Článek
Jestli teď přesně víte, o čem mluvím, a hledáte odpovědi na podobné otázky, mám pro Vás jednu, která se Vám vůbec nebude líbit. To šílenství skončí až v momentě, kdy se přestanete rozdávat pro druhé. Pokud se totiž nyní necítíte dobře a lítáte jako hadr na koštěti bez vidiny konce, tak jen Vy rozhodujete o tom, kdy a jak to všechno skončí.
Co vše obětujeme pro radost druhých lidí?
Naši čtenáři s námi často sdílí životní příběhy a osudy, které mají jedno společné. Často bychom se rozdali pro štěstí druhých lidí, a proto upřednostňujeme jejich potřeby před vlastními. Raději se rozhodneme spolknout vlastní názor. Raději uděláme něco, co nám není příjemné, jen abychom vyhověli druhé straně, a ignorujeme, jak se během toho cítíme a jak nás to vyčerpává. Neustále umožňujeme druhým lidem narušovat naši osobní hranici. Kvůli tomu nedokážeme říct NE a neustále vyhovujeme požadavkům našich nadřízených, partnerů, dětí, rodičů a přátel.
Ve výsledku ale vždy záleží jen na každém z nás, jak moc a jak často dovolíme druhým lidem překročit únosnou mez a jak moc se budeme pro druhé obětovat. Někdo to pochopí dříve a někdo později. Jsou lidé, kteří musí skončit upoutáni na kapačkách nemocničního lůžka, aby pochopili, že rezervoár jejich energie není nevyčerpatelný.
Je to ale nutné?
Není lepší si to uvědomit včas, než obětovat vlastní život pro dobro jiných?
Nehledejte v tom ale prosím žádný extrém. Nechci tvrdit, že bychom se všichni měli zajímat jen o své vlastní potřeby a ignorovat potřeby druhých lidí. Jenže spousta lidí volí právě druhý extrém. Rozdají se pro touhy i potřeby druhých lidí, ale ignorují své vlastní. Jenže ani jedna z cest nevede k naplněnému a kvalitnímu životu ve všech jeho aspektech. Proto je důležité uvědomit si a naučit se pracovat s osobními hranicemi. Typický příklad ze své praxe ukazuje jedna z autorek tištěného magazínu FC Workshop, certifikovaná koučka Tereza Jarkovská. Dovolte mi citovat část jejího článku:
„Manžel mi zavolal záchranku, i přesto, že jsem mu říkala, ať ještě počká a neotravuje zdravotníky takhle večer.“ Klientka se mnou sdílela situaci, kdy jí pracovalo srdce na 30 % a každá další minuta rozhodovala o jejím životě.
Před tímto stěžejním okamžikem jsme se měly možnost vidět a slyšet v rámci spolupráce celkem třikrát. Klientka, říkejme jí Zuzana, si v poslední době uvědomovala, že jede na doraz svých sil. Opakovaně a dlouhodobě. Většina vztahů, které žije, je nevyvážených v její neprospěch. Zejména vztah s vlastními rodiči, který splňuje snad všechny prvky závislosti. Začalo se ozývat tělo.
V rámci prvního setkání vyslovila přání: „Přála bych si být prostě jenom v klidu a šťastná. Žít sama za sebe svůj život, ale nedaří se mi to.“
Máte podobné přání?
Také toužíte po svobodě, bez závislosti na druhých lidech a zbytečných pocitů viny jako klientka Terezy Jarkovské? Možná to zní jednoduše, ale jak toho dosáhnout? Občas nám pomůže pohled nezaujaté osoby, která se dokáže jen správně dotázat. A k něčemu podobnému pomohla také Tereza své klientce, o což se také podělila v rámci svého článku. Poslechněte si, k jakému uvědomění ji přivedla:
„Zuzka si postupem času uvědomovala další a další způsoby, jakými naplňuje představu vlastních rodičů o tom, JAKÁ BY MĚLA BÝT, ABY BYLA DOBROU DCEROU. V průběhu jejího vyprávění jsem nabyla přesvědčení, že její rodiče jsou imobilní, nemocní, nesamostatní s potřebou denní podpory. Zuzka byla jejich řidičkou po výletech, PC podporou ve všech směrech a v jakoukoliv denní dobu, pošťačkou a také zpestřujícím telefonátem každý den ve stejný čas. Velkou součástí života rodiny byla rodinná setkání ve velkých počtech lidí. Zuzana jako dobrá dcera zajišťovala opravdu vše – od vaření, pohoštění, obsluhy až po úklid. Byla jsem vyvedena z omylu. Rodiče jsou na svůj věk zdraví, schopní a také do jisté míry pohodlní.“
Možná Vás napadne otázka. Co by se stalo, kdyby Zuzka nějakou roli nebo očekávání prostě odmítla?
Citové vydírání, výhružné telefonáty, dlouhé vyčítavé e-maily. „Tohle opravdu chceš? Maminka tady teď sedí smutná a uplakaná.“ Nesmírně těžké. A zároveň obrovská příležitost naučit se emoce druhých nechat právě jim.
Klíč od hranic
Už vidíte onen klíč, jak si uhájit osobní hranici?
Je přirozené chtít to nejlepší pro naše blízké. Je přirozené, že chceme udělat naše děti šťastné, postarat se o rodiče, zapůsobit na kolegy a přátele nebo se blýsknout před šéfem v práci. Je úplně normální, že chceme dát partnerovi najevo, jak moc nám na něm záleží. Tohle všechno můžeme chtít a můžeme toho také pravidelně dosahovat. Ani v jednom případu bychom však neměli přebírat zodpovědnost za emoce a pocity druhých lidí.
Když se někdo cítí mizerně a nešťastně, opravdu je to naše chyba? Opravdu si to musíme vyčítat? I přesto, že jsme sami udělali vše, co bylo v našich silách? A stejně tak, když se někdo cítí šťastně a spokojeně v momentu, kdy skáče z letadla na padáku, vychutnává si koprovou omáčku nebo dělá cokoliv jiného na světě, tak to snad znamená, že to samé musíme prožívat také? A proč? Jenom proto, abychom udělali druhé lidi šťastnými? To má opravdu štěstí druhých větší váhu než naše vlastní? A myslíte si, že pokud by druzí lidé tušili, že se vnitřně trápíme a že nás jejich štěstí vyčerpává, že by se pořád mohli cítit šťastně?
Dost často naše okolí nemá sebemenší tušení o tom, že se vnitřně trápíme. Jak by také mohli něco podobného tušit, když my sami ignorujeme vlastní pocity a emoce a dovolujeme nevědomky druhým lidem překročit únosnou mez. Proto se potřebujeme rozhodnout mít sami sebe na zdravém prvním místě, a k tomu nám pomáhají osobní hranice. Je Vám toto téma blízké a tak nějak vnitřně cítíte, že byste s tím měli začít nějak pracovat? Záleží jen na Vás, kdy se rozhodnete nastavit si a opečovat své osobní hranice. Zabývám se těmito tématy pravidelně v podcastu Myšlením na vrchol, pokud tak hledáte inspiraci pro lepší život do svých uší, naladit si mě můžete v každé podcastové aplikace, všechny rozhovory a inspirativní myšlenky jsou zcela zdarma.
