Článek
Trápí Vás syndrom hodných lidí?
Znáte ten pocit, když se člověk rozkrájí pro druhé, ale ve výsledku se sám cítí mizerně?
Nezáleží na tom, zda podobné pocity prožíváme při spolupráci s kolegy v zaměstnání, zda jsme naše přátele naučili, že jim nikdy neřekneme ne, nebo zda se obětujeme pro vlastní děti či životního partnera. Mnoho lidí tento fakt používá jako překážku, respektive jako výmluvu, pro kterou nemohou svůj život naplnit radostí a štěstím. „Jsem ten hodný kluk, který každého vyslechne, podá pomocnou ruku, nechá druhé vybrečet se mu na rameni, ale nakonec zůstane na všechno sám…“ Tuto větu mi napsal jeden z posluchačů podcastu Myšlením na vrchol. Když jsem četl jeho slova, cítil jsem mrazení v zádech. Jako bych viděl sám sebe před pár lety…
„Lukáši, nevíte, co dělám špatně? Proč jsou někteří lidé tak bezohlední? Proč využívají druhé a ozvou se, jen když něco potřebují?“ Těmito otázkami končila jeho zpráva a já jsem přesně věděl, co má na mysli a co prožívá. Sám jsem to zažil ve vlastním životě nesčetněkrát. Člověk vyjde každému vstříc, ale když sám potřebuje od někoho pomoct, tak se k němu lidé otočí zády. Proč se nám to děje? Kde děláme chybu?
Upřímně ani dnes nemohu říct, že bych něco podobného neznal. Stále se mi občas stane, že si toho na vlastní bedra naložím víc, než je zdrávo, upřednostňuji potřeby druhých před svými vlastními a nedokážu sám sebe udržovat na zdravém první místě. Obklopuji se snad špatnými lidmi? Nebo mám v životě takovou smůlu, že potkávám jen lidi, kteří využívají mé dobroty? Také jsem si kdysi pokládal podobné otázky a hledal odpovědi všude kolem, jen ne sám v sobě. Jenže problém většinou není v druhých lidech. Není to o tom, že bych měl kolem sebe sobecké a zlé lidi, kteří člověka zneužijí a pak se k němu otočí zády a zacházejí s ním jako s kusem hadru. Potíž je pouze v tom, že člověk sám umožní těmto lidem podobné chování, respektive že jim dovolí překračovat osobní hranice.
Hořká pravda
Vím, neposlouchá dobře. Jenže pravda není vždy příjemná, a pokud se nám v konkrétních životních oblastech neustále opakují podobné situace, tak s největší pravděpodobností není chyba nikde kolem nás, ale naopak uvnitř. Dokud ale nezískáme odvahu podívat se do svého nitra a budeme se neustále rozhlížet kolem sebe a hledat viníka za mizerné pocity a nepříjemné emoce, tak jen těžko můžeme něco změnit.
Proč jsou někteří lidé bezohlední? Proč využívají vaší dobroty? Odpověď se vám možná nebude líbit. Protože jim to sám dovolujete. Zkuste si nejprve uvědomit, že dokud si nenastavíte vlastní hranice a nezačnete o ně náležitě pečovat, pravděpodobně se to nezmění. Znáte své hranice? Máte jasně definovanou mez, za kterou nikoho nepustíte? Pokud ano, je to skvělá zpráva, a stačí si jen osvojit techniky, které Vám pomohou hranici uhájit. Pokud ale neznáte svou osobní hranici, tak jak můžete chtít, aby ji respektovali druzí lidé?
Pokud nyní tápete a přemýšlíte o tom, jak si hranice nastavit, nebo možná stále nerozumíte, proč je to tak důležité téma, dovolte mi citovat myšlenku z webináře na téma osobních hranic, který jsem uspořádali pro naše čtenáře s psychologem Petrem Pacherem. Diváci webináře získali odpověď na důležitou otázku:
Co se stane, když vlastní hranice nebudeme dodržovat?
