Článek
Po poklesu spotřeby a obchodu s jantarem na počátku doby bronzové, kolem roku 2000 př. n. l., baltský jantar postupně nahradil dříve užívaný sicilský. Od 16. století př. n. l. se s baltským jantarem obchodovalo ve středomoří.
V římských dobách vedla hlavní trasa na jih od pobřeží Baltského moře až do Aquvileie na jadranském pobřeží. Spolu s jantarem se k Římanům vyvážely i další komodity, jako zvířecí kožešiny, kůže, med a vosk.
Východiskem cesty na jih byla staropruská města Kaup a Truso na Baltu. Ve Skandinávii jantarová cesta pravděpodobně dala vzniknout prosperující severské kultuře doby bronzové, která přinášela kulturní vlivy ze Středozemního moře do zaalpské Evropy. A právě důležitým článkem na této obchodní superdálnici byli starověcí Karni.
Karni dali jméno oblastem jako Carnia, Carniola a Carinthia, nebo místům jako Carnuntum. Kolem 6. století př. n. l. vytlačil Karny z prostoru dnešního Rakouska kmenový svaz Taurisků (též Norici, viz Noricum). Karni se poté přesunuli do hornatých oblastí Friulska a Slovinska, kde byli ještě blíže Venetům a Etruskům, kteří ovlivnili významně jejich kulturní vývoj. Je dokonce možné, že Karni propůjčili své jméno ikonickému keltskému nástroji, známému jako Carnyx.
První historické datum související s příchodem Karnů je rok 186 př. n. l., kdy asi 50 000 Karnů, složených z ozbrojených mužů, žen a dětí, sestoupilo z hor směrem k přímořským pláním a založili stálou osadu Akileia.
Vojska římské republiky zahnala Karny zpět do Alp, zničila jejich osadu a založila římskou obrannou osadu na severovýchodní hranici. Nová osada byla pojmenována Aquileia, podle dřívějšího keltského jména Akileja. Triumvirové, kteří založili tuto osadu, byli Publius Scipio Nasica, Caius Flaminius a Lucius Manlius Acidinus.
Aby zastavili římskou expanzi a získali úrodné a pohostinnější pláně, pokusili se Karni uzavřít spojenectví s ilirskými Histriany, Iapydy a keltskými Taurisky (též Norici). Řím nakonec Karny porazil. v bitvě 15. listopadu 115 př. n. l.
Karni se podrobili římské republice ve 2. století př. n. l. Dostali pak povolení osídlit a kolonizovat planinu mezi Julskými alpami a řekou Livenza, kterou se již předtím pokusili obsadit v konfliktu s Římany i Veneti.
V pozdní antice, pod tlakem germánských národů, se horská oblast osídlená latinizovanými Karny postupně zmenšovala a postupně se zužovala pouze na Karnské a Friulské Alpy.
Situla z Kuffernu Kuffernská situla byla nalezena ve štěrkovně poblíž Kuffernu v dolnorakouské obci Statzendorf Lambertem Karnerem. Jedná se o přibližně 25 cm vysokou bronzovou situlu, jaké byly rozšířeny v etrusko-italské oblasti a v halštatské kultuře v pozdní době bronzové a rané době železné. Pochází z 5. století před naším letopočtem. Je zdobená figurálním reliéfem.
Hlavní oblasti distribuce tohoto ornamentu jsou severní Itálie a slovinsko-kraňská oblast. Ve srovnání s Schnabelkanne z Dürrnbergu tato situla je bližší halštatské tradici a vykazuje jen malý vliv mladšího laténského stylu. Scény ze života Karnského šlechtice jsou umístěny na obvodovém pásu na situle.
První scéna ukazuje muže, který odpočívá v křesle a drží misku na pití. Sluha oblečený v zástěře přelévá víno ze situly do této misky čerpáčkem. Třetí oblečený muž s plochým kloboukem, patrně kuchař, odnáší dva kotlíky a mísu v podpaždí. Vpravo je čtvrtý malý člověk se stejnou pokrývkou hlavy.
Poté následuje rám s otočenými stojany, které končí poprsími v horní části. Na rámu visí šest kbelíků. Vpravo následuje scéna zápasu boxerů. Dva nazí sportovci bojují s předměty ve tvaru činky. Jako cena je zde bronzová helma zobrazenou mezi těmito dvěma. Podobná scéna je zachycena i na situle ze slovinské Vače. Přilba zdobená bohatým peřím visí na stojanu. Nalevo od sportovců jsou dva rozhodčí, každý drží vidlicovou tyč.
