Článek
O syndromu vyhoření jistě neslyšíte poprvé.
Lidé toto slovo skloňují čím dál častěji. Pravděpodobně je to důsledek neustále se zvyšujícího tlaku na naše osobnosti. A tak si tato nepříjemná nemoc stále častěji razí cestu do našich životů. Stále častěji slýcháme, co máme dělat, když vyhoříme. Na toto téma jsem ve svém podcastu diskutoval také s mentální koučem vrcholových sportovců Marianem Jelínkem. Zamysleli jsme se například nad tím, jak takovému syndromu vyhoření předcházet. Co udělat pro neuhasnutí našeho vnitřního plamene? Abychom nepřišli o touhu a vášeň? Dovolte mi sdílet několik poznatků a myšlenek.
Dobíječe
Mluvili jsme také o vášni, motivaci a talentu. Zaznělo i několik příkladů vášně z vrcholového sportu a výchovy dětí. Ale Marian Jelínek pracuje i s vrcholovými manažery, kteří toto téma řeší možná častěji než sportovci. Pokud vidíme, že někomu v našem okolí uhasíná vnitřní plamen a vášeň se vytrácí, tak má už možná k vyhoření dobře nakročeno.
Syndrom vyhoření, pokud se skutečně jedná o diagnózu, skutečně není legrace. Plno lidí ovšem říká: „Já jsem vyhořelý, mám syndrom vyhoření…“ A přitom ho nemají. Ztráta energie, zájmu, částečná apatie… ze začátku je takový euforický stav, když člověk do něčeho vstoupí plný energie, plný vášně. A pak najednou přijde zklamání, selhání. Tam dochází k rozčarování, že očekávání není naplněno. Jedna z věcí, která se moc nedělá, je, že by člověk měl od dětství hledat a být veden k udělání si „energetických dobíječů“. Energetické dobíječe byly vždy zcela přirozené, protože to byly hluboké zájmy. Dříve bylo zcela běžné, že děti něco vášnivě sbíraly (známky, odznaky) nebo stavěly modely a tak dále. Měly nějaké OPRAVDOVÉ koníčky.
Nemluvíme o tom, co se nachází na povrchu. PRAVÝ koníček není to, že někdo mluví o lásce k lyžování, přitom jede na dva víkendy v roce do Alp. To není opravdový koníček. PRAVÝ zájem je, že se denně těšíme, že budeme lovit ryby, těšíte se, že budete hodinu hrát na housle nebo tenis na hřišti. Těšíte se na pravý koníček natolik, že vám energii dává. Tento hluboký zájem o nějakou činnost dosti opadl. Lidé dnes mají zájem „o všechno“, ale doba je hrozně povrchní. Z tohoto hlediska je i ta energie, která se nám vrací, vlastně povrchní. Proto když se s těmito lidmi poté bavíte, kteří jsou smutní a vyčerpaní, jestli mají nějakého koníčka – oni vlastně nemají. Zjistíte, že žádný zájem nemají. Většinou vše končí u televize a u hudby (kterou neskládají, ale jen poslouchají, třeba v autě). To NENÍ zájem! To je de facto pasivní ztráta času, je to pouze nutná odpověď. Ve skutečnosti ten opravdový koníček nemají. Tedy žádný energetický dobíječ.
Odolnost
Mít zdroj energie v podobě energetických dobíječů je jedna věc. Druhou věcí je odolnost vůči věcem, abychom se nehroutili takříkajíc ze všeho. Aby nás všechno tak nevyčerpávalo. Co nás vlastně vyčerpává? V životě, v byznyse… Jedna taková obrovská kategorie, která nás vyčerpává, jsou:
Mezilidské vztahy – frustrační tolerance mezi lidmi postupně klesá. Daleko hůře spolu umíme komunikovat, kooperovat. Za to může i přesun na digitální platformu. Ale SMS zpráva je něco jiného než osobní setkání. Říkání nepříjemných věcí, vyřešení malých konfliktů. Jak se řešily konflikty, když v pokojíčku žily dvě tři děti? Musely se domluvit, kdo půjde kdy na záchod, vysprchovat se, kdy se zhasne lampička… Dnes si děti zvykají na své pokoje se svými koupelnami a svými šatnami. Je to blahobyt. A je to úžasné. Ale kvůli tomu také začínáme mít problém s určitou empatií z hlediska dělby.
Nám se také dříve nelíbilo se dělit, ale k něčemu nás to vedlo. Vedlo nás to k odolnosti. Když pak v životě došlo na odolnost, tak s vámi tolik energeticky nezatřásla. Normalita se teď bohužel stala už jakousi abnormalitou. To, co bychom měli jednoznačně úplně v klidu vyřešit, tak se z toho naopak hroutíme a přetváříme to ve větší problém. Proto je důležité si uvědomit, v jakých podmínkách dnes děti vyrůstají a společnost žije. Zajímavé téma je třeba šikana. Od kdy už je, kdy není, že někdo na někoho zvýší hlas, že starší žák odstrčí mladšího a předběhne ho v jídelně. Rodiče si dnes stěžují už i na tohle, že je to šikana. Protože je šikana a šikana.
A to jsme zase zpátky u správného orientování se v pojmech jako deprese a deprese. Otylost a přežírání. Třeba zrovna šikana definici jako takovou nemá. Prožitek, který je velmi nepříjemný, ale v nás zanechá stopu, že později v životě už umíme s některými věcmi lépe zacházet. To znamená: když tyto prožitky odstraníme, tak se s tím pracovat nenaučíme. Proto (s nadsázkou řečeno) nejlepší tělocvičnou pro děti do pěti sedmi let je les, jaképak vyhřívané haly.
