Proč je tak težké zahojit rány na duši a necháváme si stále ubližovat

Jako malý kluk jsem se při štípání třísek na zátop sekl sekerou. Dodnes mám na ruce mezi palcem a ukazováčkem velkou jizvu. Ta jizva už mě samozřejmě dávno nebolí a skutečně se potvrdilo to, co mi řekl tatínek, když jsem za ním přiběhl se slzami v očích: „Nebreč, nešikovný maso musí pryč, ale než se oženíš, tak se Ti to zahojí.“

Táta měl pravdu. Jizva se na povrchu zahojila, ale když se na ni podívám, vždycky si na nepříjemnou událost z dětství vzpomenu. Vzpomínám však s úsměvem a vděčností, přijal jsem tuto událost jako zkušenost, díky které jsem se stal ve štípání třísek zkušenější a lepší.

Občas si povzdechnu a říkám si: „Kéž by bylo tak snadné nechat zahojit všechny rány na duši jako rány na těle!“ Proč je tak těžké zapomenout a neustále se rýpeme ve starých jizvách? Zkusme si nyní na malou chvíli představit, že bych se od dětství rýpal v ráně, kterou mi zanechala sekera na ruce. Nejen že by se nemohla vytvořit žádná jizva, zcela jistě by se rána nemohla zahojit. Chci na tomto jednoduchém příkladu ukázat, že problém není v tom, kolik bolestivých ran během života utržíme, ale pouze v tom, kolika z nich dovolíme se zacelit a uzdravit. Není vždy snadné nechat ránu zacelit, a už vůbec nemusí být snadné nechat ji úplně vyléčit. Je to však nezbytné, pokud chceme, aby nás zranění přestalo trápit.

Jistě se mnou budete souhlasit, že rány na těle umíme uzdravit docela snadno. Většinou stačí nějaká náplast, dezinfekce, a při nejhorším pár obvazů. Ovšem i rána na těle potřebuje trochu opečovat, aby se mohla zacelit a při nejhorším zůstala jen malá jizvička, nebo jen pouhá vzpomínka. I sebemenší ranka na kůži s sebou přináší bolest, kterou potřebujeme překonat, abychom ji mohli uzdravit. Nikdo rozumný nebude ránu neustále otevírat, šťourat se v ní a zbytečně se trápit bolestí, protože chápe, že bolest brzy přejde, pokud svému zranění dodá dostatečnou péči.

Zkusme si nyní uvědomit, že podobně jako zranění na těle fungují i ta zranění, která si nosíme uvnitř sebe. Každé vnitřní zranění s sebou přináší bolest, která odezní až ve chvíli, kdy jej člověk opečuje a přestane ránu pořád otevírat. Uvědomil jsem si to během rozhovoru s Tomášem Paperšteinem, který byl také hostem jedné z epizod podcastu Myšlením na vrchol. Pravděpodobněji ale budete Tomášův příběh znát z podcastu Ve Stínu: Nejlepší kamarád, kde Jiří Kubík a Braňo Pažitka, zpracovali celou rekonstrukci Tomášova příběhu. Tomáš se jako malý kluk stal obětí sexuálního zneužívání, a tak si do života přinesl mnoho vnitřních ran, se kterými si potřeboval poradit, aby je mohl nechat uzdravit.

Když Tomáš začal otevřeně sdílet své trauma z dětství, samotného jej překvapilo, kolik lidí mu začalo psát a sdílet své vlastní, podobně traumatizující příběhy. V našem rozhovoru zmiňoval, že mnohdy se jednalo o osoby ve věku čtyřiceti nebo i padesáti let, které se nikdy se svým trápením nikomu nesvěřili a celý život před ním utíkali. Až díky Tomášově odvaze dokázali také oni svůj příběh sdílet a dovolili si opečovávat staré rány. Zprávy od těchto lidí Tomáše Papršteina inspirovaly natolik, že se rozhodl pomáhat i dalším obětem sexuálního zneužívání v dětství. Díky vlastní zkušenosti si uvědomuje, jak je pro lidi těžké o tomto tématu mluvit a jak často před ním zavíráme oči. I já sám jsem se musel trochu překonat, abych si mohl k tématu sexuálního zneužívání dětí najít více informací. Aniž bych měl s tématem osobní zkušenost, tak to opravdu nebylo nic příjemného. O to víc si uvědomuji, jak je důležité podobná témata otevírat a nebát se o nich mluvit.

Podobné myšlenky a věty neustále otevírají vnitřní zranění a pro každého z nás mohou být informaci, že jsme se nedokázali vnitřně uzdravit. Některé posluchače rozhovoru s Tomášem Papršteinem mohlo například překvapit, že vůči muži, který jej v dětství sexuálně zneužíval, necítí hněv ani zášť. Tomáš cítí spíš lítost, že pachatel nebyl ochoten připustit svou chybu. Pro mě je toto vnímání jen důkazem, že se Tomáš již zvládl s minulostí vyrovnat. Ostatně on sám v rozhovoru připouští, že k tomu potřeboval pomoc terapeuta, protože rány, které v sobě měl, byly až příliš velké, než aby je zvládl uzdravit sám.

Mnoho lidí by se rádo v životě posunulo o krok dál, a často je trápí, když se jim to nepodaří. Prožívají smutek, lítost, někdy také hněv či zášť. Podobná trápení jsou však jen potravou pro hlas slabého já. Je to hlas který člověk táhne ke dnu. Hlas který neustále otevírá staré rány. Mnoho lidí se snaží s tímto hlasem bojovat i celý život. Je to ale nutné? Musíme bojovat s tím co máme neustále a všude s sebou? Zkusme si uvědomit, že klíčem k překonání sebe sama není porazit hlas, který nás oslabuje, ale vyrovnat se s vlastní minulostí tak, aby z ní slabé já již nemohlo čerpat energii a pořád sílit.

Zkuste si například představit, že byste chtěli zastavit větrný mlýn během letní bouřky nebo běsnící vichřice. Jistě budete souhlasit, že v takových podmínkách je něco podobného nemožné. Nedává smysl pokoušet se bojovat s něčím, co má neustálý přísun energie. Podobný boj nemůže nikdo vyhrát. Proto je důležité přestat bojovat sami se sebou. Je to jako boj s větrnými mlýny. Když už si člověk myslí, že se mu podařilo porazit hlas, který jej oslaboval na cestě za lepším životem, tak většinou zažije situaci, která znovu roztočí další nával pochyb a toxických myšlenek. Víte přesně o čem mluvím? Jak se vám daří překonat pochyby? Jak posilujete onoho dobrého vlka, který dřímá ve vašem nitru? Budu vděčný za všechny zkušenosti, které zanecháte v komentářích pod článkem.

Zdroje a doporučená literatura:

FC magazín Jak překonat sami sebe aneb Silné Já vs Slabé Já v praxi

Kniha Nastavení mysli od Angely Duckworthové