„Z různých důvodů se může stát, že se ocitneme v situaci, která nám není příjemná, ale my na ni nezareagujeme, neřekneme, že se nám to nelíbí. Pocit v sobě potlačíme a děláme, jako by se nic nestalo. Pokud to děláme často, ať už z pohodlnosti nebo kvůli nízkému sebevědomí a tomu, že se neumíme či nechceme za sebe postavit, zvykneme si na potlačování vlastních pocitů jako na normu. Přijde nám normální mávnout rukou nad tím, co pociťujeme, čímž se ale odpojujeme od sebe samých. Pokud nežijeme vědomý život, jsme často vystaveni útokům z vnějšího světa, a to proto, že naše osobnost není dostatečně silná a je vysloveným lákadlem pro lidi, kteří mají tendenci k využívání slabosti druhých.“
Smutnou pravdou je, že mnoho lidí si vlastní hranice uvědomuje. Přesto si je ale nedokážou uhájit, protože se například potkávají se silnějšími osobnostmi, které neumí odmítnout, případně se chtějí vyhnout zbytečné hádce, anebo nechtějí blízké osobě ublížit. Takže výsledkem je, že raději zatnou zuby a nechají ublížit sami sobě. Tito lidé často věří, že je lepší, když budou sami trpět, než aby trpěli lidé, na kterých jim záleží. Co když ale ani jedna z těchto dvou cest není nutná? Co když existuje cesta, kde nikdo nemusí zbytečně trpět a současně mohou všichni respektovat vzájemné hranice?
Převzít odpovědnost
Abychom uhájili vlastní hranici, potřebujeme se naučit naslouchat, respektovat a prožívat své emoce. Emoce jsou s námi vždy a všude. Jsou součástí našeho života a nemá smysl je rozdělovat na dobré a špatné. Proto je úplně v pořádku cítit se mizerně a prožívat smutek, stejně tak je v pořádku utírat si slzy a plakat, a je v pořádku prožívat vztek. Už ale není v pořádku dovolovat emocím plně převzít kontrolu nad naším chováním, a už vůbec není v pořádku emoce potlačovat, utíkat před nimi, nebo snad dokonce hledat viníky za jejich prožívání ve druhých lidech. Někdo Vás rozčiluje svým chováním? Někdo Vás dohání k slzám? Jasně, to se občas stane každému. Pojďme si ale uvědomit, že to my jsme dovolili druhým lidem překročit únosnou mez a spustit emoci, která není příjemná.
Při práci s emocemi je důležité hledat a udržovat rovnováhu. Většinou o sobě samých, ale i druhých lidech, přemýšlíme jako o bytostech ovládaných rozumem. To je ovšem velký omyl. Emoce jsou vždy silnější než rozum. Proto si můžeme uvědomit, jak moc mají emoce společného s osobními hranicemi. Emoce jsou totiž nositelem energie a mají svůj účel. Cítíte smutek a naštvání? Výborně! Objevili jste novou hranici, která vyžaduje péči, a potřebujete druhým lidem zdravě a sebejistě vysvětlit, proč nám daná situace způsobuje vnitřní bolest, kterou už nechceme prožít. Když to neuděláte, když budete emoci ignorovat, tak tím přehlížíte vlastní osobní hranici, a s velkou pravděpodobností se znovu najde někdo, kdo přeleze plot a rozryje vaši vnitřní zahradu.
Teď ale ruku na srdce. Kolik z nás je toho schopno? Kolikrát se během dne zastavíme a vyhodnotíme situace, které už nechceme znovu prožívat, a samozřejmě také ty, které prožívat chceme? Jakmile už emoce převzaly kontrolu, je pozdě chtít něco řešit. Nejprve potřebujeme vychladnout. Proto život v moderní společnosti již vyžaduje aktivní péči o psychohygienu. A když se nad tím zamýšlím, víte, co mě občas zaráží? Že lidé, jejichž životy za mnoho nestojí, jsou schopní tvrdit, že žádnou pomoc nepotřebují. A naopak lidé, kteří dosahují skvělých výsledků v osobním i pracovním životě, si naopak uvědomují, že i přes jejich skvělé výsledky potřebují mít vedle sebe parťáka, který jim pomůže být ještě lepší. Znáte snad nějakého mistra světa, který by neměl po svém boku trenéra? Já ne.
Mnoho lidí používá fráze typu: „Nikdo mě to nenaučil…“, „Rodiče mi předali špatné vzorce…“ a podobně. Na to samozřejmě nelze nic namítat, ve škole žádný předmět věnující se práci s vnitřním světem nemáme. Jak dlouho se na to ale chceme vymlouvat? Jak dlouho budeme ukazovat prstem na druhé? Zkuste nad tímto tématem přemýšlet, a pokud trpíte syndromem hodných lidí, přestaňte hledat špatnosti ve druhých lidech. Možná je na čase začít přemýšlet, jak posílit svou osobnost tak, abychom druhým lidem už více nedovolili překračovat únosnou mez.
Zdroje a doporučená literatura:
Kniha Molekuly Emocí od Candace B. Pert
Webinář s psychologem Petrem Pacherem na téma Jak si nastavit osobní hranice.