Prožitky
Aby se vytvořila empatie, emoce, soudržnost týmu, je potřeba vzít třeba děti pod stan. Aby zažily chlad, déšť. Aby se musely SPOLU nějakým způsobem o sebe postarat. To jsou věci, které jsou ohromně pro děti důležité. Ale pro některé rodiče to je: „Vždyť jim je zima! Proč jim má být zima? Vždyť tam budou mít hlad!“ Tohle má třeba velmi dobře nastavený skaut. Jejich bobříci jsou vlastně ty prožitky. Bobřík hladu není z důvodu, aby dítě zhublo, ale aby mělo vztah k tomu, že když druhý den dostane chleba s máslem, tak si uvědomí, co je to za krásu si kousnout po 24 hodinách půstu. Dítě pak může mít větší pokoru k tomu, aby nenechávalo zbytky.
Tato doba je trošičku zatlačená do kouta kvůli dokonalosti. A to ve všech věcech. Musíme být krásní. Musíme být bohatí. Mladí a chytří. Musíme mít naprosto všechno do puntíku. Tato doba, vytvářející virtuální hrdiny, do kterých toto vše dokonalé může vměstnat, je odtažitá od reality. Jdeme za něčím, co je vlastně nemožné. Umět přijmout, že jsme v něčem prostě špatní, že v určitém ohledu nemáme tu kvalitu, že nemůžeme konkurovat tomu či onomu… to je sebepřijetí, ve své podstatě sebeláska.
Dokonalost
O sebelásce mluví náboženské směry a lidé ji často považují za narcismus. To ale není narcismus, pouze přijetí svého stavu. No tak máme velký zadek, no. Ale nebudeme mít přece bulimii z toho, že nám tři lidé řekli, že máme zadek. Přijměme se, jsme prostě takoví. Ten problém je i ve školství. Protože idol školství je – samé jedničky. Úspěch je fajn, když je braný v něčem konkrétním.
Dříve se děti musely umět samy mezi sebou dohodnout, domluvit. Nebyl tam rodič, aby pokaždé zasáhl a vyřešil situaci za dítě, jako je tomu dnes. Například ve fotbale. Děti se musely domluvit, kdo budou kapitáni, vyřešit si, když někdo někoho strčil. Toho, který ten fotbal uměl nejméně, jsme většinou poslali do branky. Protože byl kopyto, neuměl to, kazil by nám to. A on úplně v klidu šel do brány. Nadávali jsme mu, ale stejně jsme ho měli rádi. Druhý den ve škole už nikdo o fotbale nevěděl. A naopak on byl ten, koho jsme prosili o výsledky z matiky, protože on ji vždy napsal první a my to opisovali. On byl kopyto ve fotbale, ale zase výborný ve škole. A on přijal, že fotbal mu nejde. Ale matika – tady jsem zase já king, pánové. A my jsme přijali, že tady my jsme ti hloupí, ale do fotbalu se nám necpi. Každý jsme měli roli. Každý jsme vynikali v něčem. A to se dnes potírá v dokonalosti sociálních sítí, kdy vlastně ve všech věcech jsme uměle vedeni k dokonalosti. To je problém dnešní doby. Všichni chtějí být dokonalí ve všem.
Zdravá cesta je umět od všeho alespoň něco a u konkrétní jedné či dvou věcí jít do hloubky. Tomu odporuje zavedený systém, kdy má dítě jedničku z matematiky, ale čtyřku z jazyka – takže počtům ať se nevěnuje a veškerou energii upne na to, co ho nebaví, k čemu je dítě donucené. To, co ho baví, co umí a v čem by chtělo být ještě lepší, je odejmuto. Je to naprosto stejné, jako kdyby Jaromír Jágr byl úžasný hokejista (a je) a odešel do Ameriky a byl koncový hráč, který dává góly, a bylo by mu tady vyčítáno, že by taky měl umět bránit. Ale v Americe mu dali speciálního trenéra na koncovku, aby byl tím nejlepším, kdo dává góly. Pilovali to, co umí. A vypilovali to k dokonalosti. Protože logika věci je, že když něco umíme, tak nás to baví. Pak nás baví trénovat, máme větší kreativitu a tak dále. Zato když nás to nebaví, tak do toho nevkládáme energii ani kreativitu. Vlastně nám to tu energii odebírá.
Je dobré se nad tím trošičku zamyslet. Nakonec i ten Albert Einstein v některých předmětech trošičku plaval. Ale v některých dominoval. Oficiální statistika neexistuje. Ale víme, že studenti s červeným diplomem, respektive studenti, kteří mají prospěch výborný ve všech předmětech, tak jejich praktické uplatnění není o nic vyšší než studenta, který v jednom dvou předmětech plaval a v jednom dvou šel do skutečné hloubky – a tomu se pak věnoval následným povoláním. Předpoklad, že by samí jedničkáři měli v praxi lepší využití, neexistuje. V praxi to naopak bývá často opačně.
Tolik několik zásadních myšlenek z rozhovoru s mentálním koučem Marianem Jelínkem. Jak jste na tom s tématem vyhoření? Cítíte vyčerpání? Ztrácíte motivaci? Máte své energetické dobíječe? Těším se na vaše zkušenosti v komentářích.
Zdroj: Podcast Myšlením na vrchol epizoda č. 646
