Článek
Epidauros bylo malé město ve starověkém Řecku na Argolském poloostrově u Sarónského zálivu. Název „Epidauros“ je řeckého původu. Byl pojmenován po hrdinovi Epidaurovi, synovi Apollóna. Podle Strabóna se město původně za Káriů jmenovalo Epíkaros. Poté co jej dobyli Dórové, přejmenovali jej na Epidauros.
Kária byla oblast západní Anatolie, která se táhla podél pobřeží od střední Ionie na jih k Lýkii a na východ k Frygii. Hérodotos popsal Káry jako obyvatele anatolské pevniny a sami si říkali Kária podle jména svého krále. Uvádí, že samotní Kárové tvrdili, že jsou to obyvatelé anatolské pevniny, kteří se intenzivně věnují mořeplavectví a jsou příbuzní Mýsům a Lýdům. Káriové mluvili kársky, rodným anatolským jazykem blízce příbuzným luvštině. S Káriy byli úzce spjati i Lelegové, což by mohl být starší název pro Káriy.
Epidaurus byl nezávislý na Argu a nebyl zahrnut do Argoly až do doby Římanů. Spolu se svým podpůrným územím tvořil malý městský stát zvaný Epidauria. Podle pověsti byl založen héroem Epidaurem a také byl rodištěm Apollónova syna, léčitele Asklépia. Kult Asklépia v Epidauru je doložen v 6. století př. n. l.
Epidaurus je nejvíce známý svou léčivou svatyní Asklépieion s divadlem. Bylo to nejslavnější léčebné centrum klasického světa, místo, kam se nemocní lidé uchylovali v naději, že se uzdraví.
Aby našli ten správný lék na své neduhy, strávili noc v enkoimeterii, velké spací hale. Ve snech jim sám bůh radil, co mají dělat, aby znovu získali zdraví. Uvnitř svatyně se nacházel penzion zvaný katagogion se 160 pokoji. V blízkosti se nacházejí také minerální prameny, které mohly být využívány k léčení.
Prosperita, kterou přineslo asklépio, umožnila Epidauru postavit městské památky, včetně obrovského divadla. Starověké divadlo v Epidauru navrhl Polykleitos Mladší ve 4. století př. n. l. Původních 34 řad bylo v římských dobách rozšířeno o dalších 21 řad. Jak je u řeckých divadel obvyklé (a na rozdíl od římských), výhled na bujnou krajinu za scénou je nedílnou součástí samotného divadla a nesmí být zastíněn. Pojme údajně až 14 000 lidí.
Divadlo má již dlouho pověst pro svou výjimečnou akustiku, která údajně umožňovala téměř dokonalou srozumitelnost nezesíleného mluveného slova z proscénia nebo scény všem divákům bez ohledu na jejich pozici v hledišti.
Kromě toho se ve městě nacházel malý stadion, atagógeium (velký poutní dóm) a thóla (kruhová stavba pro chov posvátných hadů).
archeologické muzeum v Epidauru
Asklépios přinesl svatyni prosperitu, která trvala až do první poloviny prvního století př. n. l., kdy svatyně utrpěla rozsáhlé škody. Tehdy během první války s Mitridatem svatyni vyplenil římský konzul Sulla. Po návštěvě Hadriána v roce 124 n. l. byla obnovena a v následujících stoletích se těšila nové prosperitě.
V roce 395 n. l. město vyplenili Gótové. I po zavedení křesťanství a umlčení věštců byla svatyně v Epidauru až do poloviny 5. století známá jako křesťanské léčebné centrum.
Literatura:
Jaroslav.Hofmann: Korint, Mykény, Epidauros, a tak dál… Země světa. 4.6.2025, roč. 24, čís. 6, s. 47–53.
Jan Bouzek, Iva Ondřejová, Periklovo Řecko, Praha: Mladá Fronta, 1989. ISBN 80-204-0083-4
Joachim Fernau, Od Olympu k Akropoli, Praha: Brána, 2000. ISBN 80-7243-088-2
Vojtěch Zamarovský: Bohové a hrdinové antických bájí, Brána, Praha 2005, ISBN 80-7243-266-4
Robert Graves: Řecké mýty, Levné knihy KMa, Praha 2004, ISBN 80-7309-153-4
Guus Houtzager: Encyklopedie řecké mytologie, Rebo, Čestlice 2003, ISBN 80-7234-287-8
