Proč se hroutíme z maličkostí v nejlepší době lidstva?

Když si čtete příběhy z dávné i moderní minulosti, co se vám honí hlavou? Jak vzpomínáte na naše předky? Hodně lidí má například rádo první republiku. Vzpomínají na toto období jako na dobu noblesy, elegance, rozvoje a prosperity. Možná si také představujete toto období skrze obrazy ze Saturnina, ale samozřejmě i tato doba měla mnoho stinných stránek.

Věděli jste například, že tehdejší děti běžně běhaly na ulicích bosy? Nebo že na osm dětí připadla jedna postel? Samozřejmě že každá doba má své pro a proti. Musím se přiznat, že občas nad tímto tématem přemýšlím a často dojdu k pocitu, že naši předci se tak nějak uměli ze života víc radovat. Mám tím na mysli, že měli radost z věcí, které jsou nám už samozřejmé, a že si obecně lidé byli tak nějak bližší. I přesto, že neměli žádné sociální sítě a vymoženosti moderní doby. Zkrátka a dobře mám pocit, že dřív byli lidé tak nějak trochu víc v klidu.

Že je současná doba mnohem více stresová, dosvědčuje také fakt, že je nadměrný stres označovaná za nejčastější příčinu mnoha chronických nemocí. Já si ale říkám, jak je to možné? Copak naši předkové nežili ve stresu? Jejich život ani zdaleka nedosahoval blahobytu, jakému se dostává převážné většině naší společnosti. Celé generace rodin žily v jedné místnosti, zažívaly války a doby, kdy musely vykonávat náročné fyzické aktivity, aby zajistily své základní lidské potřeby. Lidé přežili koncentrační tábory a další zvěrstva, která jsme už raději vymazali z paměti. Jak tomu vlastně rozumět? Pokud bychom našim předkům ukázali, jak si žijeme, tak by možná jen nechápavě kroutili hlavou a říkali si, na co si chceme ještě stěžovat? Jak je možné, že se necítíme šťastní, když máme tolik možností?

V prvé řadě je třeba si uvědomit, že před rozvojem techniky a nástupem současného blahobytu se jednalo o naprosto jiný stres, než jaký zažíváme ve společnosti dnes. Našim předkům působil stres strach o život. Lidé se s ním však naučili žít. Byl součástí našeho života desetitisíce let a archetypálně tak vychází z naší přirozenosti. S rozvojem techniky však přišel jiný stres. S nástupem blahobytu už nežijeme ve strachu o život. Lidé už nemusí vykonávat fyzickou aktivitu, aby si zajistili základní životní potřeby, jako je potrava, bydlení, bezpečí nebo teplo v zimě. Strach o život a s ním spojený stres, se tím přesunuly do pozadí. Jenže nastoupil jiný stres, na který naše tělo není zvyklé. A ten s rozvojem techniky a neustálým tlakem na výkon působí prakticky permanentně. Vychází ze strachu. Ovšem ne již ze strachu o život, nýbrž ze strachu o ego. Jako lidé jsme evolučně připraveni čelit atakům na život a s nimi spojenému občasnému stresu, nejsme už ale připraveni čelit tak častým atakům na ego. A tyto ataky zažíváme díky digitalizaci společnosti a stále rostoucímu tlaku na výkon vesměs nepřetržitě.

Dovolil bych si rozdíl mezi těmito typy stresu ukázat na jednoduchém příkladu. Pokud někdo z našich předků potkal v lese například medvěda nebo jinou šelmu, jeho mozek skrze amygdalu jednoduše vyhodnotil situaci a hrozící nebezpečí. Říkáte si, co je to amygdala? Jedná se o párovým orgánem, součástí našeho mozku, a její klíčovou rolí je ukládat vzpomínky skrze emocionální události. Jednoduše bychom ji mohli označit za jakýsi filtr, který do mozku pouští informace nasbírané smysly. Pokud amygdala vyhodnotí situaci jako životu nebezpečnou, začne velet a dávat rozkazy. Mohou to být rozkazy „Vem nohy na ramena!“, „Utíkej!“ nebo také „Ztuhni!“ a podobně.

Pro nás je teď důležité si uvědomit, že jsou v našich životech situace, kdy dochází k emocionálnímu únosu, s nímž je vždy spojený nějaký stres, nad kterým nemáme jako lidé přímou kontrolu. Tento únos a stres zažívali naši předkové především tehdy, kdy jim šlo skutečně o život. Dnes jsou pro nás stresové situace ve spojení se strachem o život téměř neznámé a psychicky se čím dál častěji hroutíme ze situací, které by našim předkům možná přišly zcela malicherné.

Od útlého dětství je spousta z nás, dobou i společností, tlačena k velkým výkonům. Tyto výkony jsou nám mnohdy prezentovány jako hlavní priorita v životě. Emocionálně máme tuto prioritu zapsanou hluboko v mysli, a pokud nejsme schopni těchto výkonů dosahovat, dostáváme se pod psychickou zátěž. Děje se tak například ve chvílích, kdy nás šéf tlačí k výkonům, jichž nejsme schopni dosáhnout, nebo když nás někdo ve společnosti začne kritizovat. A je se ptám, z čeho vychází tento stres? Ze strachu o život, nebo ze strachu o ego? Samozřejmě že o naše ega, je to obava o naše společenská postavení a statusy.

Doba, ve které žijeme, nám neustále předkládá různé obrazy úspěchu. Na sociálních sítích vidíme jen špičky ledovců, vidíme jen pomíjivé vteřinové momenty úspěchů našich přátel. Už nevíme, co vše museli tito lidé obětovat, aby mohli udělat krásnou fotku, se kterou se chlubí na Instagramu. Nevidíme množství odříkání a dřiny, co stojí za úspěchem. Ve všech reklamách a časopisech je nám předkládáno, jak vypadá šťastný a bohatý život. A pokud se nám náhodou takového života nedaří dosáhnout, dostáváme se hned do tlaku. Také v práci je na nás neustále vyvíjen větší a větší tlak. Úspěch a bohatství je stavěn na tom, co v životě máme a co v něm získáme. A tak nějak máme občas pocit, že mnohem důležitější je, jak se sami cítíme na naší cestě životem.

Ze všech stran se na naši mysl valí obrazy úspěchu a v té záplavě informací zapomeneme na to opravdu důležité. Zapomeneme na to, co bývá našim očím skryto. A když je zmiňovaný tlak na naše osobnosti prakticky permanentní, můžeme se potom divit, že už stačí jen málo, abychom se hroutili a padli do depresí? Když se nám dlouhodobě nedaří dosáhnout v životě nějakého zlepšení, krutě se to podepíše na našem sebevědomí. Přestáváme věřit ve své vlastní schopnosti. Přestáváme důvěřovat sami sobě. Přestáváme se mít rádi, a v takovém případě je potom těžké uvěřit, že to můžeme změnit. A pak se snadno stane, že se dostaneme do situací, ze kterých nevidíme cestu ven. Většinou tam ale taková cesta vždycky je a jsou lidé, kteří ji umí nalézt. Jsou lidé, kteří dokážou ve všem špatném vidět i to dobré.

Budu rád za vaše zkušenosti, o které se podělíte v komentářích.

Zdroje a doporučená literatura:

Kniha Digitální demence od Manfreda Spitzera

Kniha Ego je váš nepřítel od Ryan Holiday