Článek
Celý život působí ve vrcholovém sportu. Působil jako mentální kouč Jaromíra Jágra i Karolíny Plíškové. Nejen na svých přednáškách zmiňuje, že sport je pro něho „úžasná laboratoř“. Dovolte mi sdílet několik bodů zpodcastu Myšlením na vrchol, kde jsem vyzpovídal Mariana Jelínka.
Ve sportu vidíme velké emoční výkyvy – rozkolísanost, rychlost, dynamika.V hokeji můžete v první třetině vést a zažívat euforii, ve druhé třetině prohrávat a zažívat opak, po zápase si hráči klidně navzájem vjedou do vlasů, ale za tři dny musí stát na modré čáře zase jako jeden muž. To platí i pro život jako takový, ale i pro byznys, pouze tyto další oblasti postrádají sportovní dynamiku. Ve svých „laboratořích“ Marian zkouší, jakým způsobem:
- co nejrychleji kontrolovat emoce
- co nejrychleji vstupovat jako mediátor mezi dva lidi, aby se vztahy narovnaly během pár hodin
- vytvořit čtyřmi větami motivační vášeň, změnit polaritu emocí
Tyto věci je zrychlenější a nejefektivnější v učení zkoušet ve sportu, a to díky bohaté četnosti možností.Změna, která je ve společnosti, se velice promítá i do sportu, a to i dříve. Protože sport je o výstupech z komfortní zóny, o práci s limity, je o sebeuvědomění, sebepoznání atd. Ostatně, můžeme si to uvědomit na nedávné historii…
Zlatí hoši z nagana
Třeba v euforii z Nagana v roce 1998 a následného hokejového pádu za světem vidíme analogii se společností a byznysem. Euforie 90. let tu byla. Díky překotné rychlosti se udělalo mnoho chyb, bohužel. Byly tu příležitosti. Najednou hráči mohli do NHL, do světa – a ti kluci rozkvetli. Proto byli tak geniální a proto 90. léta, včetně Nagana, byla úžasná. Setrvačnost to vedla až do 21. století – k získání několika titulů na MS.
A najednou konec – nastoupila nová generace a ta už je jiná (i z hlediska byznysu). Totožné to bylo u fotbalu, i tam byla nejúspěšnější generace mladíků s rokem narození 1971–73. Neosvítil nás žádný meteorit, čímž by se zrodila generace talentů. Bylo to dáno limity té doby, které se nám nelíbily. V šest hodin ráno byl zkrátka trénink a nazdar. Žádné petice protestujících matek, že je to nezdravé, že děti nejsou najedené, hygiena a kdesi cosi. Byl prostě trénink – jdeš, nejdeš. Limity byly a dodržovaly se. Samozřejmě ne všechny byly dobré (za totality), ale kluk, co vyrostl v limitech, pak najednou poznal svobodu společnosti ze západního světa (kde limity nejsou a každý si je má tvořit sám). Ale tihle kluci už je měli v sobě. Neutopili se ve svobodě. Naopak, po stanovení limitů využili svobody a stali se geniálními.
Pak přišly dnešní generace – vyrostlé ve svobodě, kde všichni mluví do všeho, bez limitů – a my se začali ztrácet.
Limity, pravidla, řády – dávají dané věci smysl a obsah. Pokud nemáme limity, je to prázdné. Jen si představte hokej bez pravidel. Zmizí. I život, pokud si neumíme stanovit řád (jako podnikatel, rodič…), samozřejmě se ztrácíme, ztrácíme hodnotu. Lidé dnes vnímají limity jako sahání na svobodu. Ale oni sami si je neumí stanovit.
