Článek
Jádro Dervanova státu bylo na obou březích Labe, v prostoru mezi Lipskem a Drážďanami. Po Sámově vítězství nad franským králem Dagobertem I. u Wogastisburku (Komárno) a revoltě austrasijské šlechty proti Dagobertovi uzavřel se Sámem výhodné spojenectví. Pokud mu projevil lenní závislost, jak uvádí Fredegar, šlo zcela jistě o formální a zdvořilostní záležitost nikoliv skutečnou podřízenost. Byla to zejména vnitřní krize Austrasijského království, co podnítilo Dervanovu expanzi. To byla však omezena jeho lidskými zdroji, které ji limitovaly především.
„Když se ale Austrasijci přiblížili k hradu Wogastisburc, kde se zdržovalo velké množství silných winidských jednotek, obklíčili jej a bojovali tři dny. Mnoho mužů z Dagobertovy armády tam bylo zabito mečem. Poté se na útěku vrátili do svých domovů a opustili všechny své stany a věci. Mnohokrát poté Winidé napadli Durynsko a zbytek franského království a zpustošili vesnice. Dokonce i Deruanus (Dervan), vůdce kmene Urbii (Srbové), kteří pocházeli z rodu Sclavini (Slované) a již dávno vzhlíželi ke království Franků, vzdal sebe a své následovníky království Sama. A to vítězství, které si Winidé vysloužili proti Frankům, nebylo ani tak zásluhou udatnosti Slovanů, jako spíše bláznovstvím Austrasijců, když viděli, že si vypěstovali Dagobertovu nenávist, a byli neustále drancováni.“
Austrasii vero cum ad castrum Wogastisburc , ubi plurima manus fortium Winidorum immoraverant, circumdantes, triduo praeliantes, plures ibidem de exercitu Dagoberti gladio trucidantur, et exinde fugaciter omnes tentoria et res quas habuerunt relinquentes, ad proprias sedes revertuntur. Multis post haec vicibus Winidi in Thoringiam et reliquos vastando pagos in Francorum regnum irruunt. Etiam et Deruanus dux gentis Urbiorum , qui ex genere Sclavinorum erant, et ad regnum Francorum jam olim aspexerant, se ad [Al., se et] regnum Samoni cum suis tradidit. Istamque victoriam quam Winidi contra Francos meruerunt, non tantum Sclavinorum fortitudo obtinuit, quantum dementatio Austrasiorum, dum se cernebant cum Dagoberto odium incurrisse, et assidue exspoliarentur.
Zdá se, že problémem byla Dagobertova záliba pro kořist plenit své království Austrasie, jak máme doloženo. Když předal vládu synovi Sigebertovi II. situace se uklidnila a postup Vinidů byl zastaven. Území o něž usiloval Dervan se nacházelo mezi Labem a Sálou jež byla jihozápadní hranicí jeho držav. Strategickým cílem byla patrně solná ložiska v okolí Halle.
„AN. DC32. LXXV. V 11. roce Dagobertovy vlády, kdy Winidé na Samův rozkaz násilně běsnili a často překračovali své hranice, pustošili království Franků a vstupovali do Durynska. Dagobert, který přišel do města Met, se souhlasem rady pontifiků a šlechticů a všech primasů svého království, povýšil svého syna Sigiberta na krále Austrasijců a dovolil mu mít město Mety za své sídlo. Jmenoval Chuniberta biskupem města Kolína a Adalgisela (majordomus) vévodou, aby řídil palác a království. Když dal synovi dostatečný poklad, vhodně, jak se slušelo, jej učinil svrchovaným a rozhodl, že cokoli, co mu dal, mělo být potvrzeno zákony. Poté je o Austrasijcích známo, že svou horlivostí užitečně bránili hranici a království Franků proti Winidům.“
„AN. DCXXXII. LXXV. Anno 11 regni Dagoberti, cum Winidi jussu Samonis fortiter saevirent, et saepe transcenso eorum limite regnum Francorum vastandum, Thoringiam et reliquos pagos ingrederentur, Dagobertus Mettis urbem veniens, cum consilio pontificum seu et procerum, omnibusque primatibus regni sui consentientibus, Sigibertum filium suum in Austeris regem sublimavit, sedemque Mettis civitatem habere permisit. Chunibertum Coloniae urbis pontificem, et Adalgiselum ducem palatium et regnum gubernandum instituit. Thesaurum quod sufficeret filio tradens, condigne, ut decuit, eum hujus culmine sublimavit, et quodcunque eidem largitus fuerat, singillatim praeceptionibus roborandum decrevit. Deinceps Austrasii eorum studio limitem et regnum Francorum contra Winidos utiliter defensasse noscuntur.“
Od roku 634 již Dagobert ve východní říši nevládl a moc přenechal Adalgiselovi, který fakticky vládl za jeho tříletého syna ze souložnice Regnitrudy Sigiberta. Sigibertův bratr Chlodvík II. (matka Nachtilda) se stal Dagobertovým spoluvladařem v Neustrii a Burgundsku.
