nemohl ty, Mirku. Ráda bych vás viděla a slibuju, že neuslyšíte ani jednu výčitku nebo stížnost.“
Na druhé straně telefonu nastala chvilka ticha, kterou přerušil hlas Mirkovy nové partnerky. „Dobrý večer, Alice, ráda Vás slyším a ještě raději bych byla, pokud byste za námi všemi přišla ráno po práci. Ježíšek tu pro Vás nechal pod stromečkem nějaké dárky, už se tu hromadí třetím rokem, tak budeme rádi, když za námi ráno přijdete.“
Děti i Mirek byli překvapení a zaraženě čekali na Alicinu reakci. „To je moc milé pozvání, děkuji za něj, hned po práci se budu muset trochu vyspat, ale pokud by to nevadilo, tak bych za vámi ráda přišla na oběd.“
A jak Alice řekla, tak se také stalo. Dokázala odpustit bývalému manželovi a začala více důvěřovat hlasu svého srdce. Od toho momentu nabral její život úplně nový směr. Alice pochopila, že se nemusí v životě pro nikoho obětovat a že jen ona sama rozhoduje o vlastním štěstí. Zjistila, že když člověk nechá věci volně plynout a dovolí si prožívat lásku, tak mu život nabídne mnohem více příležitostí a radostí, než by si kdy dokázal představit. Vánoce se pro ni znovu staly nejmilejším obdobím v roce a další Štědrý den znovu prožívala s radostí a láskou. Společně se svými dětmi, bývalým manželem, maminkou a novým partnerem.
Nic z toho by se však nestalo, pokud by neslyšela slova od „kouzelného dědečka“, jak sama pana Skleničku začala označovat. Když se někdo zajímal, co způsobilo její velkou životní proměnu, vždy se zamyslela, usmála a řekla: „Potkala jsem kouzelného dědečka a ten mi otevřel oči.“ Dodnes neví, zda to byl jen sen. Netuší, zda ji opravdu navštívil kouzelný dědeček, aby jí ukázal cestu k největšímu životnímu bohatství. Je však vděčná za slova, která nosí stále ve své mysli, protože pro ni byla slova kouzelného dědečka opravdová a nikdy na ně nezapomene.
Pohádkový konec
Zazvonil zvonec a pohádky je konec. Jsou ale takové konce možné jen v pohádkách? Co nám brání prožít pohádkové konce v reálných životech? Zpracoval jsem vánoční pohádku, která se hravě může stát realitou. Věřím, že na Vánoce by nikdo neměl být zůstat sám, a když už se náhodou přihodí, že někdo zůstane osamocen, může najít inspiraci, naději i útěchu v naší vánoční pohádce. Pamatujte, prosím, že největší bohatství, radost a štěstí si každý vytváří sám. Nikdo jiný to za něj neudělá. Přeji Vám krásné a bohaté Vánoce.
P.S. Příběh je smyšlený, jakákoliv podobnost s realitou je čistě náhodná.
