Článek
Insubrové
Polybius nazýval Insubry nejdůležitějším keltským kmenem na italském poloostrově, zatímco podle Livia byli prvními, kdo obývali předalpskou Galii a to od 7. století před naším letopočtem. Insubrové byli ovšem součástí již golaseccké kultury, jejíž jméno pochází od města poblíž Varese, kde opat Giovanni Battista Giani provedl první nálezy asi padesáti hrobů s keramikou a kovovými předměty. Jedná se o kulturu, která se vyvinula na konci pozdní doby bronzové mezi řekami Po, Serio a Sesia a která má svůj protějšek ve středoevropské halštatské kultuře.
Insubrové, Boiové a Sennoni Polybius nazýval Insubry nejdůležitějším keltským kmenem na italském poloostrově, zatímco podle Livia byli prvními, kdo obývali předalpskou Galii a to od 7. století před naším letopočtem. Insubrové byli ovšem už součástí golaseccké kultury, jejíž jméno pochází od města poblíž Varese, kde opat Giovanni Battista Giani provedl první nálezy asi padesáti hrobů s keramikou a kovovými předměty. Jedná se o kulturu, která se vyvinula na konci pozdní doby bronzové mezi řekami Po, Serio a Sesia a která má svůj protějšek ve středoevropské halštatské kultuře.
Poté následovala vlastní kultura Insubrů. Díky kulturním a obchodním výměnám se sousedními oblastmi, jako jsou Etrurie, Venetie a Transalpská Galie, udělali Insubrové určité pokroky a vytvořili vlastní svébytné společenství.
Ve světle archeologických nálezů lze také předpokládat, že se jednalo o oligarchickou společnost, kde moc byla v rukou několika velmožů. Římská armáda, když porazila senonské síly, obsadila jejich území, zabila většinu Senonů a zbytek vyhnala ze země.
S obavou, že by mohli sdílet stejný osud, se sousední Boiové s Insubry roku 288 př. n. l. připojili k Etruskům ve vzpouře proti Římu. Jejich společná armáda byla poražena v bitvě u jezera Vadimo ve stejném roce. Co přimělo Insubry, aby se připojili k Boiům v dalším povstání, byl zákon schválený v Římě, který stanovil rozdělení ager gallicus na římské správní jednotky. To vyvolalo mezi Boii a Insubry obavy, že Římané nyní vedou války o anektování jejich území.
V roce 225 př. n. l. vyplatili Boiové a Insubrové velké částky peněz žoldákům z kmene Gaesatů vedeným Aneroëstesem a Concolitanem. Gaesatové byli Galové z Gallie Transalpina, dnešní jižní Francie.
Etrurii pustošila síla až 70 000 mužů. Galové narazili na římské síly poblíž Clusia (Chiusi). Místo toho, aby zaútočili, stáhli se v noci k Feasulae (Fiesole). Poté porazili Římany v bitvě u Faesulae (225 př. n. l.). Po bitvě u Telamonu Římané zaútočili a porazili Boie a donutili je podrobit se Římu.
V roce 224 př. n.l. zaútočili Římané na území Insubrie.
V roce 223 př. n. l se Insubrové domáhali míru, ale Římané to odmítli a zaútočili na ně. Římané nyní měli pevnou kontrolu nad Gallií Cisalpinou, kde žily galské kmeny severní Itálie.
Roku 222 př. n.l. obléhali Římané Acerrae, opevnění Insubrů na pravém břehu řeky Adda mezi Cremonou a Laus Pompeia (Lodi Vecchio). Insubrové nemohli Acerrae ulevit, protože Římané ovládali všechny strategické body kolem něj. Najali proto 30 000 žoldnéřů Gaesatů a pod vedením Viridomara (nebo Britomartuse) obklíčili Clastidium, důležité a strategicky dobře umístěné město Mariců, ligurského lidu, který byl římskými spojencem, v naději, že by to přinutilo Římany zvednout obležení.
Místo toho Římané rozdělili své síly. Konzul Marcus Claudius Marcellus zamířil do Clastidia a jeho kolega Gnaeus Cornelius Scipio Calvus pokračoval v obléhání Acerrae. V bitvě u Clastidia porazil Marcus Claudius galské síly a zabil Viridomara v jediném střetnutí.
Mezitím Gnaeus Cornelius dobil Acerrae. Když byla pevnost dobita a král Insubrie byl mrtvý, Římané pak snadno dobyli hlavní město Insubrů, které pojmenovali Mediolanum (Milán).
Insubrové se vzdali a byli nuceni stát se římskými spojenci. Římané založili kolonie v Cremoně a Placentii (Piacenza). První se nacházela na severním břehu řeky Pád a druhá poblíž jeho jižního břehu (na území Insubrů a Boiů). To bylo provedeno za účelem zajištění přechodu řeky a brány do Ligurie.
