Proč lidé neslyší, co jim chceme říct? Objevte účinnou komunikační dovednost pro zdravé vztahy

Není důležité, CO lidem říkáte, ale je důležité, JAK to lidem říkáte.
Tuhle větu jistě neslyšíte poprvé a věřím, že i Vám bude dávat smysl. Jenže jak tuto myšlenku aplikovat do praxe? Jaký je ten vhodný způsob, kterým bychom měli předávat druhým lidem vše, co máme na srdci, aniž by vznikaly domněnky?

Zkuste pro začátek vnímat svá slova jako nástroje svých myšlenek. Když se řekne slovo nástroj, tak se nám většinou vybaví nějaký předmět, který nám pomáhá dosáhnout našich cílů. Pro kováře je nástrojem kladivo a pro programátora zase jeho počítač. I střelná zbraň je nástroj, který má sílu ochránit náš život, stejně jako má sílu někomu jinému život vzít. Ostatně stejně jako kladivo a počítač, tak i cokoliv jiného se může stát nástrojem úspěchu nebo zkázy. Záleží vždy na nás, jak jsme schopni s daným nástrojem zacházet. Každá role a každé řemeslo pracuje s jinými nástroji a každá role vyžaduje konkrétní sadu zkušeností a dovedností, abychom se při práci se svými nástroji stali skutečnými mistry. Je tu ale jeden nástroj, který je pro všechny role společný a bez kterého by nebylo možné proměnit naše myšlenky ve skutečnost. Je to nástroj našich myšlenek, a tím je slovo.

Slova, která slyšíme od našich rodičů během našeho vývoje, formují způsob našeho myšlení, a stejně tak jej formují slova, která říkáme sami sobě. Hodnota každého slova však nespočívá pouze v jeho obsahu, ale zejména ve způsobu jeho předání. Každé slovo obsahuje emoční náboj, který vychází z energie, kterou máme uvnitř sebe. Jsme si ale schopni uvědomovat, jak mocný nástroj máme k dispozici? Naučit se pracovat se slovem je důležité nejen pro nastavení a udržení osobní hranice, což jsme již podrobně rozebrali v FC Workshopu Jak si nastavit osobní hranice v praxi.

Pokud lidem ve svém okolí předáváme slova agresivním a útočným způsobem, například křikem a vztekáním se, tak lidé stejně našim slovům nerozumějí. Jejich mozek přepíná do obranného módu, chce se vůči námi vyřčeným slovům bránit a nikoliv naplňovat náš záměr a pomáhat proměnit naše myšlenky ve skutečné věci. V takovém případě, kdy má člověk potřebu nebo chuť začít křičet, je nejlepším řešením stáhnout ocas a jít se někam uklidnit. Podobně může naše mysl fungovat, když svá slova předáváme sic s klidným tónem hlasu, ale takovou formou, kvůli které si druzí lidé vytvářejí zbytečné domněnky nebo si naše myšlenky berou až příliš osobně. Nejčastěji se to stává, když chce člověk předat zpětnou vazbu například kolegovi v práci, podřízenému nebo klidně svým dětem či partnerovi.

Nechceme nikomu ublížit. Stejně tak není v našem zájmu srážet něčí sebevědomí a podobně. Možná jsme jen chtěli vyjádřit svůj názor, předat vlastní zkušenost, ale druhá strana si naše slova vzala až příliš osobně. Kde člověk udělal chybu? Jak se vyhnout zbytečným domněnkám, říct to, co má člověk na srdci, a neublížit i přesto, že říkáme nepříjemné věci?

Dovolím si předat jeden komunikační tip, který jsem si odnesl z knihy Radikální otevřenost od Kim Scottové. Autorka tuto dovednost pojmenovala jako Umění přímé konfrontace, a když si toto umění osvojíte, časem možná také sami zjistíte, že se Vám daří s druhými lidmi udržovat otevřené a vřelé vztahy bez zbytečných domněnek a hádek. A v čem že tato technika spočívá?

Kim Scottová v knize vysvětluje, že mezi otevřenou a útočnou komunikací je příliš tenká linie, u které je třeba rozlišovat, co už je a není za hranou. To ovšem obecně vychází z kultury prostředí, ve kterém se nacházíme. Občas není snadné ovlivnit to, že toxičtí lidé přijdou do našeho prostředí, můžeme ale ovlivnit, kolik jedu na sebe necháme těmito lidmi plivnout. Občas není snadné vycházet s toxickými lidmi, jakmile si ale osvojíte umění přímé konfrontace, bude to hned snazší.

Při přímé konfrontaci s toxickými lidmi, ať už jejich toxicitu budete hodnotit z pohledu jejich chování, přístupu k práci nebo nedostatečných výsledků, je důležité se zaměřit na hodnocení samotné situace, a nikoliv na hodnocení osobnosti jedince.

Scottová v knize vysvětluje, že většina šéfů, manažerů a lídrů má problém se zdravou, přímou konfrontací, a proto nedokážou s lidmi komunikovat otevřeně. Často kolem problému našlapují a jen naznačují. Používají věty, kde snaží svou kritikou nikoho neurazit. V knize také předává zkušenosti, které pochytila při spolupráci se Stevem Jobsem. Ten byl dost často svou interpretací již za hranou zdravé komunikace, přesto ale zdůrazňoval, že je vždy důležité vysvětlit, proč došel ke svému kritickému názoru, a druhé osobě ukázat, že chce, aby se zlepšila. Proto při přímé konfrontaci pamatujte na Jobsova slova:

„Musíte to udělat tak, aby bylo jasné, že věříte v jejich schopnosti.“

Také se Vám občas stane, že si lidé vezmou Vaše slova až příliš osobně? Člověk by rád druhému pomohl, upozornil na případná rizika a předal svou zkušenost. Nechce nikomu ublížit. Myslí to dobře, ale nakonec se jeho slova otočí proti němu a on je za toho špatného. Problém je, že jakmile lidé začnou vnímat Vaši kritiku až příliš osobně, tak se nejste schopni vzájemně posunout. Jak se tomu vyhnout? Kim Scottová v knize Radikální otevřenost doporučuje:

Když se přistihnete, že máte na jazyku: „Ty jsi…,“ zkuste se zarazit. Nebuďte osobní a postupujte s pokorou. Použijte techniku „situace, chování, dopad.“

Mnoho lidí při konfrontaci s druhými lidmi používá slova jako „Mýlíš se…“, „Udělal jsi…“, „Ty jsi…“ a podobně. Naučte se místo těchto slov používat věty jako „Já si myslím, že tohle je špatně…“ Snažte se pojmenovat situace, chování a to, jaký dopad by to mohlo mít nebo již mělo. Abychom se nepohybovali pouze v pracovní rovině, ukážeme si to na příkladu z osobního života:

„Myslím si, že nebylo moudré utratit tolik peněz za dovolenou, možná to bylo zbrklé rozhodnutí. Co když přijde větší krize a nebudeme mít dost úspor?“
Jak na Vás tento příklad působí?
Máte pocit, že Vám chce partner něco vyčítat?

Mnoho lidí by v takovém případě začalo větu výčitkou: „Proč jsi utratil tolik peněz…“, případně „Jsi nezodpovědná, proč tolik utrácíš…“ Podobnými slovy se pouštíme do přímé konfrontace s chováním, které se nám nelíbí, a proto jej oprávněně pokládáme za toxické. Problém je, že skrze tyto věty je složité dojít ke konstruktivnímu řešení. Vybavíte si nějakou podobnou větu z minulosti, kdy jste někoho ve svém okolí konfrontovali podobně nezdravým způsobem?