Syndrom vyhoření. Rozmar doby, nebo skutečná nemoc?

Jak pochopit vyhoření

O syndromu vyhoření toho již bylo napsáno mnoho a jistě o něm neslyšíte poprvé. Na toto téma existuje řada názorů. Někteří lidé tvrdí, že pojem syndrom vyhoření je pouhým výmyslem moderní doby – rozmar manažerů a podobně. Samotný syndrom vyhoření byl poprvé popsán americkým psychoanalytikem německého původu, H. Freudenbergerem v roce 1974, a to v jeho článku s názvem Staff Burn-out. Ovšem jako nemoc byl syndrom vyhoření prohlášen Světovou zdravotnickou organizací (WHO) až v roce 2019. Dnes jsme se naučili vyhořením označovat stavy naší osobnosti, které s opravdovým syndromem vyhoření mají pramálo společné. Kvůli čemuž je tato vážná nemoc mnohými lidmi ve společnosti zlehčována.

Opravdový syndrom vyhoření, o kterém mluví také WHO, bychom neměli brát na lehkou váhu. Stejně tak bychom jej ale neměli tabuizovat, mít z něj obavy nebo dělat, že je to téma, které se nás netýká. Nemoc je označována jako důsledek neustálého nezvládání stresu a tlaku. I díky tomu se spousta světových firem začala snažit, aby se jejich zaměstnanci za každou cenu vyhnuli stresu. Je to ale správná cesta? Není mnohem účinnějším a prospěšnějším pro každého z nás pochopit, proč vlastně dnes zažíváme vyhoření a proč je to tak důležité téma? Vybral jsem šest vzorců chování v moderní společnosti, které mohou přispět k pocitu vyhoření. Najdete se v některém z nich?

To s sebou přináší i naše doba. Všichni chceme stále víc. Chceme růst na planetě, která neroste, a to nás neustále dostává pod tlak. Chceme víc peněz, lepší výsledky, víc úspěchu… A tento systém nás dostává do permanentního tlaku.

Stres ale není něco, co neznáme. Naopak určitá míra stresu nám může být i prospěšná. Stres je s námi od začátku – vyrostli jsme s ním jako lidstvo. Celou dobu nás nutil k akci. Problém je v dnešním stresu, který se nepopsatelně liší od stresu našich předků. Ti se obávali o své přežití (od divokých šelem až po úrodu). My dnes zažíváme stres našeho ega, společenského postavení… tedy permanentní. Stres našich předků nebyl neustálý. Ke stresu jsme vedeni dobou.

Jeden z důvodů, proč se neustále vystavujeme stresu. Jedeme na dovolenou, ale neodpočineme si – trpíme neustálou potřebou informovanosti, čímž sami sebe strkáme dál pod další tlak.

Mnoho z nás vyrůstalo v prostředí, ve kterém okolí (rodiče, učitelé…) neustále opakovalo, jak máme žít, co máme dělat, jak se máme učit, co je perspektivní, jak být šťastní a úspěšní… Nikdy však nepadla otázka, co chceme dělat? Kým vlastně jsme a kým se chceme stát? Položili jste si někdy tuto otázku? Pokud se nad takovými otázkami nikdy nezamyslíme, může nás to dovést až ke stavu, že se řadu let utápíme v zaměstnání a práci, která nám není souzena, co nás nebaví – což vede jednoznačně k vyhoření.

Když neznáme smysl naší práce nebo dlouhodobě děláme něco, aniž bychom věděli proč, vysává to z nás energii. Mnoho podnikatelů a firem se snaží u svých zaměstnanců předejít vyhoření tím, že jim odstraňují stresující prvky z jejich prostředí. Nebylo by ale lepší cestou dodat prvky, které budou naopak energii doplňovat? Například tím, že zaměstnancům představí vizi firmy nebo se budou zajímat o jejich potřeby a činnosti, které jim dávají v životě smysl.

Máme až příliš mnoho možností. Mnohdy jsme až paralyzováni množstvím možností, ze kterých si neumíme vybrat – což nás dostává do stresu. Příkladem může být obyčejný výběr podlahy do nového bytu nebo obkladu do koupelny. Zákazník přijde s nějakou představou do obchodu a myslí si, že tam bude trávit nanejvýš pár desítek minut. Když je ale postaven před tak velký výběr a množství variant, snadno odchází z obchodu po několika hodinách naprosto vyčerpaný. Dalším zdrojem možností jsou jistě i sociální média. Ta nám dodávají stovky podnětů a možností každý den. Díky tomu vidíme, že můžeme získat něco lepšího v budoucnu, a můžeme mít obavu rozhodnout se pro to, co máme možnost získat nyní.

