Opravdu chceme život bez hranic?

Pojďme se nejprve uvědomit, že každá hranice je důležitou pozitivní součástí našich životů. Každý máme nějaké konkrétní hranice, které od dětství formují naši osobnost nebo udávají životní směr. Ne všichni ale vnímají osobní hranice v pozitivním smyslu. Však se jen sami zamyslete a zaměřte se na pocity, které prožíváte, když se řeknou slova jako hranice, omezení, bariéra, mez či snad překážka. Vnímáte tato slova s pozitivní nebo negativní konotací?

Zkusme si představit plot okolo rodinného domu. I plot můžeme vnímat jako jednu z forem hranic, která má hned několik účelů. Může například zabránit nezvaným hostům vniknout na místo, kde nemají co pohledávat. Vytváří tak bezpečnější prostor pro naši rodinu. Čím větší a pevnější plot kolem domu vybudujeme, tím bezpečnější prostředí může vzniknout. Snadno se nám ale může stát, že za účelem co možná nejpohodlnějšího a nejbezpečnějšího prostoru postavíme hranice, které nám nedovolí poznat nové věci, a naučíme se tak žít jen v omezeném prostoru. Cokoliv za plotem nás děsí. Zuby nehty bráníme vytvořené bezpečí a střežíme vytvořenou hranici.

Existuje mnoho způsobů, jak zabránit druhým lidem narušit vytvořené bezpečí. Vše se odvíjí od prostředí, ve kterém se člověk pohybuje. Někde lidé nepotřebují budovat kolem svých domů žádné ploty, a přesto se cítí bezpečně, jinde jsou ploty životní nutností. Jako příklad bych mohl uvést zkušenost rodinného přítele, který několik let pracoval v Jihoafrické republice. Během našeho setkání mi ukazoval fotografie domu, který ve městě koupil, a první věc, která upoutala mou pozornost, byla přes dva metry vysoká zeď zakončená ostnatým drátem a elektrickým ohradníkem. „Co to má být, ty sousedíš s nějakou věznicí, že máš u domu takovou zeď?“ Překvapeně jsem položil první otázku, která mě napadla. Netušil jsem tehdy, že podobné ploty okolo domu jsou prakticky nutností a pravidlem. Neměl jsem tušení o výši kriminality v tamní oblasti nebo v jak velkých obavách tam lidé žijí. A když se nad tím zamyslím, někteří lidé si podobné ploty staví ve svém vlastním životě.

Vnímal jsem tehdy bezpečnostní bariéru okolo domu jako něco strašného. Viděl jsem to jako něco, co by mi bránilo cítit se svobodně, zatímco náš rodinný přítel vnímal tuto hranici jako nutnost, která mu umožňuje usínat v bezpečí a s klidnou hlavou. Pro něj byla zeď naopak symbolem bezpečí a pojistkou, že nikdo nenaruší jeho svobodu. Vnímám to jako jeden z mnoha příkladů, že vždy lze na vše pohlížet z různých úhlů pohledu a že vše je třeba vnímat v kontextu situace, doby a prostředí, ve kterém žijeme.

Mnoho lidí dnes vnímá hranici jako prostředek bránící svobodě. Často to jsou lidé, kteří vyrostli v období hluboké totality a nemohli skrze přísné hranice svobodně cestovat, případně se museli většinu života pohybovat v určitých mezích, které jim neumožnily svobodnou volbu. Někdo jen nemohl říct svůj názor, protože by překonal určitou společenskou mez. Někdo jiný zase neměl možnost si svobodně vybrat školu, kterou chce studovat, nebo naplnit svůj život, čím chtěl. Každý by jistě našel nějaká vlastní omezení, ve kterých vyrůstal, a protože nám podobná omezení stanovovala nějaká pravidla, která určovala, co smíme a co ne, naučili jsme se je vnímat spíše negativně. Přesto se ale našli lidé, kteří si nenechali druhými diktovat, co mohou, a rozhodli se stanovit si vlastní hranice.

Když si uvědomíme a stanovíme své vlastní osobní meze, říkáme tím sami sobě, kdy se ještě cítíme komfortně a v bezpečí. Jistě pro vás nebude žádnou novinkou, že když se člověk dlouhodobě nachází v zóně pohodlí, tak se nikam neposouvá a nezlepšuje. Jen využívá dosud získaných zkušeností tak, aby se udržel v zóně pohodlí. Když dostane chuť se někam posunout a v něčem se zlepšit, potřebuje překonat nějakou bariéru. Dostat se mimo zónu komfortu. Potřebuje překonat určité hranice a překážky.

Dříve jsme na podobné hranice naráželi zcela přirozeně. Hnala nás dopředu touha po lepším životě a na cestě životem jsme neustále překonávali nějaké překážky. Prostředí určovalo hranice, a pokud jsme se chtěli posunout mimo ně a v něčem se zlepšit, museli jsme je překonat. Zamysleme se v tomto smyslu nad dnešní dobou.

Nechci nyní hodnotit, zda je současnost v tomto ohledu lepší nebo horší než doby minulé. Snažím se jen poukázat na to, jak je v současném moderním světě důležité umět si stanovit určité hranice a překážky do života, pokud v něm chceme zdravě prospívat. Je to však jen jeden z pohledů na osobní hranice, který nám může být v životě prospěšný.