Oč se vlastně tehdy bojovalo? Dnes Svobodný stát Durynsko je spolkový stát Spolkové republiky Německo. Má rozlohu 16 173 km² a přibližně 2,11 milionu obyvatel. Hlavním a největším městem je Sámových dob Erfurt. Dalšími významnými městy jsou Jena, Gera, Výmar nebo Gotha. Na území přibližně odpovídajícím dnešnímu Durynsku existovalo od 5. století samostatné Durynské království. To však roku 531 vyvrátili Frankové. Raně středověké Durynsko nemůžeme chápat v dnešních administrativních hranicích. Zasahovalo od řeky Unstruty, Sály a Mohanu až k Labi, také do Krušných hor až k državám vévody Dervana. Po zániku Durynského království jihovýchodní část území kolonizovali Frankové a vytvořili zde území známé jako Franky.
Franky jsou historické a jazykové území v Německu, nacházející se v povodí řeky Mohanu a dříve také středního Rýna. Toto území dnes patří z velké části ke spolkové zemi Bavorsko, jejíž součástí je ve formě tří správních celků: Dolní Franky, Horní Franky a Střední Franky. Potomci těchto etnických Franků později, ve vrcholném středověku kolonizovali Chebsko.
Na počátku 8. století pronikli Srbové do Frank až k řekám Mohan a Regnitz, a jejich zdrojnicím Rednitz a Pegnitz. Později území tzv. Moinwinidl a Regnitzwinidů připojil k Franské říši Karel Veliký, který toto území částečně rovněž christianizoval.
„Raldulf, vévoda z Chamaru, kterého Dagobert jmenoval durynským vévodou, několikrát bojoval s armádou Winidů, a když je porazil, obrátil je na útěk. Povznesený hrdostí na toto vítězství a při různých příležitostech choval nepřátelství vůči vévodovi Adalgiselovi, a tak se již postupně začal bouřit proti Sigibertovi. Ale, jak bylo řečeno, jednal takto: Kdo miluje sváry, vymýšlí neshody.“
LXXVII. Radulfus dux illius Chamari, quem Dagobertus Thoringiae ducem instituit, pluribus vicibus cum exercitu Winidorum dimicans, eosque victos vertit in fugam. Hujus victoriae superbia elatus, et contra Adalgiselum ducem diversis occasionibus inimicitias tendens, paulatim contra Sigibertum jam tunc coeperat rebellare. Sed, ut dictum est, sic agebat: Qui diligit rixas, meditatur discordias.
Tento krátkodobý státní útvar zamýšlený jako jakási první marka proti Srbům, patrně zanikl krátce po Radulfově vzpouře . Durynský vévoda se v roce 640 vzbouřil proti nadvládě Austrasie. Majordomus Grimoald postavil mladého krále do čela armády a pokusil se vzpouru potlačit, ale byl vévodou Radulfem poražen. Fredegarova kronika dokonce píše, že král Sigibert ve svém sedle plakal, bylo teprve deset let.
Dervanova říše tak díky slabé centrální vládě v Austrasii získala čas etablovat se v nových hranicích. Jednalo se vlastně o kmenový svaz Zičců, Glomačů-Dalemniců, Milčanů a vlastního kmene Srbů, k nimž v osmém století přibyly populace Mohanů a Rehničanů. Faktické začlenění do Sámovi říše patrně nikdy neproběhlo, protože její centrum vzniklé na troskách Herulského království na jižním Slovensku, a ve Vídeňské pánvi (kdysi Regnum Rugurum, tj. království Rugiů, zaniklé r. 487) bylo příliš vzdálené. Ale ani později nemáme o takzvaném Bílém Srbsku mnoho informací. Ale je zřejmé, že bylo důležitým geopolitickým hráčem ve střední Evropě až do 30. let 10. století, kdy se stalo předmětem zápasu mezi Přemyslovci a Luidolfingy.
Srbové však přes velký asimilační tlak nikdy nezanikli. Jejich potomky jsou dnešní Lužičtí Srbové, kteří si uchovali jazyk i některé kulturní zvyky svých dávných předků. Přídomek „lužičtí“ je poněkud zavádějící, protože původně náležel k severní části dnešní Lužice, kolem řeky Sprévy a odkazuje na vandalský kmen Lugiů (srovnej něm. lügen-lhát), který dal tomu regionu své jméno stejně jako vandalští Silingové Slezsku (poznámka: Další významný vandalský kmen Hasdingů po sobě zanechal stopu ve slovenském slově „gazda“-hospodář).
Literatura:
Fredegarius Scholasticus Burgundiae, Chronicum, Edition: J.-P. Migne PL71, Paris, 1849
HANZL, Lukáš. Hledání ztracené říše, on line: https://medium.seznam.cz/clanek/lukas-hanzl-hledani-ztracene-rise-87460
KLANICA, Zdeněk. Počátky Slovanů . Praha: Futura, 2009. ISBN 978-80-254-5298-1 . S. 18.
LUTOVSKÝ, Michal; PROFANTOVÁ, Naďa. Sámova říše. 1. vyd. Praha: Academia, 1995. 89 s. ISBN 80-200-0420-3.
