Ztráta autorit vede k degradaci celé společnosti, upozorňuje kouč Marian Jelínek

Současná doba je charakteristická množstvím situací, které atakují osobnost každého z nás. Jsou neustále očekávány stále lepší a lepší výsledky. Vstupujeme do zvětšujícího se počtu rolí a každá z nich přináší nějaké povinnosti. Do toho je náš subjektivní svět zaplaven obrovským množstvím informací a situacemi, kde každá z nich může přinést nějaké emoce. Stále častěji slyšíme ve společnosti o syndromu vyhoření, když pod návalem zmíněných věcí ztrácíme vášeň a nadšení. I proto si současná doba již vyžaduje, abychom aktivně a pravidelně pečovali o svou duševní hygienu

Zkusme si pro začátek představit člověka, u kterého se již projevují nějaké příznaky syndromu vyhoření. Tento vážný psychický stav byl poprvé popsán v roce 1974 ve článku „Staff burnout“, a to americkým psychologem Herbertem Freudenbergerem. Syndrom vyhoření si jako termín našel v současném světě své místo a pravdou je, že jej často používáme už ve chvíli, kdy vnímáme jen některého jeho symptomy. Někteří lidé ztratí zájem o svou profesi. Třeba proto, že je na ně vyvíjen až příliš velký tlak, nebo nejsou schopni dosahovat očekávaných cílů a už zmiňují, že se cítí vyhořelí. Možná jim z nějakého důvodu nebylo umožněno žít spokojený a šťastný život nebo se až příliš dlouhou dobu nacházejí v bezvýchodné situaci. Pokud se člověk rozhodne svou situaci změnit, co bychom mu mohli povědět?

Je dobré si uvědomit, že všechno vždy vychází z PROČ = smysl. Co si přejeme, aby bylo smyslem našeho života? Nebo pokud se například cítíme vyhořelí v roli rodiče, co má být smyslem života dítěte? Co má být smyslem naší výchovy?  V tuto chvíli bychom si měli stanovit priority. Někteří lidé netouží po tom, aby jejich děti měly vztah ke vzdělání. „To já mu nebudu říkat, ať si vybere sám, kam bude chtít na školu. Jestli bude chtít, bude, a jestli ne, tak ne.“ Tady se například prioritizuje charakter. Vždy jde o to, jaký máme plán se smyslem života. Jestli vydělat co nejvíce peněz, objet zeměkouli, žít v cizině, studovat prestižní školy atd. Od plánu se následně odvíjí podmínky, které potom my podvědomě vytváříme, aniž si to často uvědomujeme (iritují nás totiž věci, které nezapadají do plánu a které dítě dělá).

Veledůležité je, aby se rodiče jako partneři na plánu shodli a povídali si o něm. Pokud totiž jeden bojkotuje plán toho druhého, vznikají obrovské problémy. Vztah k výchově je jeden ze tří největších důvodů rozvodu a rozpadu manželství (podobně jako vztah k penězům a nevěra). Manželství je vždy setkání dvou různých výchovných kultur, proto hledat harmonii mezi nimi při výchově dětí je celoživotní práce. A to jsme zpátky u důležitosti komunikace.

Měli bychom si také uvědomit, že jako společnost ztrácíme autoritu. Nebojím se říct, že ji přímo nemáme. Společnost totiž není jen polarizovaná, ale dokonce atomizovaná. Nemáme nyní osobnost, která by byla respektována 70–80 % populace. To vidíme i u prezidentských voleb v prvním kole. Málokdo, veskrze nikdo, nepřesáhne 35 %. Za první republiky respektovalo T. G. Masaryka podle výzkumů 75 % lidí. Žádné diskuze. V současnosti bychom osobu, respektovanou 75 % obyvatelstva, museli složit něčím z Jaromíra Jágra, Andreje Babiše a mnoha dalších. Dnes už u dětí není autoritou ani učitel. Proto jsou také kantoři dnes často vyhořelí lidé. Děti jsou na ně často sprosté, neprojevují jim vůbec žádnou úctu ani zájem o vzdělání. To může ovšem být nejenom absencí většinových autorit, ale i špatně pochopenou svobodou. Chyba je také na straně rodičů, když si neuvědomují, že první rolí je role lidská, až poté jakási manažerská. Role člověka by měla být hodnotově naplněna respektem a vztahem k lidem. A tohle nám chybí. Dostáváme se do oblasti etických hodnot, norem a respektu, to je věc, která je samozřejmě těžko řízená státem.

Mnoho lidí ve společnosti, kteří nejsou spokojeni s kvalitou svého života, často svádí své neúspěchy na aspekty, které nejsou schopni ovlivnit. Někdo se vymluví na počasí, někdo na politickou situaci a někdo jiný zase na nešťastný osud. Ve skutečnosti ale máme všichni osud ve svých rukou a když se nám nedaří tak, jak bychom si přáli, často je to jen jakýsi důsledek špatně pochopené svobody, za kterou jsem nepřevzali odpovědnost.

Marian Jelínek to připodobňuje i k hokeji, ve kterém plno trenérů mládeže odchází. Nedostávají za to peníze (není to jejich pracovních poměr), starají se o mladé hráče, a rodiče na ně plivou špínu a posílají anonymní stížnosti. Takto skončilo plno trenérů. Kvůli rodičům, ale hlavně proto, že si dnes každý myslí, jak by to dělal lépe. To se ostatně krásně ukázalo v covidové době. Snad každý nebo každý druhý je epidemiolog. To, že v hospodě u každého stolu sedí dvacet trenérů, to tu bylo vždycky. Ale dnes už jsme všichni všechno. Dříve to alespoň skončilo u těchto stolů, dnes se názory všech na všechno, díky nešťastnému vlivu sociálních sítí, pouští do světa. Pan učitel byl NĚKDO, pan doktor byl NĚKDO… Všichni měli své nástroje, jak si autoritu udržet, kterých dnes pochopitelně mají čím dál méně, protože „doba přece musí být BEZ LIMITŮ“!

Například na soukromých školách není nezvykem chodit v uniformách. A tam nikdo neprotestuje ohledně ubírání na svobodě. Chceš tady studovat? Tady jsou pravidla.
Dovedete si představit, že by ministerstvo školství něco podobného vyhlásilo do státních škol? Těch lidí, co by vyšlo do ulic kvůli omezování svobody? Rozjeli jsme svobodu způsobem, který už jen tak nepůjde stáhnout zpátky. Pouze edukací společnosti. Že pochopíme, že hádat se s učitelem před dítětem nebo o něm mluvit sprostě není zcela normální ani v pořádku.

Pokud vám přišly myšlenky Mariana Jelínka zajímavé, jistě vás zaujme náš společný rozhovor pro podcast Myšlením na vrchol. Celou epizodu si můžete poslechnout v přehrávači níže.

Zdroje : Podcast Myšlením na vrchol