Článek
Já jsem například jako malý kluk mohl hodiny trávit zavřený v tátově garáži a něco kutit. Stejně tak jsem ve škole měl nejraději hodiny českého jazyka, když jsme mohli psát slohovou práci na libovolné téma. Stačilo pár minut, a byl jsem ve flow. Někteří spolužáci tupě zírali do lavice a přemýšleli, o čem psát. Já měl nápad hned. Už v dětství bylo psaní textů něco, co mi dávalo energii, a když se paní učitelka na konci hodiny ptala, který dobrovolník se chce podělit o svůj sloh, většinou jsem se hlásil jako první. U spolužáků jsem byl za šprta, ale já jsem si nemohl pomoct. Prostě mě to bavilo.
Objevte dětskou radost
Ne každý ale měl v životě takové štěstí, aby se mohl živit činností, co mu doplňuje jeho baterky. Fakta v tomto případě mluví jasně. Více jak 80 % lidí ve společnosti chodí do práce s nechutí. Dělají práci, která je nebaví a která je vyčerpává. K tomu si pak můžeme přidat stále větší požadavky na výkon v práci, tlak okolí v podobě různých očekávání, a syndrom vyhoření se klube na povrch. Setkal jsem se už s názory různých pochybovačů, že syndrom vyhoření je jakousi výmluvou některých lidí, protože dřív lidé nic jako vyhoření neznali. Těmto lidem vždy říkám, že je potřeba se dívat na celou věc v kontextu s dobou.
Dříve nebyli lidé vystavení tolika informacím jako dnes. Komunikace byla mnohem pomalejší. Tlak na výkon nebyl tak velký a v mnohých případech na nás nebyly kladeny tak vysoké nároky v podobě očekávání od rodičů, trenérů, šéfů a jiných autorit. Proto se syndrom vyhoření stal součástí moderní doby, která si již vyžaduje pečovat o vnitřní svět.
Jakmile se úspěšných lidí zeptáte, co jim pomohlo k úspěchu, nejčastěji uslyšíte vytrvalost. Málokdo si však uvědomí, že klíčem k vytrvalosti je získat nadšení a vášeň. Někdo by mohl namítat, že je to sice hezká myšlenka, ale účty nám to nezaplatí. S tím musím samozřejmě souhlasit. Současně si ale dovolím zmínit poznámku, která se mnohým lidem nebude líbit. Opravdu žijeme jen pro placení účtů? Opravdu necháme svůj život řídit strachem z toho, zda budeme mít na splátku hypotéky nebo účtů za energie?
Kdo má přednost?
Když se dnes některých lidí zeptáte, co jim dává na jejich práci smysl, případně na jakou aktivitu se nejvíc těší, často slyšíte ticho. Od malička jsme vedeni k tomu, co vše se musíme naučit, a že pokud chceme být v životě šťastní a úspěšní, tak musíme mít skvělé výsledky. Až potom si zasloužíme uznání. Až potom můžeme někým být. Jak ale můžeme někým být, když ani nevíme, kým se chceme v životě stát? Jak můžeme být šťastní, když se staneme osobností, která jen odráží potřeby našeho okolí, ale nikoliv to, co vychází z našeho nitra?
Dnes má člověk hlavu plnou starostí. Trápí ho, co se děje na druhém konci světa, a neví, co se děje před jeho vlastním prahem. Neustále přemýšlí, co si o něm myslí druzí, a upozaďuje vlastní pocity a emoce. Hlavně splnit všechny cíle. Hlavně naplnit očekávání druhých lidí! Až potom přijde řada na ty naše… Jenže kdy to bude? Na co čekáme? Proč pořád upřednostňujeme sny, přání a životy druhých lidí před vlastním životem?
Jakmile chce člověk řídit vlastní život, potřebuje se naučit naslouchat a důvěřovat sám sobě. Proto je důležité naučit se rozumět vlastním myšlenkám, pochopit emoce a přestat bojovat sami se sebou. Práce s vnitřním světem není o boji, je o hledání cesty k porozumění, spolupráce a harmonii. Jakmile se vám toto podaří, sami si pak možná vzpomenete na činnosti z dětství, na které dlouhá léta nebyl čas, a sami možná pochopíte, že dokud budete dávat přednost potřebám druhých lidí, tak nikdy nebudete mít čas na ty své. Proto je důležité najít si aktivity, na které se člověk těší a které mu dávají sílu. Máte takové činnosti? Jak se vám je podařilo objevit? Jak často se jim věnujete? Budu moc rád, když budete sdílet i své zkušenosti do komentářů pod článkem.
