Článek
Mnoho lidí vidí život dnešních děti kriticky. Často se můžeme setkat se slovy jako například:
- To jsem teda zvědavá, co z těch dětí jako vyroste!
- Ty dnešní děti! U ničeho nevydrží, ke všemu aby je člověk nutil.
- Pořád by jen seděly u počítače nebo na mobilech.
- Tohle za nás nebývalo, my jsme pořád lítali někde venku s kamarády.
- Ty dnešní dětí nemají vůbec o nic zájem.
Možná jsou vám tato slova nápadně známá. Možná jste také někdy slyšeli podobně kritický názor na mladou generaci. Možná že máte názor úplně stejný. Dovolte mi tato slova trochu vyvrátit. Abych řekl pravdu, tak vždy, když slyším podobná slova, tak se jen směji a vzpomínám si, že přesně něco podobného jsme slýchávali od našich babiček a dědečků.
Ono obecně je to většinou právě tak, že starší generace pohlíží na tu mladší velmi kriticky a má potřebu mladší generaci nějakým způsobem soudit. Ostatně své o tom vypovídá i jeden známý citát, který zní:
Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.
Znáte tento citát? Slyšeli jste jej už někdy? Pokud ne, tak kdo si myslíte, že by jej mohl říct? Možná si říkáte, že to řekl nějaký učitel z moderní historie. Ti z vás, kteří tento citát znají, tak vědí, že je starý téměř 2 500 let. Jeho autorem je totiž slavný filozof Sokratés. A možná právě i Sokratův citát může být každému z nás důkazem, že často nahlížíme na mladší generaci velmi negativně.
Kdo nese odpovědnost?
Dospělí často říkají, že děti mají větší zájem o hraní her na počítačích než o to, kým budou a jak se budou živit. Tohle je možná realita. Mě však napadá jiná otázka. Pokud bychom my jako děti měli stejné možnosti, chovali bychom se jinak?
Já sám pocházím z generace, kdy jsme jako děti měli doma počítač, první vytáčené připojení k internetu a možnost trávit hodiny svého času hraním her na počítači. A jsem přesvědčený, že pokud bychom už tehdy měli podobné možnosti, jako mají naše děti dnes, tak bychom se chovali úplně stejně. Současně ale musím souhlasit s názorem, že podobné chování není pro rozvoj dětí příliš perspektivní. Ani pro jejich vývoj a pozitivní budoucnost. Je to ale skutečně chyba našich dětí? Nebo je to více chyba rodičů, potažmo celé naší společnosti?
Už zákon nám říká, že do 18 let věku dítěte je za jeho chování odpovědný jeho rodič. Tak proč kritizujeme děti, a ne rodiče? Mají ale snad rodiče dětem zakazovat přístup k moderním technologiím a nutit je žít pomalu jako ve středověku? Jenom z toho důvodu, aby nebyli kritizováni? Nebo aby vedli své děti správným a přirozeným vývojem?
Spousta odborníků pohlíží na problematiku digitalizace společnosti, především v dětském věku, velmi negativně. Mluví o tom, že se nevyvíjí jednotlivá mozková centra, že mají děti problémy s vyjadřováním a komunikací. S tím nelze nic jiného než souhlasit. Asi se skutečně mozek dítěte nevyvíjí způsobem, na jaký jsme byli zvyklí. Jenže ona ani doba, ve které žijeme, se nevyvíjí způsobem, na který jsme byli zvyklí. A copak my dnes víme, jaké dovednosti budeme potřebovat za pět nebo deset let? Copak my dnes víme, jaká jiná centra se díky digitální transformaci celé společnosti budou vyvíjet u našich dětí?
Nová doba
Myslím si, že na tohle nemůže odpovědět žádná vědecká studie, protože prostě nemůže tušit, jaký bude svět za pět nebo deset. Jediné, si myslím, co můžeme říct na 100 %, je fakt, že svět se mění stále rychleji a nejúspěšnější budou ti jedinci, kteří se budou schopni těmto změnám přizpůsobit. Proto nerad soudím dnešní děti, proto se nerad dívám na jejich chování až příliš kriticky. Snažím se na to naopak nahlížet trochu víc pozitivně a přemýšlet, co já, jako rodič, mohu udělat proto, aby se moje děti byly schopny rychle adaptovat novému prostředí. Jak mohu rozvíjet jejich přirozenou touhu po růstu a učení se novým věcem?
Řeči typu, že jsou dnešní děti líné, hloupé a podobně, jsou podle mého kecy. Je to naprosto nemístné a já spíš říkám, že děti jsou právě takové jako jejich rodiče. Pokud tedy nějaký rodič kritizuje své děti, kritizuje hlavně sám sebe, protože právě on je zodpovědný za jejich chování. Znamená to ale snad, že dříve byli naši prarodiče zodpovědnější?
Ani zde si nemyslím, že najdeme správnou odpověď. Pravdou totiž je, že dříve naše prarodiče, rodiče i nás samotné nutila k zodpovědnějšímu chování doba, ve které jsme žili. Doba, ve které jsme dříve žili, určovala nám samotným i našim dětem určité hranice, které nemohou překročit. Tyto hranice omezovaly naše možnosti. Nemohli jsme tolik cestovat, neměli jsme možnost jíst tolik nezdravých potravin. Museli jsme se více starat o domácnost i zajištění základních lidských potřeb, abychom mohli přežít a naplňovat naše základní lidské potřeby. Dnes jsou naše možnosti i možnosti našich dětí prakticky neomezené a pro naplnění těch základních lidských potřeb nemusíme už pomalu ani vstát z gauče.
Proto když doba, ve které žijeme, neurčuje hranice našeho chování přirozeně, je zapotřebí, abychom si tyto hranice určovali sami. Učíme se plánovat, kdy budeme vystupovat z komfortní zóny, musíme se zkrátka chovat zodpovědně. Pokud se tak chováme a vidí to i naše děti, tak věřte, že dřív nebo později začnou toto chování přebírat. Vidím to sám doma na svých synech. Nemají problém sedět hodiny na mobilu, ale stejně tak nemají problém lítat celý víkend venku a na mobil si ani nevzpomenou. Stejně tak je krásné pozorovat, jak s věkem přebírají chování nás dospělých, jak nám všem mohou být skvělými učiteli o velký zrcadlem. Máte podobnou zkušenost?