Rovněž založili posádku v Mutině (Modena), která se měla stát kolonií v roce 182 př. n. l. V roce 218 př. nl se Insubrové a Boiové vzbouřili v očekávání Hannibalovy invaze do Itálie ve druhé punské válce (218-201 př. n. l.). Zaútočili na Cremonu a Placentii a donutili osadníky uprchnout do obležené Mutiny. Praetor Lucius Manlius Vulso vyrazil z Arimina s 20 000 pěšáky a 1600 muži kavalérie. Cestou byl dvakrát přepaden. Ulevil obléhání Mutiny, ale byl zase obléhán poblíž.
Byl proto vyslán konzul Publius Cornelius Scipio, aby ho podpořil novými jednotkami. Mezitím Hannibal dorazil do Itálie. Porazil Publiua Scipia v bitvě u Ticina na území Insubrie a druhého konzula Tiberia Sempronia Longuse v bitvě u Trebia poblíž Placentie.
Hannibalův bratr Hasdrubal Barca přivedl posily ze Španělska pro svého bratra, který byl v jižní Itálii. Prošel severní Itálií a rekrutoval galské vojáky. Po několika dalších střetech vytvořili Insubrové spojenectví s Římem v roce 194 př. n. l. a zachovali si určitou autonomii.
V roce 89 před naším letopočtem získali latinské občanství a v roce 49 před naším letopočtem římské občanství. Romanizace Insubrů byla pravděpodobně rychlá díky přítomnosti římských kolonií a kvůli tomu, že Julius Caesar použil Mediolanum jako místo zastávky pro dobytí Galie (58–50 př. n. l.).
Významným Insumbrem byl Caecilius Statius (asi 220 př. n. l. - asi 166 př. n. l.), římský komik básník, který se narodil, pravděpodobně v Mediolanu. Původně byl otrokem a byl pravděpodobně válečným zajatcem, který byl zavlečen do Říma. Jeho práce byla ve své době velmi uznávaná.
Boiové
Poprvé se v historii objevili v souvislosti s galskou invazí do severní Itálie, roku 390 př. n. l., kdy z etruského města Felsina udělali své nové hlavní město Bononia (Boloňa). Po sérii válek byli rozhodně poraženi Římany v bitvě u Mutiny (193 př. n. l.) A jejich území se stalo součástí římské provincie Cisalpinská Galie.
Boiové byli pouze vyhnáni z oblastí, které kdysi obsadili; a poté, co se přestěhovali do oblastí kolem Dunaje, žili s Taurisky a pokračovali ve válce proti Dákům. Kolem roku 60 př. n.l. se skupina Bójů připojila k nešťastnému pokusu Helvetiů o dobytí země v západní Galii a byli poraženi Juliem Caesarem spolu se svými spojenci v bitvě u Bibracte. Caesar usadil zbytky této skupiny v Gorgobině, odkud o šest let později odešli dva tisíce mužů na pomoc Vercingetorixovi v bitvě u Alesie. Východní Bóiové na Dunaji byly začleněni do Římské říše v roce 8 našeho letopočtu.
„Žili v neopevněných vesnicích bez zbytečného nábytku; protože když spali na postelích z listí a živili se masem a byli výlučně zaměstnáni válkami a zemědělstvím, jejich životy byly velmi jednoduché a neměli žádné znalosti o umění ani vědě. Jejich majetek sestával z dobytka a zlata, protože to byly jediné věci, které s sebou mohly nosit všude podle okolností a posunout se tam, kam se rozhodli.“ Polybius
Archeologické důkazy z Bologny a jejího okolí v některých bodech odporují svědectví Polybia a Livia, kteří tvrdili, že Bójové vyhnali Etrusky. Mnohem spíše naznačuje, že Bójové Felsinum nezničili ani nevylidnili, ale jednoduše se nastěhovali a stali se integrální součástí populace.
Pohřebiště toho období v Bologni obsahují laténské zbraně a další artefakty, stejně jako etruské předměty, jako jsou bronzová zrcadla. V Monte Bibele v jednom hrobu byly společně laténské zbraně a hrnec s vyškrábaným etruským ženským jménem.
Sennoni
Podle legendy se tento kmen připojil k Bellovesově migraci do Itálie, společně s Aedui, Ambarry, Arverny, Aulerky a Carnuty. V roce 400 př. n. l. překročili Alpy a postupovali na jih k území kmene Umbrů, aby se usadili na východním pobřeží Itálie mezi městy Forlì, Anconou a Terni, kde založili město Sena Gallica, které se stalo jejich hlavním městem.
V roce 391 př. n. l. pod vedením Brennuse napadli území Etrusků a obléhali Clusium. Obyvatelé Clusia požádali Řím o pomoc. Zásah Římanů posléze vedl ke konfliktu, který vyvrcholil 18. července 390 př. n. l. porážkou Římanů v bitvě na řece Allia.
Po více než 100 let mezi Senony s Římany vznikaly konflikty, až v roce 283 př. n. l. byli z Apeninského poloostrova vyhnáni konzulem Corneliem Dolabellou. V Itálii již o nich nebyla zmínka. Je možné, že se stali součástí galských kmenů, které pobývali v Podunají, Makedonií a Malé Asii.
