Článek
„Pamatuj! Roste jen to, čemu věnuješ svou pozornost.“
To mi řekl kdysi jeden moudrý muž. A měl pravdu. Jeho věta odstartovala mou životní změnu. Uvědomil jsem si díky ní, že dokud se budu soustředit na všechny životní nezdary, prohry nebo snad slabé stránky mé osobnosti, jen těžko mohu získat lepší energii do života a zdravé sebevědomí. Dnes už vím, že každý může milovat sám sebe a svůj život. A to bez ohledu na trápení z minulosti.
Zbavování se odpovědnosti
- Jenže jak vybudovat zdravé sebevědomí, když naše výsledky za moc nestojí?
- Jak věřit v sebe sama, když nám nevěří naše okolí?
Když si vzpomenu na životní období, kdy mé výsledky nestály za nic, zpětně vidím, v čem byl zakopaný pes. Nebyl jsem schopen mít rád sám sebe. Nebyl jsem schopen přiznat sám sobě, že to já nesu odpovědnost za své životní štěstí. Tehdy jsem si uvědomil, že dokud budu prstem ukazovat okolo sebe a hledat všechny důvody mých nezdarů, tak nikdy nepřevezmu opravdovou odpovědnost za vlastní život. Uvědomil jsem si, že vždy když jedním prstem ukážu na někoho jiného, tak další tři prsty ukazují na mě.
Hledat výmluvy v chování druhých lidí nebo své nezdary omlouvat nevhodným prostředím je strašně jednoduché. Zbavujeme se tím odpovědnosti sami za sebe a předáváme ji do rukou někomu nebo něčemu, co nemůžeme nikdy ovlivnit. Dokud ale nebudeme schopni přijmout odpovědnost za vlastní chování a vlastní život, tak se jen těžko staneme jeho vědomým tvůrcem.
Ano, může být pravda, že nám rodiče předali vzorce chování, které nám příliš dobře neslouží. Možná jsme vyrostli v prostředí, které nebylo zrovna ideální. Možná jsme potkali v životě mnoho lidí, kteří nám ublížili. Možná jsme se nenarodili se zlatou lžičkou v puse a měli trochu méně šťastných náhod než jiní lidé. To vše může být pravda. Stejně jako je pravdou, že pokud se cokoliv z toho stalo a my tím dnes omlouváme své životní nezdary, tak jen plýtváme vlastní energií na věci, které už nemůžeme změnit. Jak dlouho chceme věnovat svou pozornost minulosti, jež v nás vzbuzuje lítost, smutek nebo snad strach? Proč je pro nás tak těžké převzít odpovědnost za vlastní život a prožívat jej v přítomném okamžiku?
Dva druhy myšlení
Carol Dwecková ve světovém knižním bestselleru Nastavení mysli vysvětluje rozdíl mezi fixním a růstovým myšlením. Jednoduše bychom mohli říct, že fixní myšlení nás drží na jednom místě a nedovoluje nám se hnout v životě dál. Chceme-li se proto v životě někam posunout a chceme-li se přestat soustředit na věci, které nezměníme, potřebujeme si osvojit způsob myšlení, které nás bude v naší cestě neustále podporovat.
Zda my sami, nebo lidé v našem okolí mají osvojené fixní nebo růstové myšlení, poznáte zcela jednoduše. Lidé s fixním myšlením vidí příčiny svých nezdarů v okolnostech, které nemají možnost ovlivnit. Může to být minulost, která je trápí a kterou nebyli ochotni přijmout. Nebo se jen vymlouvají na špatné počasí, případně jiné podmínky, které označují za příčinu vlastního neúspěchu. Zatímco lidé s růstovým myšlením jsou schopni příčinu úspěchu i neúspěchu vidět sami v sobě. Dávají tím najevo, že jen oni nesou odpovědnost za život, který žijí, a výsledky, kterých se rozhodli dosáhnout.
Když se lidem s růstovým myšlením něco nepodaří, neuslyšíte od nich, že za to může někdo jiný. Když například sportovec s růstovým myšlením prohraje závod, nebude říkat, že prohrál, protože zrovna pršelo nebo byl špatný rozhodčí. Například řekne, že podcenil přípravu a že na příští závod musí více trénovat. A stejně tak pokud člověk s růstovým myšlením dosáhne nějakého úspěchu, je schopen vidět, co sám mohl udělat lépe. Podle tohoto jednoduchého klíče můžeme například poznat, jaké lidi máme ve svém týmu a co je možná hlavní příčinou, když se jim nedaří zlepšit své výsledky. Samozřejmě také můžeme poznat, co nám samotným brání ke zlepšení.
Dálniční nájezd
Ostatně, zmiňuji to v úvodu každého podcastu Myšlením na vrchol, že způsob myšlení je odrazem kvality života. Jenže jak své myšlení změnit? Myšlenkové vzorce jsou v podstatě jen návyky. Naše mysl je naučená specifickým způsobem přemýšlet, a tak pořád jede v jednom režimu. Přepisováním návyků se zabývá Jamese Cleara v knize Atomové návyky, která i v Česku patří mezi oblíbené seberozvojové tituly. Pokud již máte knihu přečtenou, tak jistě budete znát myšlenku, že návyky jsou jako nájezdy na dálnici.
Jakmile už na nájezd jednou najedeme, musíme pokračovat stejným směrem. Už není cesty zpět. Musíme jet až k dalšímu sjezdu. Bohužel je ale pro nás pohodlnější pokračovat dál po dálnici než sjíždět a hledat novou a náročnější cestu. A podobně funguje naše mysl. Jakmile už najedeme do starého vzorce myšlení, je pro nás jednodušší pokračovat než hledat jinou cestu. Proto je jedním z klíčů k životní změně zajistit, abychom se nájezdu na dálnici úplně vyhnuli. Protože jakmile nemáme možnost zvolit si rychlejší a pohodlnější cestu, kterou už bezpečně známe, tak nám nezbývá nic jiného než hledat cestu novou nebo si postavit novou dálnici. Věřím, že chápete, jak to myslím.
Z vlastní zkušenosti si proto dovolím říct, že pokud člověk chce získat zdravé sebevědomí, tak první, co potřebuje udělat, je získat odvahu a přijmout odpovědnost za svůj život. Dokud budeme svou pozornost investovat do věcí, které už nezměníme, a tím se udržovat ve fixním způsobu myšlení, tak se nic nezmění a s největší pravděpodobností budeme pořád dokola opakovat chyby z minulosti. Protože, jak mi už kdysi řekl ten moudrý muž, roste jen to, čemu věnujeme svou pozornost.
Zdroje a doporučená literatura:
– Kniha Nastavení mysli od Carol Dweckové
– Kniha Atomové Návyky od Jamese Cleara