Je vám některý ze zmíněných vzorců chování blízký a možná si tak říkáte, jestli už díky tomu také nejste na cestě k vyhoření? Dobrou zprávou je, že člověk nedojde k vyhoření ze dne na den. Je to proces, který se můžeme naučit vnímat, a díky tomu můžeme pochopit, kdy a jak začít vyhoření předcházet. Syndrom vyhoření nemusíme jen chápat jako nemoc, proti které bychom měli bojovat. Jednotlivé fáze můžeme vnímat jako začínající vážný stav, který prozrazuje, že potřebujeme v životě změnu. Ostatně všechny nemoci jsou jen důsledkem toho, že děláme něco špatně. A každá má své symptomy. Nejen vyhoření. Ignorovat příznaky nemoci (i syndrom vyhoření) nikdy našemu stavu dlouhodobě nesvědčí. Pochopit celý proces vyhoření nám může pomoci jeho pět fází znázorněných v grafu níže, kde jedna osa představuje naši energii a druhá čas.

První fáze – NADŠENÍ

Kdykoliv začínáme s něčím novým – nový byznys, nová vize, cvičení… V první fázi máte obrovské množství energie a touhu dosáhnout cíle a tato touha vyvolává nadšení. Typický úkaz jsou tzv. „ledňáčci“ v posilovně. Lidé, co nadšeně začnou cvičit, ale nevidí rychlé výsledky, a proto jsou nespokojeni a nadšení pomalu opadá. A tak se pomalu dostávají do…

Druhá fáze – STAGNACE

Začneme stagnovat. Stále do posilovny chodíme, ale už přemýšlíme, zda to má vůbec smysl. Přestává nás to bavit. Výsledky se vlastně ještě nedostavily, a my už jsme otrávení. Dokonce nás ty nezjevené výsledky mohou dostat do třetí fáze.

Třetí fáze – FRUSTRACE

Cvičení jsme věnovali moře času, neviděli jsme žádné výsledky, a tak nemáme energii. Už dál nechceme chodit cvičit, popřípadě cvičíme z donucení. Výsledky se horší a to nám znovu ubírá energii. Až nastane fáze číslo čtyři…

Čtvrtá fáze – APATIE

Už je nám to jedno. Ať si každý dělá, co chce, nás to nezajímá. Přestáváme věřit ve vlastní schopnosti, nebo že jsme schopni něco ovlivnit. Budoucnost vnímáme pesimisticky. Problémy jsou pro nás trvalé a nemáme možnost je změnit. Když vytrváme v tomto stavu dlouhodobě úspěšně, přesuneme se do páté fáze.

Pátá fáze – VYHOŘENÍ
Zde nás čeká jen totální vyčerpání. Pokud takto vyhoříme jen na cestě za jedním cílem – například v posilovně –, tak jednoduše vzdáme svůj cíl a možná se topíme ve výčitkách. V případě opravdového syndromu vyhoření (stejně jako u nemoci) lidé mnohdy končí i v psychiatrických léčebnách, v některých případech na nemocničním lůžku v komatu, na pokraji smrti (o případech sáhnutí si na život nemluvě).

Pět fází vyhoření můžeme zažít v jakékoliv oblasti našeho života. Ve vztazích, v práci, v podnikání, ve studiu, v umění, ve výchově dětí, stavění domu… ve všem.

Ve které fázi bychom měli začít přemýšlet, že děláme něco špatně a že bychom měli něco změnit? Odpovědí je fáze číslo 2. Jakmile začínáme pociťovat, že nadšení opadlo a dostavuje se úbytek energie, měli bychom to vnímat jako osobní signál – zdvižený ukazováček, že právě tento běh až do páté fáze odstartoval. A měli bychom začít přemýšlet nad změnou.

Pokud už máme signály a dostáváme se do některé z fází vyhoření, jak to celé zvládnout? Podstatné je pochopit signály včas a být schopni včas reagovat nějakou změnou. Hlavní zásadou, jak udržovat energii a nedopustit vyhoření, by se mohlo stát: mít velké vize, ale realistické cíle. Někteří lidé oplývají obrovitými ambicemi. Obrovská vize nás nalije neskutečným množstvím energie. A protože máme veliké vize, dáme si i velké cíle, kterých je ale těžké dosahovat. Může trvat, než uvidíme výsledky, a my se můžeme začít propadat do fází vyhoření. Proto je nutné, aby cíle byly drobné a realistické, ale především aby nám dávaly smysl a byli jsme si schopni u každého z nich odpovědět na otázku PROČ?

Jednoduše bychom se měli snažit být jako surfař na prkně, který se veze na mořské vlně. Přesně tak vypadá opak vyhoření. Je to VÁŠEŇ – LÁSKA – NADŠENÍ. Přesně tato tři slova můžeme hledat v naší životní vlně, a dokud budeme schopni tato tři slova v životě nacházet, povezeme se na vlně, která nikdy nekončí.

Zdroje a doporučená literatura:

Kniha Jak ukrást oheň od Steven Kotler

Beseda s odborníky s psychiatrem MUDr. Tomášem Rektorem https://www.youtube.com/watch?v=2d9DVUv8fP8&t=685s