Ve skutečnosti všichni máme nějaké osobní hranice, jen ne každý si jich je vědom a ne každý s nimi vědomě pracuje. Když někdo překročí osobní hranici, poznáme to jednoduše. Podle reakce. S ohledem na to, kolik péče věnujeme práci se svým subjektivním světem, se naše reakce mohou lišit. Někdo například zvolí útěk, který se může projevit stáhnutím se do sebe. Tito lidé pak často přestanou s druhými lidmi komunikovat. Vybavuji si příklady lidí, kteří roky nemluvili s nejbližšími lidmi svého života jen kvůli jedné malicherné situaci, která již pro ně byla za hranou. Někteří lidé se například rozčílí a nechají se naplno ovládnout emocí hněvu, pod kterou snadno mohou reagovat unáhleně. Někteří lidé si však jsou svých osobních hranic plně vědomi, a tak druhým lidem nedovolí, aby překročili pomyslnou hraniční čáru. Tito lidé včas upozorní druhou osobu, že už se přibližuje k hraničnímu pásmu, čímž dávají najevo, v jakých mezích se může pohybovat, aby se cítili komfortně a bezpečně.

Někdy je snadné druhé lidi odsoudit za jejich hranice. Copak ale můžeme vědět, v jakém kontextu byly stanoveny? Můžeme tušit, v jakém prostředí byly vytvořeny? Zkusme si představit život těchto lidí jako rodinný dům. Můžeme vědět, zda jejich dům vyrostl v prostředí s vysokou kriminalitou, nebo naopak v prostředí, kde lidé místo stavění vysokých zdí pěstují na hranici pozemku okrasné keříky a běžně nechávají odemčené dveře? Chci tím říct, že každý máme trochu jiné hranice života, ve kterých se cítíme bezpečně, vše záleží na okolnostech. Když druhý reaguje pod návalem emocí, bez ohledu na to, zda se jedná o emoci strachu, hněvu či snad radosti, není potřeba jej soudit a hodnotit. Pokusme se naopak toto chování pochopit a hledat jeho příčinu.

Když přestaneme vstupovat do role bojovníka nebo oběti, která si chrání své vlastní hranice, a přesuneme se do role pozorovatele, můžeme skrze chování druhých lidí mnohé zjistit. Pokud například kolega v práci na nějakou situaci reaguje až příliš podrážděně a cítíme z něj vztek, co nám tím prozrazuje o svých osobních hranicích? Co se díky tomu můžeme o druhé osobě dozvědět? Když životní partner žárlí na nějaké chování, na kterém sami nevidíme nic špatného, jaká emoce za onou žárlivostí stojí? Co nám partner svou žárlivostí prozrazuje o svých osobních hranicích? Měli bychom snad jeho chování, které bývá nejčastěji ovládáno strachem, vnímat jako útok? Musíme za každou cenu reagovat nějakou obranou či protiútokem? Nemůžeme raději partnerovo chování vnímat jako příležitost dozvědět se o blízké osobě něco víc?

Jakmile překročíme určitou hranici a přinutíme tím druhé reagovat pod návalem emocí, není nutné je odsuzovat. Představte si situaci, kdy se kolega v práci rozčílí, protože si špatně vyložil naše chování. „Co si o sobě myslíš? Jak si to představuješ? Jak si to můžeš dovolit?“ Skrze výčitky a v krajních případech i nadávky útočí na naši osobnost a zcela přirozeně se začíná dotýkat našich osobních hranic. Někteří lidé okamžitě startují jako čertík z krabičky a reagují protiútokem. Reagují podrážděně a vrací úder ještě horší nadávkou, ještě horší výčitkou a hádka je na světě. Jiní lidé zůstávají ledově klidní a jsou schopni spor vyřešit s chladnou hlavou. Vybavili jste si nějakou situaci z vlastního života? Nechali jste se někdy vyprovokovat ke zbytečným nadávkám a nesmyslné hádce, ve které jsou vždy oba dva poražení?

Pokuste se nyní v podobné situaci vcítit do role nestranného pozorovatele. Vaším úkolem není hodnotit, kdo je lepší a kdo horší, nebo kdo udělal chybu. Zaměřte se na vzájemné emotivní reakce. Co si dva hádající se lidé navzájem o sobě prozrazují? Když někdo začne reagovat pod návalem emocí, ve skutečnosti nám odkrývá své hranice a prozrazuje, v jakém prostředí se nachází jeho subjektivní svět. Pokud si opět představíme tento subjektivní svět jako dům, může nám druhá osoba prozradit, zda se kolem jeho domu nacházejí rozkvetlé růže, anebo to je naopak zeď s ostnatým drátem.

Lidé se nám ve skutečnosti skrze své reakce otevírají a prozrazují, v jakém stavu a prostředí se nachází jejich subjektivní svět. Svou reakcí tak mohou prozradit možná víc, než by sami chtěli. Abychom však byli schopni toto pozorovat a přestat jen podrážděně reagovat, potřebujeme se naučit vědomě pracovat se svým vnitřním světem a být si vědomi vlastních hranic. Dokážete to? Budu vděčný za vaše zkušenosti v komentářích…

Zdroje a doporučená literatura: