Článek
Prvním skutečným archeologickým objevem z území Čech byl až nález bronzového pokladu z doby laténské v Lahošti u Duchova. V roce 1879 došlo v souvislosti s hlubinnou těžbou hnědého uhlí na dole Döllinger k masivními průvalu kuřavky a výrazně klesla hladina všech pramenů.
Proto roku 1882 byly Obří pramen v Lahošti u Duchcova a Pravřídlo v Teplicích prokopány až do hloubky několika metrů. A při průzkumných pracích byly učiněny úžasné archeologické objevy.
Bohužel, velké množství nálezů bylo rozebráno a dokumentace byla nedostatečná, nebo vůbec žádná. Duchcovský poklad z Obřího pramene, objevený v kotlíku v trhlině asi 6m hluboko v pramenné jímce, je však dodnes velmi cenným zdrojem poznání laténské bronzové industrie. Je z něj mimo jiné odvozen název pro specifický typ laténské tzv. duchcovské spony.
Datování pokladu je podle Reineckovy periodizace do stupně LT B1, tedy do let 370-320 let před naším letopočtem. Tento depot v prameni má další zahraniční analogie v archeologických nálezech od pramene Seiny a z anglického Bathu (termální lázně), rovněž z doby laténské až římské. (Hanzl 2012)
Pozdější nález kamenné sekerky z období mladšího neolitu až středního eneolitu u dnes zaniklého minerálního pramene, učiněný roku 1901 při melioračních pracích v těsném sousedství Kláštera Teplá, nevzbudil téměř žádnou pozornost a posléze upadl v zapomenutí. (Tamtéž)
Dalším významným objevem v pořadí, avšak spolehlivě nejstarším dokladem návštěv člověka u minerálního pramene na světě vůbec, je notoricky známý Petrbokův objev lebky Neandrtálce ve výplni zaniklého termálního zřídla u Gánovců, nedaleko Popradu. V roce 1926 při těžbě travertinu zde našel rómský střelmistr Koloman Koki zajímavý kámen, který koupil český paleontolog Jaroslav Petrbok za 100 Kčs.
Jednalo se o kámen nepravidelného tvaru o průměru asi 17 cm. Petrbok jej nejdříve považoval za mozek zvířete, ale roku 1937 si uvědomil, že se jedná o lidský mozek. Jím publikovaná zpráva o nálezu však zapadla bez povšimnutí. Petrbok nález roku 1957 věnoval Národnímu muzeu v Praze.
Poté jej studoval antropolog Emanuel Vlček a seznal, že kámen vznikl jako výlitek mozkovny dospělého neandrtálce. Stáří mozku Vlček odhadl přibližně na sto tisíc let. Nejpravděpodobnější a všeobecně uznávaná hypotéza původu mozku je ta, že se neandrtálec při koupeli nadýchal oxidu uhličitého, ztratil vědomí a utopil se.
V druhé polovině dvacátého století byly u nás zkoumány ještě prameny a jejich okolí na hradištích Kouřim, Libušín a na Pražském hradu. Archeologický průzkum na hradišti Libušín, vedený Zdeňkem Váňou, objevil poblíž pramene na severní straně areálu zbytky raně slovanské keramiky ze 6. - 7. století našeho letopočtu. Na Kouřimském hradišti bylo v okolí posvátného pramene Libušinky zkoumáno raně středověké pohřebiště z 9. století. Podobně tomu bylo i na Pražském hradu, kde v blízkosti pohřebiště na pahorku Žiži rovněž vyvěral, dnes však zaniklý, posvátný pramen. Ani jeden z těchto pramenů však nebyl minerální.
Roku 1971 při hloubení základů Vřídelní kolonády byla nalezena žulová deska s centrálním otvorem pro potrubí. Jednalo se o pozůstatek původního jímání vřídla, jak je známe také z rytin 16. a 17 století, což byl patrně do té doby nejstarší dochovaný archeologický horizont v bezprostředním okolí Vřídla..