Více než polovinu vlysu zabírá závod s vozy. Vedle startéra, který drží hůl, je zde další malá postava a kohout, dívající se na boxery. Napravo od něj dva jezdci dohání čtyři vozy. Lehké dvoukolové vozy jsou taženy dvěma hřebci. Vozatajové stojí shrbení každý na svém vozu, otěže v levé ruce a tyč nebo bič v pravé. Vozataj v předu se otáčí na své pronásledovatele, zatímco pták se drží dlouhé zadní části vozu. Vozatajové i jezdci nosí špičaté přilby charakteristické pro ranou laténskou dobu.
Ostatní přihlížejí, včetně dětí. Téměř všichni mají nějakou pokrývku hlavy. Patrně v této době byla pokrytá hlava společenskou nutností a nelze vyloučit, že rozdílné pokrývky hlavy určovaly i status nositele.
Situla z Vače
Situla z Vače je zdobená rituální bronzová nádoba ze starší doby železné nalezená ve druhé polovině 19. století na halštatském archeologickém nalezišti ve Vače, ve středním Slovinsku.
Patří mezi nejkvalitnější dochované situly a mezi nejcennější archeologické artefakty Slovinska vůbec. Pochází z 5. století před naším letopočtem.
Objevil ji sedlák Janez Grilc na začátku roku 1882, nejpravděpodobněji v březnu. Situla ležela v hloubce 1,5 metru. Ve stejném roce poté, co byl o nálezu informován ředitel Zemského muzea v Kraňsku Karel Dežman. Ten ji pro muzeum koupil za 18 zlatých a 20 krejcarů. Později muzeum odhadlo hodnotu předmětu asi na 6 000 zlatých.
Situla je vysoká 23,8 cm a je vyrobena ze tří samostatných kusů bronzových plechů spojených s bronzovými nýty. Držák je vyroben ze silného utahovacího drátu a má konce v podobě stylizované kachní hlavy. Objem nádoby se odhaduje na 2 litry.
Situla je zdobena třemi vodorovně rovnoběžnými řadami basreliéfu, zobrazujícími válečníky, rituální boj a zvířata pomocí malých postav.
Horní ukazuje slavnostní průvod válečníků pěších, na koních a na dvou vozech. Prostřední ukazuje hlavní děje: nejprve oběť obilí, následovaná oslavou, na trůnech sedí čtyři hodnostáři a každý dostává dary. Poté následuje scéna ukazující rituální zápas o trofej (přilba s dlouhým hřebenem). Spodní pás ukazuje osm zvířat v řadě: prvním je lev s vlčím ocasem, který pojídá zvířecí nohu, následovaný třemi jeleny a čtyřmi kozorožci. Horní dva řádky tvoří kontinuum, podobné eposu. Reliéfy vykazují vlivy etruského umění.
Shrnutí
Karni byli důležitým článkem v obchodu s jantarem mezi Baltem a Středomořím. Vzešli očividně z halštatské kultury a zformovali se do kmenového svazu v oblasti Vídeňské pánve, odkud pak migrovali pod tlakem Taurisků jižním směrem. Jejich četné kontakty s Venety i okolními ilyrskými národy vedly záhy k jejich akulturaci kulturními vlivy ze Středomoří. Etnická identita Karnů byla posléze vymazána postupnou romanizací a jejich historická úloha tím skončila.
Pameny:
Božič, Dragan (18 December 2013). „The Vače Situla Belonged to a Warrior with a Helmet“. Academia.edu.
Kruta, Venceslas: I celti e il Mediterraneo, Jaca Book, 2004, 78 p., ISBN 88-16-43628-X, ISBN 978-88-16-43628-2
„Noricum“. Encyclopædia Britannica. Vol. 19 (11th ed.). Cambridge University Press. p. 748., on line: https://en.wikisource.org/wiki/1911_Encyclop%C3%A6dia_Britannica/Noricum
Mannova Elena (1963) Studia historica Slovaca Bratislava: Vydavatel̕stvo Slovenskej Akadémie ISSN 0585-5225
Plinius Starší, Naturalis Historia, Svoboda 1974, 352 s.Edice: Antická knihovna; sv. 19