Apendix:
Kultura Golasecca
Kultura Golasecca (9. - 4. století př. n. l.) byla kultura pozdní doby bronzové a starší doby železné v severní Itálii, jejíž eponymní naleziště bylo vykopáno v Golasecce v provincii Varese v Lombardii. V oblasti Monsorino v počátkem 19. století opat Giovanni Battista Giani provedl první vykopávky asi padesáti hrobů s keramikou a kovovými předměty. Materiální doklady kultury jsou rozptýleny na ploše 20 000 km² jižně od Alp, mezi řekami Po, Serio a Sesia a na severu jsou ohraničeny alpskými průsmyky.
V oblasti Castelletto sopra Ticino, v letech 2001 až 2003, byla objevena nejstarší aristokratická nekropole Piemont, vzniklá mezi koncem devátého a sedmého století před naším letopočtem. Ze 44 hrobů identifikovaných při vykopávkách bylo stále 33 téměř neporušených.
Následné fáze kultury Golasecca jsou periodizovány takto:
kultura Canegrate : 13. století před naším letopočtem.
Proto-Golasecca: 12.-10. století před naším letopočtem.
Typ Ascona I nebo A (12. století)
Typ Ascona II nebo B (11. století)
Typ Ca 'Morta (Como) - Malpensa (10. století).
Golasecca I A: 9.-8. století před naším letopočtem.
Golasecca I B: konec 8. - začátek 7. století před naším letopočtem.
Golasecca I C: 7. století před naším letopočtem.
Golasecca II A: 600–550 př. n. l.
Golasecca II B: 550-500 př. n. l.
Golasecca III A: 500-350 př. n. l.
G. III A 1: 500–450 př. n. l.
G. III A 2: 450-400 př. n. l.
G. III A 3: 400–350 př. n. l.
Místa charakteristická pro kulturu Golasecca byla identifikována v západní Lombardii, východním Piemontu, kantonu Ticino a údolí Val Mesolcina, na území táhnoucím se severně od řeky Po do subalpských zón, mezi průsmyky Serio na východě a Sesia na západě.
Lokalita Golasecca v místě, kde Ticino vytéká z jezera Maggiore, vzkvétala dík zvlášť příznivým geografickým podmínkám, protože ležela u dálkových obchodních cest, ve kterých Golaseccané působili jako prostředníci mezi Etrusky a halštatskou kulturou v dnešním Rakousku.
Důležitým byl zejména obchod se solí. Obchodní mediace se poté rozšířila o řecký svět, přinášející olej a víno, bronzové předměty, keramiku, kadidlo a korály a také na sever, na vzdálenější transalpský svět se zdroji cínu pro výrobu bronzu, a v neposlední řadě na jantar z Baltského moře.
Kultura Golasecca je rozdělena pro lepší přehlednost na tři části: první dvě pokrývají období 9. až první poloviny 5. století před naším letopočtem; třetí, shodující se s laténskými A-B pozdější doby železné v této oblasti a sahající až do konce 4. století př. n. l., je poznamenána rostoucími keltskými vlivy, které vyvrcholily keltskou hegemonií po dobytí území roku 388 př. n. l. Úplně nejranější nálezy jsou z mladší doby bronzové (9. století př. n. l.), zjevně navazující na místní kulturu.
Prvotní osídlení představovaly kruhové dřevěné stavby podél okraje říční nivy.
Každý dům byl postaven na nízkém zahloubeném soklu z kamene kolem centrálního ohniště dlážděného říčními oblázky. Ručně tvarovaná keramika byla vyráběna bez použití hrnčířského kruhu. Byla zdobena sádrou. Používání kola je doloženo u vozů v „Hrobce bojovníka“ v lokalitě Sesto Calende. Jantarové korálky z Baltského moře a obsidián v archeologických nálezech pocházejí z dálkového obchodu. Od 7. století některé hrobky obsahují výbavu dovezenou z etruských oblastí a řecké předměty.
Prameny:
„Ancona“. Encyclopædia Britannica. Vol. 1 (11th ed.). Cambridge University Press.
Grant, Michael, Dějiny antického Říma, Praha: BB/art, 2006. ISBN 80-7341-930-0
Chisholm, Hugh, ed. (1911). „Senones“. Encyclopædia Britannica. Vol. 24 (11th ed.). Cambridge University Press. pp. 647–648.
Ludwig Pauli, 1971. Die Golaseccakultur und Mitteleuropa: Ein Beitrag zur Geschichte des Handels über die Alpen (Hamburg: Hamburger Beiträge zur Archäologie). ISBN 3-87118-085-8
LIVIUS, Titus, Dějiny IV, Praha: Svoboda, 1979
Polybius, (2010) The Histories(Oxford World's Classics), Oxford, Oxford University Press, ISBN 978-0199534708
Salmon, Edward T.; Potter, T. W. (2016), „Senones“, Oxford Research Encyclopedia of Classics, Oxford University Press, doi:10.1093/acrefore/9780199381135.013.5824, ISBN 978-0-19-938113-5
Zamarovský, Vojtěch, Dějiny psané Římem, Bratislava: Perfekt, 2005. ISBN 80-8046-297-6
