Stojíme na prahu nové civilizace? Kouč Marián Jelínek vysvětluje, proč se ztrácíme sami v sobě

Představte si, že máte stroj času. Vrátíte se do minulosti, vyzvednete svou babičku nebo prababičku a přivezete ji sem. Do současnosti. Ukážete jim, z jakých problémů si děláte těžkou hlavu, čím se stresujete. Co myslíte, že by vám řekla? I na tohle téma jsme si povídali s Marianem Jelínkem v jednom z podcastů Myšlením na vrchol.

Naši předkové by se s největší pravděpodobností chytali za hlavu, pokud bychom je vzali strojem času do naší přítomnosti. Možná by je překvapilo, z čeho všeho jsme schopni se hroutit. Když se zamyslíme nad lidskou historií, můžeme si všimnout, že civilizace vždy došla do určitého bodu blahobytu a potom začala upadat. My dnes žijeme v obrovském blahobytu, a nehledě na pandemii a události posledních let si dovolím říct, že žijeme v té nejlepší době lidstva, kterou známe. Pokud na takovou dobu pohlížíme v souvislosti s pohodlím a možnostmi, jaké nabízí. Současně si ale můžeme uvědomit, že stoupá spotřeba antidepresiv a zaznamenáváme růst dalších civilizačních onemocnění. Znamená to, že společnost už opět začíná upadat? Dostali jsme se k bodu zlomu, kdy civilizace přestane dále růst?

Dozajista růst může a evolučně určitě i dále poroste. Samotný růst v nás evokuje představu vylepšení. Ale růst může být i to, že se třeba něco na chvíli zhoršuje. Je to proces. Antroposofie tvrdí, že se nacházíme ve 4. civilizační fázi ze 7. To znamená, že stejně vymřeme nebo dojde k nějakému kolapsu, následovaném 5. fází. Lidé o tom přemýšlí a hypotéz je celá dlouhá řada. Určitě teď dochází k určitému chaosu v našich subjektivních světech, protože jsme se posunuli za bod zlomu z hlediska blahobytu. Lidé dnes už neodtlačují negace, které jsme dříve nezbytně potřebovali k přežití. Naopak už si musíme v našem blahobytu začít vybírat to správné (přepnutí subjektivního nastavení člověka). Aktivita. Aktivně vybírat to správné. A zdali toto stihneme naučit civilizaci? Toť otázka.

Jakým způsobem dnes vlastně může společnost bojovat proti těmto nemocem z blahobytu (ničení planety, nadměrný stres, přístup k lidskému zdraví)? Především bychom si mohli uvědomit, že to nelze řešit ničím zvenčí. Řešení začíná v člověku, že začne sám o sobě a životě přemýšlet zcela odlišným způsobem. Až si uvědomí, že „rakev nemá kapsy“. Že hon za blahobytem skončil a že existují aspekty, které mu v této formě blahobytu už potěšení nezvýší. Pokud jezdí v Superbu a koupí si BMW, tak se možná na chvíli dostaví potěšení. Ale za dva měsíce už zase chce něco jiného. A pokud toto pochopí, začne hledat:

Problém je i to, že skutečně žijeme v době, která je v tomto falešná. Budeme muset řešit i plno ekonomických paradigmat (nekonečný růst firem na planetě, která neroste, nekonečný prodej věcí: praček, televizí, aut…). Proč? Vždyť už to všichni budou mít!

OK, musíme otočit evoluční kola a vytvářet produkty, ne ty nejlepší, ale se součástkami, aby po dvou letech zkrachovaly, a tím si zaručíme nové odbytiště. Někdo by mohl říct: KRÁSNÁ MYŠLENKA! Ale co budeme dělat s tím nadbytkem? Co uděláme s odpadem? Když se nad tím pozastavíme, uvědomíme si, že model nabídka/poptávka přestává fungovat. A s tím se budeme muset v budoucnosti všichni poprat. Zjistíme, že nejcennější komoditou nejsou jen finance, ale čas. A čas uvidíme z jiného pohledu, než že se krátí. Čas by se měl prodlužovat!

Příklad je jednoduchý. Dnes při nákupu musíme mít vše HNED a CO NEJRYCHLEJI. Všimněte si ale, že existují firmy (např. firma Rolex), které vám řeknou: „Ano, pane Jelínku, pane Edere, dali jsme vás na pořadník, ale počítejte, že zboží dostanete za tři roky.“ Napadne vás, že kdyby se taková firma řídila modelem poptávka/nabídka, tak by měla buď zvýšit výrobu, nebo cenu. Oni ale neudělají ani jedno. Přesto ten produkt lidé chtějí, to znamená, že touhu po něčem zjistíte časovou nedostupností. Ne finanční. To, když si lidé uvědomí, tak pochopí, že prachy jsou OK… ale pozor! Čas. A třeba začnou i z hlediska ekonomického uvažovat i trochu jinak.

Podobně je to i ve vztazích. Atraktivita ženy netkví v tom, že ji muž dostane během jednoho večera v baru, ale zvyšuje se nutností často vystupovat z komfortní zóny a dobývat, dvořit se, nadbíhat a tak dále. Něco, co pro mnoho lidí je hrozně staromódní. Ale pozor! Toto jsou právě ty věci, které následně vytvářejí SILNOU emoci.

Naše babičky pěstovaly ovoce na zahrádkách. Udělaly z toho marmelády, nevyhodily to. Viděly v tom svoji práci, dřinu. Kdežto my dnes koupíme džem v obchodě během vteřiny, často ho necháme zplesnivět v lednici, vyhodíme to do koše a maximálně politujeme pár korun. A jdeme dál.

Lidé si zvykli na dostupnost zboží. A nyní máme možná trochu strach, že bychom o ni mohli přijít, když už třeba na nové auto musíme počkat rok, než na nás přijde řada. Ten výstup z komfortní zóny je mnohdy právě v tom čekání. A právě zde můžeme vidět pozitivní aspekt časové nedostupnosti, a sice tu silnou emoci, respektive můžeme říct, že si díky časové nedostupnosti budeme všech těch věcí více vážit. Cestou k silnější emoční vazbě by i mohlo být (u určitých produktů, kde je to možné – třeba na stavbách rodinných domů, úklidové firmy, zahradničení apod.), že by se zákazník podílel na procesu. „Chcete dům? Přijďte se podívat, jak se dům staví. Buďte tu týden s dělníky a pomáhejte jim, ať vidíte, kolik těžké práce to obnáší.“

Toto je něco, co je důležité ukazovat i našim dětem. Že k něčemu máme OPRAVDOVÝ vztah. Pokud chceme mít k té naší zemičce znovu vztah, měli bychom se chopit košťat a vlastním vstupem do procesu se starat o naše chodníky, o naše okolí, nečekat, až to udělá někdo jiný. Protože práce druhých v nás nikdy nevzbudí tak silné emoce, jako práce vlastní.

Co si o celém tomto zajímavém tématu myslíte vy? Co člověk, to úhel pohledu a názor. Pokud chcete k našemu tématu přispět, budu se těšit na vaše příspěvky v komentářích pod článkem. A pokud vás tyto myšlenky zaujaly, můžete se poslechnout celý rozhovor s Mariánem Jelínek v přehrávači níže.

Zdroje: Pocast Myšlením na vrchol, epizoda číslo 622 – rozhovor s Marianem Jelínkem