Článek
Láska je jediné bohatství, které se nedá ukrást.
Když si přečtu Senecovu dávnou myšlenku, tak si připomenu, jak důležité je pečovat v životě o lásku. Někteří lidé vnímají lásku jen jako emoci, která se objeví, když potkají nového partnera. Když tito lidé po čase sundají růžové brýle a již necítí lásku, tak raději hledají partnera nového. Chtějí znovu prožívat ten povznášející pocit a nával nové energie. A tak jdou a chtějí se znovu zamilovat, než aby se zeptali sami sebe, proč už necítí lásku tak jako na začátku.
- Jak je ale možné, že lidé necítí lásku, když se nedá ukrást?
- Co pro vás znamená slovo LÁSKA?
Láska jako zdroj
Naučil jsem se vnímat lásku jako nejčistší zdroj veškeré energie v našem životě. Pro všechno, co v životě děláme, potřebujeme energii. Ať už vstáváme ráno do práce, ať už pečujeme o naše blízké, nebo hledáme cestu ke spolupráci s kolegy, tak vždy je to jen o energii, s níž přicházíme.
Zkusme si to ukázat na jednoduchém příkladě ze života. Vzpomeňte si na jakoukoliv činnost, do které jste se v životě zamilovali. Možná je to nový sport, hraní na hudební nástroj nebo jste omylem zabloudili k dědečkovi do dílny, chopili se pilky, kladiva, dláta a po pár hodinách vám pod rukama vznikla třeba budka pro ptáky. Možná že ta budka nebyla dokonalá. Pokud jste ji dělali poprvé v životě, jistě by na ni člověk našel mnoho nedokonalostí a jistě by dokázal najít způsob, co udělat jinak a lépe. Jenže v tu magickou chvíli, v ten moment, kdy člověk drží v ruce něco, do čeho investoval veškerou svou energii, pro něj tyto nedokonalosti nejsou důležité. V daný moment je to pro vás ta nejkrásnější ptačí budka na světě. Zamilovali jste se do nové činnosti, do svého výrobku a těšíte se, až vytvoříte něco nového. Tak jednoduše funguje láska, když ji člověk nechá volně plynout.
- Kam se ale vytrácí?
- Proč ji po čase nejsme schopni cítit tak, jako na začátku?
Pojďme si to znovu ukázat na příkladě s ptačí budkou. Aby se mi to lépe vysvětlilo, můžeme si to ukázat na malých dětech. Řekněme, že malý kluk z města přijde o prázdninách k dědečkovi do dílny. Je tam zavřený celé odpoledne. Dědeček v klidu odpočívá po vydatném obědě a klučina s chutí vyrábí ptačí budku. Po několika hodinách přiběhne za dědečkem a radostným křikem probudí svého dědečka: „Dědo, dědo, podívej, se co jsem vyrobil! To je pro tebe!“ Děda, celý rozmrzelý a překvapený, vezme do rukou cosi, co vypadá jako ptačí budka. S překvapením prohlíží vnukův výrobek. Prkýnka na sebe vůbec nepasují, budka je celá křivá, a ještě uvnitř čouhají hřebíky, o které by se ptáček tak akorát zranil. Jednoduše řečeno, do krásné ptačí budky má opravdu daleko. Ale pro malého klučinu to byla v tu chvíli ta nejkrásnější ptačí budka, kterou vyrobil z lásky pro svého dědečka.
Naneštěstí dědeček byl docela mrzout. Málokdy někoho pochválil, a k tomu všemu ho vnuk vyrušil, zrovna když se mu něco hezkého zdálo, a vrazil mu do rukou něco, co mělo připomenout ptačí budku. A tak na vnuka spustil: „Co to jako je? Vždyť to máš celý křivý, tady ti koukají hřebíky. No podívej se na to, vždyť tady by se pták akorát zranil. Akorát jsi mi zničil hezká prkna a určitě jsi udělal v dílně pěknej bordel…“
- Co si myslíte, že se začíná odehrávat ve vnitřním světě malého kluka?
- Co bude takový kluk cítit?
- Jak je možné, že jen pár špatných vět stačilo, aby přestal cítit lásku?
- Jak to, že se v očích malého kluka během vteřiny proměnila nejkrásnější ptačí budka v tu nejošklivější věc na světě?
- Myslíte si, že ještě bude mít chuť vyrábět něco ze dřeva?
- Kam se vytratila jeho láska?
- Proč už ji není schopen cítit?
Možná se teď na dědečka zlobíte, protože chápete, jak svým chováním zkazil malému klukovi radost. A možná pro něj máte pochopení. V zásadě je to teď jedno. Nemusíme dědečka nijak soudit, protože jeho chování pro nás teď není vůbec důležité. V životě potkáváme desítky, možná stovky lidí, jejichž chování nikdy nebudeme schopni ovlivnit. Co však ovlivnit můžeme, je to, jak moc si necháme druhými lidmi ubližovat. V případě malých dětí, podobných, jako byl klučina z našeho příběhu, je to samozřejmě těžké. Děti se teprve učí rozumět svému vnitřnímu světu a chování některých dospělých lidí umí napáchat pořádnou paseku. Jenže v dospělosti už se na to nemůžeme pořád vymlouvat a měli bychom už vědět, jak se svým vnitřním světem pracovat.
Proč necítíme lásku?
Pro nás je nyní důležité, co začal malý kluk prožívat. Najednou místo lásky cítil zklamání, smutek, možná vztek na dědečka, možná cítil strach zkusit příště udělat něco jiného, možná díky pár slovům od dědečka došel k názoru, že je nešika. Jako by malému klukovi někdo ukradl lásku a namísto toho mu dal zmíněné nepříjemné pocity a emoce. Jak je to ale možné, když už Seneca říkal, že lásku není možné ukrást?
K dnešnímu podcastu mě přivedla zpráva posluchačky podcastu Myšlením na vrchol, která mi sdělila svůj životní příběh a chtěla znát můj názor. Ve své zprávě napsala: „Necítím lásku,“ a z její zprávy jsem snadno pochopil, že možná cítí něco podobného, jako malý kluk z našeho příběhu. Cítila strach, zklamání, zášť a smutek. Zkrátka a jednoduše cítila něco, kvůli čemu nemohla cítit lásku. Ne však proto, že by láska do jejího života neplynula, ale jen proto, že na sebe brala odpovědnost za chování druhých lidí a utápěla svůj vnitřní svět v emocích, které z nás jen vysávají energii. Jenže jak se takových pocitů zbavit a dovolit si znovu cítit lásku? Co byste udělali na místě malého kluka nebo kohokoliv jiného, kdo místo lásky cítí vztek, zášť nebo smutek? Máte nějakou podobnou zkušenost? Třeba z práce, kdy vám slova od šéfa sebrala chuť tvořit něco nového? Nebo slova od klienta, která vás připravila o lásku k tomu, co děláte? Co má člověk dělat, když přestane cítit lásku?
Zdroje a doporučení literatura:
Kniha Tajná řeč emocí od Karla Mc Larenová