Výzkum minerálních pramenů v západních Čechách
Panskou kyselku v Drmoulu (dříve též nazývána Štolní) se podařilo na základě keramiky datovat již do 14. století. (Hanzl 2010a)
Liščí prameny u Kynžvartu jsou archeologicky datovány zatím do druhé poloviny 17. století, doložené jsou kyselky již k roku 1609 v knize Husitenkrieg od Zachariáše Theobalda ze Slavkova. Hned vedle bylo náhodně nalezeno, pod 1,5 m mocnou vrstvou rašeliny, jímání dnes takzvané Kančí kyselky, o níž neexistují ani žádné historické záznamy a patrně pochází ze stejné doby jako Liščí pramen. Dochoval se zde dokonce původní záchyt do dřevěného soudku. (Hanzl 2012)
Méně významné jsou nálezové soubory ze Svatovítské kyselky a Hanovské kyselky, které datujeme do 19. až 20. století. Tolik k pramenům Českého a Slavkovského lesa. (Tamtéž.)
Ve starobylosti si s nimi ale nijak nezadají ani minerální prameny Tepelské vrchoviny. Křepkovickou kyselku lze dokonce datovat nejpozději do první poloviny 14. století a patří tedy prozatím k nejstarším kontinuálně využívaným pramenům v celém regionu.
Kyselka v Křivcích sloužila za zdroj pitné vody spolehlivě již přelomu 15. a 16. století. Služetínská kyselka jako zdroj minerální vody, stejně jako nedaleká kyselka u Podhorního mlýna, existovala spolehlivě již od první poloviny 17. století. (Hanzl 2010 b)
Movité nálezy ovšem samy o sobě nestačí k uchopení problematiky významu a historického vývoje water managementu minerálních pramenů. Zvláštní kapitolou jsou samotné úpravy jímání.
Na Mariánskolázeňsku a okolních oblastech je nejčastější způsob záchytu do „pařezu“ nebo-li dutého kmene, ale byly použity i soudky, jakási vertikální čtyřhranná či okrouhlá bednění, kamenina a v posledních desetiletích betonové skruže.
Najít původní neporušené středověké jímání pramene není vhledem k dlouhodobé kontinuitě jejich využívání a neustálým úpravám nic snadného a to se týká i neporušeného archeologického kontextu.
Desítky pramenných vývěrů zanikly v důsledku melioračních prací v 70. a 80. letech, které narušily přirozený cyklus povrchové vody, na němž jsou zdejší kyselky závislé. Jiné prameny byly vybagrovány a z hygienických důvodů osazeny betonovými skružemi. Tím však byly odtěženy i cenné archeologické doklady o jejich vývoji.
Při archeologizaci artefaktů dochází v minerálních pramenech naopak k velmi odlišnému vývoji oproti jiným typům lokalit. Chemickými reakcemi totiž vzniká v pramenných jímkách slabý roztok kyseliny uhlovodíkové, v některých případech také křemičité a občas slabý roztok kyseliny sírové.
Keramika, pokud je vystavena přímému účinku vývěru, silně koroduje s výjimkou kameniny, porcelánu a jiné keramiky vysokého ohně. Velmi špatně se dochovávají v prameni olovnaté glazury a olovnaté sklo rovněž silně koroduje. Naopak barevné kovy zejména měď a mosaz jsou rozpouštěny, ale neoxidují a nekorodují obvyklým způsobem. Zde vyvstává otázka, zda v minerálním prameni, za přítomnosti barevných kovů, nedochází k slabé elektrolytické reakci. (Hanzl 2012)
Kovy jako železo, zinek, nikl a dokonce i hliník korodují naopak velmi silně a na těchto předmětech se objevují povlaky solí podle toho, s jakou kyselinou reagují. Organické materiály se v tomto prostředí uchovávají nejlépe a často zde mohou zůstat v neporušeném stavu i stovky let. Vlivy na jiné materiály například sklo zatím nebyly pozorovány.
Absolutní stáří vývěrů
Kdy zhruba člověk vytvořil pramenné jímky, aby měl z minerální vody užitek, již víme. Jak staré jsou západočeské minerálky vůbec? K tomu je třeba fundovaného archeobotanického výzkumu a radiokarbonového datování. Pylové analýzy poskytly informace o vegetaci v širším okolí lokalit.
