Článek
Většina děti z prvního školního dne zase tak nadšená není. Najdou se ovšem i výjimky. Například u nás doma se děti na školu doslova těší. Nechodí tam totiž s odporem, ale s nadšením. Je tam totiž prostředí, které v nich rozvíjí jejich přirozené talenty a rozvíjí pozitivní emoční vazbu.
Jsem přesvědčený, že ve škole 21.století už není zapotřebí biflovat do sebe data, která najdeme během pár vteřin na pár kliknutí. Věřím, že škola by se měla více soustředit na rozvoj emoční inteligence a poznávání sebe sama. Emoční vazba. To je to co mnoha dětem chybí. Jakmile se kantorovi podaří v dětech probudit zájem o matematiku, či dějepis, nebo jakmile trenér dokáže v dětech udržovat pozitivní emoční vazbu k dané činnosti, je napůl vyhráno. Děti mají sami chuť se posouvat a učit nové věci, je to jejich přirozeností.
Fotbalista Honza
Když je řeč o emoční vazbě, vzpomněl jsem si na příběh jednoho mého kamaráda. Říkejme mu třeba Honza. Na jeho příběhu můžeme pochopit, jakou roli hraje v našem životě emoční vazba k činnosti. Hned vysvětlím proč. Pojďme se ale nejprve podívat na Honzův příběh. Už od útlého dětství byl Honza svým tátou veden ke sportu. Táta miloval fotbal a jeho velkým snem bylo, že z Honzy bude jednoho dne slavný fotbalista. Kopačky měl na nohou snad ještě dřív, než uměl běhat. Už v postýlce prý musel být vedle táty, který si nenechal ujít žádný ligový zápas svého oblíbeného fotbalového týmu. Zkrátka a dobře, okolo fotbalu se točilo celé Honzovo dětství a už odmalička mu táta vštěpoval jediný cíl: Kopat za jakýkoliv tým účinkující v evropské lize mistrů.
Abych řekl pravdu, tak jsme jako děti Honzu moc neviděli. Několikrát týdně chodil na trénink, o víkendech byl na zápasech, a když náhodou měl trochu volného času, tak zase doháněl úkoly ve škole. Aby toho totiž nebylo málo, tak vedle toho, že byl Honza od dětství veden ke sportu, byly na něj kladeny také vysoké nároky na vzdělání. „Z mého syna nebude žádná hloupá kopačka,“ říkával mu prý tatínek, kterého nejvíce zajímalo, jak prospívá z výuky cizích jazyků, protože jako budoucí fotbalista světového formátu musí samozřejmě brilantně ovládat světové jazyky. To se rozumí…
Jak si myslíte, že to s Honzou dopadlo? Splnil se jeho tátovi sen o vrcholné fotbalové kariéře? Bohužel to nevyšlo. Honza jednoho krásného dne přišel za svým tatínkem a oznámil mu, že s fotbalem končí. Myslím, že mu tehdy bylo asi šestnáct let, a pokud si to dobře pamatuji, tak se tehdy se svým tátou strašně pohádal a dost možná se spolu nebaví dodnes. Pro Honzova tátu to bylo, jako by mu někdo vrazil kudlu do zad. Celé Honzovo dětství jej vedl za jediným cílem, nutil ho makat a dřít a po celou dobu z něj chtěl vychovat fotbalového mistra. Jenže Honza ve svých šestnácti letech zjistil, že fotbal vlastně nenávidí. Čím více ho táta nutil trénovat, tím větší odpor ke sportu měl. Dokonce to došlo tak daleko, že aby nemusel v patnácti letech jet na sportovní soustředění s fotbalovým mužstvem, tak se záměrně zranil. Až k takovému extrému se rozhodl. Když Honza ukončil maturitu, táta se s ním prý stále nebavil, tak první, co udělal, bylo, že si vzal batoh a vycestoval za prací do Velké Británie. A jak ho sleduji na sociálních sítích, tak cestuje dodnes. Na cestách poznal svou manželku a zdá se, že je spokojený i bez fotbalu.
Čeho je moc, toho je příliš
Zkusme se, prosím, nyní zamyslet nad tímto krátkým příběhem. Kde si myslíte, že se stala chyba? Proč se z Honzy nestal fotbalista světového formátu tak, jak si přál jeho táta?
Zájem o fotbal totiž nevycházel z Honzova nitra. Odmalička mu byl tento sport podsouván. Být fotbalistou nebyl Honzův sen, byl to sen jeho táty. A možná že Honza opravdu měl fotbalový talent, protože co si pamatuju, tak o něm vždy mluvili jako o přirozeném talentu. Kde se tedy stala chyba? Problém může být právě v tom, že ke sportu nebyl Honza veden na základě nějakého implicitního zájmu, ale více na základě explicitních prvků. Zkrátka a dobře, byl na Honzu vyvíjen až příliš velký tlak na výkon a výsledky, až se mu celý fotbal zhnusil. Honza si během dospívání vypěstoval k fotbalu negativní emoční vazbu. Čím dál více se musel ke tréninkům přemlouvat a makal pro sen, který vlastně nebyl ani jeho. Proto se mi líbí teorie, o které mluví také kouč vrcholových sportovců Marian Jelínek, tedy že cokoliv, co člověk dělá, by měl dělat se zdravým rozumem. Jakýkoliv extrém nám ve výsledku více škodí, než prospívá.
Problém může být v emocích, se kterými si nejsme schopni poradit. Není potřeba rozdělovat emoce na dobré a špatné. Každá emoce má svůj význam a jen v sobě nese takový zdroj energie, který v nás může vyvolat chuť jít do akce, anebo naopak nás může také vést k útlumu. Honza pravděpodobně dost dlouho musel sám sebe přemlouvat a překonávat svou nechuť k fotbalu. Možná to bylo způsobeno tím, že mu táta až příliš často opakoval, kým by se měl stát. Nebo také tím, že na něj byla kladena až příliš vysoká očekávání a možná někde v jeho nitru se probouzela obava ve smyslu: Co když tato očekávání nenaplním? Co když zklamu svého tátu? Možná že jen Honza potlačoval zmíněné obavy nebo je ignoroval, a tak v něm sílily, až jednoho dne už bylo nad jeho síly s obavami bojovat, a tak převzaly kontrolu nad jeho chováním. Pamatuji si například, když mi jednou vyprávěl, že v zápase nedal pokutový kop, a kvůli tomu jeho tým údajně prohrál. Alespoň tak mu to prý řekl táta. Za trest musel druhý den po zápase několik hodin trénovat pokutové a přímé kopy. Aby se to prý příště neopakovalo.
Z mého pohledu si dovolím říct, že Honzův táta byl normální fanatik a možná, že kdyby nekladl na syna tak velká očekávání a netlačil tolik na pilu, tak by se jeho sen nakonec splnil. Těžko říct, co by bylo, kdyby… V každém případě je pro mě tento příběh ponaučením v tom, že jakýkoliv extrém nám ve výsledku škodí a že vášeň, nadšení ani lásku si nelze vynutit ani se jí naučit. Naopak čím více si chceme od někoho lásku nebo nadšení uměle vynucovat, tím více ji v něm potlačujeme. A myslím si, že je jedno, zda se jedná o lásku ke sportu, ke vzdělání nebo lásku mezi lidmi. Principy jsou ve výsledku stejné.
A co si o tom myslíte vy? Máte nějaký podobný příběh nebo zkušenost? Jakou roli by podle vás měla sehrát škola 21.století? Těším se na vaše názory v komentářích
