Článek
Co vám brání ve štěstí?
Než budete číst dál, napište si alespoň tři věci.
Když si lidí zeptáte, co jim schází ke štěstí, nejčastěji asi uslyšíte: lepší práce, lepší vzdělání, prostředí nebo lidé v jejich okolí. Jen málokdo je ochoten podívat se do zrcadla a přiznat si, že je sám sobě největší překážkou na cestě ke štěstí. Potkal jsem už mnoho lidí, kteří si prošli řadou tragických událostí; mohli najít desítku důvodů, pro které nemohou být v životě šťastní, ale přesto našli recept na šťastný a bohatý život. Pojďme si dnes ukázat tři nejčastější návyky, kterých se potřebuje člověk zbavit, aby našel vlastní recept na štěstí.
Neustálé sebeobviňování
Říkáte, že to není žádný návyk? Dovolte mi říct, že se mýlíte. Nízká sebeúcta, nebo chcete-li sebeláska, bývá jednou z největších překážek na cestě za svými sny a projevuje se nejčastěji tak, že sami sebe shazujeme dřív, než se pokusíme o zlepšení. A přitom mít dobrý pocit sám ze sebe už jen sám o sobě přináší pocity štěstí. Dokázat být sám sebou a především dokázat být sám se sebou je velmi důležité. Dokázat vést vnitřní dialog zdravým způsobem a srovnat si myšlenky v hlavě. Pokud si ale nejsme schopni sami sebe vážit, velmi často nejsme ani ochotni sami se sebou mluvit, protože nám to prostě a jednoduše není příjemné.
Nízká sebeúcta ale není otázkou jen neúspěšných lidí, docela i mě samotného překvapilo, kolik úspěšných a velmi bohatých lidí mi bylo ochotno přiznat, že nejsou sami se sebou spokojeni. Jsou to i lidé, kteří dosahují skutečně mimořádných výsledků, ale přesto se necítí v životě šťastně a nemají se rádi. Tito lidé dosahují skvělých výsledků, protože jsou velmi dobří v plnění svých závazků a slibů, které dali jiným lidem. Nejsou ale už tak dobří, co se týče slibů, které dávají sami sobě. Jsou to ve skutečnosti lidé, kteří neustále upřednostňují potřeby a hodnoty jiných lidí před vlastními, a to jim právě nejvíce brání dosahovat jakéhosi pocitu vnitřního štěstí.
Sám s tímto zlozvykem dodnes dost bojuji. Proto vím že není snadné s tím přestat. Za každou cenu jsem se vždy snažil dodržet své slovo, splnit daná slib a upřednostňoval jsem potřeby a sny druhých před svými vlastními. Myslel jsem si totiž, že pokud bych řekl ne nebo dal přednost své potřebě před potřebou druhých, měli by mě lidé méně rádi a pokládali by mě za sobce. Tohle nastavení mi ale nejvíce bránilo začít si vážit sám sebe, a dokázat tím pádem i dodržovat sliby, které jsem sám sobě dal. Řekl jsem si totiž: Jak můžu chtít, aby mě měl někdo rád, když to nedokážu já sám?
Potřeba kritizovat druhé
Obecně, když řekneme nebo slyšíme slovo kritika, máme s ním už spojenou negativní konotaci. A přitom kritika může být i pozitivního rázu, pokud ji kritik je schopen správně podat. Obecně ale nemá nikdo z nás kritiku moc v lásce. Když nás někdo kritizuje, ještě dlouho si to pamatujeme a někdy nás to i dokáže dlouho užírat. Zatímco když nás někdo pochválí? Na to jsme schopni zapomenout i za hodinu. Moje otázka ale zní: Proč vlastně jako lidé máme potřebu někoho kritizovat? Kritika je většinou jakýsi obranný mechanismus našeho ega, které cítí nejistotu a má potřebu upozornit své okolí na nedostatek někoho jiného. Je to tak trochu ze strachu, aby si okolí nevšimlo našeho vlastního nedostatku. Jedná se o formu nezdravé manipulace, kdy jen ukazujeme na nedostatky druhých lidí.
Jak tomu čelit? Jednoduchý návod by mohl znít: Pečujete o sílu své osobnosti tak moc a tak často, jak je to jen možné. Opravdu silní lidé totiž nemají potřebu druhé kritizovat. A pokud se náhodou taková potřeba objeví, mluvíme spíše o konstruktivní kritice, jejímž cílem je ukázat třeba na lepší řešení. Kritické myšlení je v dnešní informační době velmi důležité a je to asi jediná obrana před nejrůznějšími dezinformacemi. Kritizování ostatních lidi nám i krátkodobě zvedá sebevědomí, protože si najednou myslíme, že jsme lepší než druzí. Ovšem z dlouhodobého hlediska nám kritika mnohem více ubližuje, je to pořád jen obrana našeho ega, které cítí obavy, že není dost dobré, že se ukáže jeho slabina, a právě tento fakt podrývá naši sebelásku. Z dlouhodobého hlediska nám tak kritizování druhých více škodí, než prospívá.
Není přece nic špatného na tom, že je někdo lepší než my nebo že máme slabou stránku. Každý má nějakou slabou stránku, nikdo není dokonalý. Proto, pokud budete cítit potřebu někoho kritizovat, si zkuste nejprve zamést před vlastním prahem a uvědomit si, zda ten jed, který chcete vypustit, není jen obranou vašeho ega. Pokud už budete mít potřebu někoho kritizovat, přemýšlejte o tom více konstruktivně a přidejte ke své kritice i návrh, jak danou věc dělat lépe, jak ji zlepšit.
Neumět říct pravdu
Je důležité si uvědomit, že každá lež způsobuje jen bolest. Lhaním způsobujeme bolest nejen druhým lidem, ale především sami sobě. Umět se podívat pravdě do očí a být upřímný za každých okolností vnímám jako návyk silných lidí.
A když říkám upřímnost, nemám tím na mysli pouze upřímnost vůči vašemu okolí, ale především i vůči sobě. Pokud nejsme v životě upřímní, máme potřebu se pořád za něco omlouvat a na něco vymlouvat. Hledáme důvody, proč jsme nemohli splnit svůj slib, a logicky nám pak už nezbývá čas a energie na hledání způsobů, jak slib dodržet. A teď myslím hlavně sliby, které jsme dali sami sobě.
Moc dobře si uvědomuji, že podívat se pravdě do očí někdy není příjemné a že také pravda může být bolestivá. Ovšem na konci dne lež vždy způsobí mnohem větší bolest. Říct druhým lidem pravdu do očí tak, aby je to bolelo co nejméně, je dovednost silných osobností vycházející ze zásad zdravé komunikace. Ostatně, i proto mě stále zaráží, proč se na školách neučíme víc komunikavat zdravým způsobem a méně šrotíme věci, které nikdy nebudeme potřebovat.
A jak to vnímáte vy? Napadají vás nějaké jiné další návyky, se kterými se člověk sám sobě stává největší překážkou na cestě za štěstím? Budu rád když se o ně podělíte do komentářů…