Zdravá svoboda
To provokuju ve školství – vrátit zpátky limity. A ta správná cesta vede k edukaci – otočením se k sobě, k práci sami na sobě. Umět pracovat s limity sám. To je pravý smysl. Není smyslem žít svobodně (myšleno bezlimitně), protože ze svobody bez hranic vzniká anarchie. Je důležité si uvědomit, že v dnešní době ztrácíme kontrolu nad emocemi. Zajímavé téma, ale je trošku složitější z pozice neurologie. Máme tzv. dvoustupňové emoce:
- emoce vývojově dané, intuitivní – jdou z amygdaly, kde máme strach, radost, ale i agresi
- a pak emoce pocházející z šedé kůry mozkové (neokortex) – nechrání naše tělo (fyzično), ale naše ego (osobnost)
Tady nastává zmatek, protože emoce intuitivní si žijí svým světem. Když na někoho bafneme – lekne se. Až poté přemýšlí. Zvířata ale nechodí na zkoušky s emocemi typu: když to neudělám, tak dostanu od rodičů, na Instagramu mě někdo pomluví atd. To je jiný typ emocí. Tyto emoce nám dávají zabrat, ale to opět souvisí s dobou limitů. Proto se potřebujeme naučit pracovat s limity
Máme v sobě dva póly, mezi nimiž se naše vědomí během dne neustále pohybuje. Buď emoční, vzteklý, nebo klidný, rozumný. Emoce nelze zničit, ale lze se naučit vyváženosti a pracovat s nimi. I do budoucna je toto zvládnutí extrémně důležité – ataky našeho ega a emoce z neokortexu budou přibývat. Jednak díky digitalizaci (daleko více vjemů), a jednak kvůli tlaku na výkon – člověk musí vše daleko rychleji, a tím se dostává do stresu. Čeká nás změna v uvědomění: Nedá se vzdělávat jen na věcech vnějších, ale je důležité se otočit i dovnitř.
Dnešní generace je celé hodiny přilepená na YouTube, kde vidí vteřinové okamžiky úspěchu, kterých lze dosáhnout, ale už nevidí, co se skrývá za oním momentem. To je neskutečný tlak na lidské ego. Vidí, co vše může být, mozek to chce, ale už nevidí cestu, která k tomu vede. Jak to změnit?
Abychom se do toho nenechali vnést (vmanipulovat), měli bychom v dětech vytvářet kritické myšlení. Například skrze to, aby rodiče dítě limitovali na času a obsahu u počítače. A zase jsme u toho. Limity! „Ale je to ztráta svobody! To přece nejde! Ať si vybere!“ začne se všude ozývat. A to je problém. Chybí specifikace a definice (každého z nás) míry svobody. Tu máme pozitivní a negativní.
Jed není o látce, ale o množství.
Hledání harmonie
Digitalizace není špatná. Televize není špatná. Internet není špatný. Tyto radikální výroky jen polarizují společnost. Měli bychom hledat hranici možností, ne říkat, co je dobře a co špatně. Vládne tu extremismus názorů, který vidí vše jen černé, nebo bílé. Jin a Jang je o souznění černé a bílé, ale to neznamená, že vznikne šedá. Je to souznění dvou protichůdných principů – muž a žena, vpravo a vlevo, nahoře a dole… A my musíme najít rovnováhu.
A tu dělá limit! Děti si určit limit neumí, tedy nemohou. Od toho by měla umět stanovovat limity společnost, v rodině pak bezesporu rodiče. Ne se vymlouvat na společnost, školu, politiky, trenéra…
Uvědomme si, že právě podmínky, kde dítě vyrůstá, vytvářejí následně společnost. A její chaos a nechaos. Úspěšnou a šťastnou společnost tvoří jen úspěšní a šťastní jedinci. Asi každý rodič chce pro své dítě to nejlepší, chce vychovat úspěšného a šťastného jedince. Může se mu to ale podařit, pokud se tak sám necítí a dává dětem svobodu bez limitů? Dětem bychom měli jít především příkladem, tím se toho od nás naučí nejvíce. V dnešní době, která nás prakticky už nijak nelimituje, je důležité věnovat čas svému vnitřnímu světu a učit se s ním pracovat. Zkuste nad tím přemýšlet, až příště budete mluvit o svobodě. Opravdová svoboda je o míře odpovědnosti, kterou je každý schopen přijmout a je tvořena jen skrze jasné hranice. Protože hranice dávají životu tvar. Souhlasíte? Pokud vám tyto myšlenky přijdou jen trochu zajímavé, poslechněte si celý rozhovor s Mariánem Jelínkem v přehrávači níže.
Zdroje: Podcast Myšlením na vrchol, rozhovor s Marinem Jelínkem