Nejstarší sedimenty byly nalezeny na lokalitě Novoveská kyselka. Byly datovány do závěru poslední doby ledové cca 13 000 let. Řadí se tak k dosud nejstarším lokalitám v oblasti Slavkovského lesa, jimiž jsou také rašeliniště Číhaná a Tajga (Švarcová 2012, Bobek et al. 2019).
Krajina tehdy byla mnohem otevřenější a bylinné spektrum bylo pestré, ze stromů byly přítomny jen borovice, břízy, jalovce, modříny a vrby. Relativně vysoké množství spor koprofilních druhů hub ukazuje na přítomnost velkých býložravců, např. divokého koně, pratura, zubra. (Fránková, Soukupová et al. 2024)
Sedimenty z báze profilu u pramene Čiperka pocházely ze středního holocénu z doby před 6 600 lety. Začaly se tedy tvořit v teplejším období středního holocénu, kdy se začal šířit smrk, hojné byly světlé lískové porosty a smíšené lesy s převládající lípou a jilmem. (Fránová et al, tamtéž)
Vzorky z profilu u Liščího pramene a Babického rosnatkového jezírka byly z doby železné. Tehdy před 2 500 lety dominovaly jedle a buk a lokalita byla porostlá vlhkým smrkovým lesem s kapradinami.
Nejmladšími zkoumanými lokalitami (stáří do 500 let) se ukázaly být Kramolínská kyselka a Koňský pramen. Vzorky z první zmíněné lokality byly bohaté na pylová zrna i rozsivky. Pylové spektrum s nízkým podílem dřevin, výskytem obilí, polních plevelů a druhů narušovaných stanovišť již odráží intenzivní lidskou činnost. Vzorek z Kramolínské kyselky byl po Čiperce druhý nejbohatší fosilní vzorek z kyselek Slavkovského lesa. Vyskytovaly se zde indikátory čistých, kyselých vod s nízkým obsahem živin, mechoví obyvatelé – druhy rodu Diploneis, ale také aerotolerantní druhy. Významné procento opět tvořily druhy Červeného seznamu. Druhově bohaté bylo i recentní rozsivkové společenstvo. Koňský pramen byl na rozsivky celkově chudý. (Fránová et al, tamtéž)
Literatura:
BOBEK Přemysl, SVOBODOVÁ-SVITAVSKÁ H., POKORNÝ P., ŠAMONIL P., KUNEŠ P., KOZÁKOVÁ R., et al. (2019): Divergent fire history trajectories in Central European temperate forests revealed a pronounced influence of broadleaved trees on fire dynamics. Quaternary Science Reviews 222: 105865.
FRÁNKOVÁ Markéta, SOUKUPOVÁ Markéta Gabriela , BOBEK Přemysl, KULICHOVÁ Jana: Algologický a paleoekologický průzkum vybraných minerálních pramenů CHKO Slavkovský les, Ochrana přírody 2/2024 — 24. 4. 2024, staženo: 4. 5. 2025
HANZL Lukáš. Panská kyselka v Drmoulu: příspěvek k archeologii minerálních pramenů. Lukáš Hanzl. In: Sborník muzea Karlovarského kraje / Cheb : Krajské muzeum Karlovarského kraje 18, (2010), s. 263-272.
HANZL Lukáš. K historii Křivecké kyselky, kdysi hojně využívaného pramene, Tachovský deník. – ISSN 1210-9193. – Roč. [19], č. 236 (2010), s. 3
HANZL Lukáš. Archeologie minerálních pramenů. Hanzl, Lukáš. České památky : časopis pro přátele památek a historie 21, č. 1, (2012), s. 7-8
ŠVARCOVÁ, Markéta Gabriela. Postglaciální historie lokálních fenoménů horské vegetace západních Čech. Diplomová práce, vedoucí Kuneš, Petr. Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta, Katedra botaniky, 2012.
Reference:
pramen Křepkovická kyselka (3633) on line: https://www.estudanky.eu/3633-pramen-krepkovicka-kyselka
