Kdy konečně převezmeme odpovědnost za budoucnost našich dětí

„To jsem teda zvědavá, co z těch dnešních dětí jednou vyroste! Když to vidím, jak ty dnešní děti u ničeho nevydrží, ke všemu aby je člověk nutil, pořád by jen seděly u počítače, nebo na mobilech. Tohle za nás nebývalo, my jsme pořád lítali někde venku s kamarády. Ty dnešní dětí nemají vůbec o nic zájem. Jsou to jenom spratci.“

Jsou vám tato slova povědomá? Možná že už jste také někdy slyšeli podobný kritický názor na současnou mladou generaci. Abych pravdu řekl, tak vždy, když slyším něco podobného, tak se jen směji. Vždy si vzpomenu, že přesně něco podobného jsme slýchávali od našich babiček a dědečků. Ono obecně je to většinou právě tak, že starší generace pohlíží na tu mladší velmi kriticky a má potřebu mladší generaci nějakým způsobem soudit. Ostatně, své o tom vypovídá i jeden známý citát, který už před 2500 lety pronesl velký filozof Sokratés:

I Sokratův citát může být každému z nás důkazem, že často nahlížíme na mladší generaci velmi negativně. Já sám pocházím z generace, kdy jsme jako děti měli doma počítač, první vytáčené připojení k internetu a možnost trávit hodiny svého času hraním her na počítači. A jsem přesvědčený, že pokud bychom už tehdy měli podobné možnosti jako mají naše děti dnes, tak bychom se chovali úplně stejně. Současně ale musím souhlasit s názorem, že podobné chování není pro rozvoj dětí příliš perspektivní. Je to ale skutečně chyba našich dětí? Nebo je to více chyba rodičů, potažmo celé společnosti?

Už zákon nám říká, že do 18 let věku dítěte je za jeho chování odpovědný jeho rodič. Tak proč kritizujeme děti, a ne rodiče? Mají ale snad rodiče dětem zakazovat přístup k moderním technologiím a nutit je žít pomalu jako ve středověku? Jenom z toho důvodu, aby nebyli kritizováni? Nebo aby vedli své děti správným a přirozeným vývojem?

Řeči typu, že jsou dnešní děti líné, hloupé a podobně, jsou podle mého kecy. Je to naprosto nemístné. Osobně jsem názoru, že děti jsou právě takové, jako jsou jejich rodiče. Pokud tedy nějaký rodič kritizuje své děti, kritizuje hlavně sám sebe, protože právě on je zodpovědný za jejich chování.

Když naše děti vidí, jak večer usínáme oslněni modrým světlem od obrazovky mobilního telefonu, nebo jak snídáme se zahleděním do sociálních sítí, tak se nemůžeme potom divit, že se sami nejsou schopni odtrhnout od počítače nebo tabletu. Pokud naše děti vyrůstají v prostředí, kde je normální jít každý druhý den do hospody, pravidelně pít alkohol, málo sportovat, nebo se nadále nevzdělávat, nemůžeme se potom divit, že sami nemají chuť dělat něco podobného. Proto si myslím, že je důležité, aby si každý rodič nejprve uvědomil, že svým chováním prakticky programuje mozek svých dětí. Jako rodiče předáváme dětem nové návyky a vzorce chování, které následně ovlivňují kvalitu celého jejich života.

Proto nesouhlasím s tvrzením, že jsou dnešní děti líné, nebo snad dokonce hloupé. Jsou přesně takové, jako jejich rodiče a prostředí, ve kterém vyrůstají. Když dáte dětem prostředí ,které je podporuje v jejich růst a vzbuzuje zájem naučit se něco nového, tak se to chtějí naučit. Zkusme si uvědomit, že každý z nás reagujeme na nějaké podněty. Ať už jako děti, nebo jako dospělí. Tyto podněty většinou spouštějí právě ony zažité vzorce našeho chování. Jako táta dvou dospívajících kluků jsem pochopil, jak je důležité probudit v našich dětech touhu, která je v souladu s jejich přirozenými talenty. Ovšem abychom tohoto byli schopni, potřebujeme nejprve poznat talenty našich dětí a znát jejich osobnost. Jenže často neznáme ani sami sebe. Neuvědomujeme si ani naše vlastní talenty, tak jak se chceme věnovat talentům našich dětí?

Jsem přesvědčený, že každý rodič chce pro své dítě to nejlepší. Každý rodič chce vychovat úspěšného potomka. Tady ale možná přichází na řadu otázka a zamyšlení. Co je to vlastně úspěch? V současné společnosti je úspěch ikonizován formou co možná nejlepších výsledků. Ostatně už ve škole jsem k tomu vedeni. Více nás zajímají známky v žákovské než reálné dovednosti a znalosti. Následně i v dospělosti nás více zajímají výsledky ve formě čísel, než ve formě vlastních pocitů a vlastního rozvoje. Mnozí rodiče, v duchu této ikonizace, vedou své děti k co možná nejlepším výsledkům. Chtějí z nich vychovat vrcholového sportovce nebo manažera, špičkového doktora, nebo uznávaného právníka. Tito rodiče chtějí, aby jejich děti zapadly do představ úspěšné společnosti, aniž by se nejprve zajímali, zda mají jejich děti pro danou roli nějaké předpoklady.

Můžeme se potom divit, že v dospělosti zápasíme s vyhořením? Že ve čtyřiceti letech opustíme teplé místo v kanceláři a štěstí hledáme někde jinde? Je snadné děti odsoudit. Ukázat na ně prstem se slovy: „nevychovaní spratci“. Než příště budeme děti podobným způsobem soudit, zkusme si nejprve uvědomit, že vždy, když ukážeme prstem na druhého, tak zbylé tři prsty ukazují na nás. Nechováme se sami jako neomalení spratci, kterým se možná nepodařilo najít zdroj opravdového štěstí? Nesoudíme děti jen proto, že jim trochu závidíme možnosti dnešní doby? Jak každý z nás můžeme jít vlastním dětem dennodenně příkladem? Co kdybychom se sami přestali chovat jako spratci, kteří vychovají jen nové spratky…