Článek
Lesní bratři byli stoupenci protikomunistického odporu v Pobaltí, kteří bojovali za nezávislost baltských republik a přežití svých národů. V Estonsku je jmenovali metsavennad, litevsky se nazývali miško broliai a lotyšsky mežabrāļi. Byli aktivní již v období druhé světové války, kdy nejprve čelili sovětské okupaci (1940-41) a nacistickému Německu (1941-45), původně sovětskému spojenci. Znovu pokračovali ve svém odporu ve 40. a 50. letech, kdy podnikali ozbrojené výpady proti Rudé armádě a kolaborantům. Do odporu se zapojilo více než 170 tisíc Lesních bratří v celém Pobaltí.
Partyzánské operace v Estonsku a Lotyšsku měly částečně základ v Hitlerově povolení úplného stažení sil z Estonska. V polovině září 1944 povolil jakýmkoli vojákům svých estonských jednotek, především 20. divize Waffen-SS (1. estonská), kteří chtěli zůstat a bránit své domovy, aby tak učinili.
Zdrojem bojovníků byla zpočátku armádní skupina Kurland, jedna z posledních Hitlerových jednotek, která se vzdala poté, co se v roce 1945 ocitla uvězněna v Kurlandské kapse na stejnojmenném lotyšském poloostrově. Mnoho estonských a lotyšských vojáků a několik Němců uniklo zajetí a bojovalo jako Lesní bratři na venkově ještě roky po válce. Jiní, jako Alfons Rebane a Alfrēds Riekstiņš, uprchli do Spojeného království a Švédska a podíleli se na operacích spojenecké rozvědky na podporu Lesních bratrů.
Odpor zesílil, když Sovětský svaz zahájil v roce 1949 deportace obyvatel Pobaltí na Sibiř. Nucené vystěhování občanů Estonska, Lotyšska a Litvy mířilo proti odpůrcům násilné kolektivizace a dalším nepřátelům režimu. Jen během prvních čtyř dní Sověti deportovali 94 tisíc lidí, většina jich včetně kojenců a starců zemřela hlady a mrazem, protože pro ně nebylo zajištěno ubytování ani jídlo. Ruští strážní navíc popravovali místní Jakuty, když se pokoušeli nově příchozím pomáhat. Toto počínání mělo silně genocidní charakter a jeho cílem byla konečná rusifikace Pobaltí.
Ruské úřady poslaly v dobytčích vagónech na Sibiř asi 20 700 obyvatel Estonska, z toho 80 procent tvořily ženy a děti. Jeden z nejčernějších dnů své historie si připomněla také Litva, kterou muselo před 75 lety opustit bezmála 32 tisíc lidí a Lotyšsko, které přišlo o víc než 42 tisíc občanů.
Sověty řízené přesuny lidí z Pobaltí jsou známé jako takzvané Březnové deportace. Evropský soud pro lidská práva je v roce 2006 označil za zločiny proti lidskosti. Celkový počet těch, kdo byli odvlečeni nebo vyhnáni, odborníci odhadují na víc než půl milionu. Desetitisíce dalších musely uprchnout do exilu. Do jejich domů pak sovětské úřady nastěhovaly především etnické Rusy.
Právě narušování konvojů s deportovanými bylo jedním z legitimních cílů Lesních bratří. Dík jejich aktivitám se rusifikační politika v Pobaltí zpozdila o jednu dekádu a původní plán, kdy se domácí měli stát pouze trpěnou menšinou ve svých republikách se nepodařilo konce SSSR naplnit.
Oběť Lesních bratří tedy nebyla zbytečná. Ke konci 40. let a na počátku 50. let byli Lesní bratři zásobováni, spojovacími důstojníky a logistickou koordinací britskou (MI6), americkou a švédskou tajnou zpravodajskou službou.
Konflikt mezi sovětskými ozbrojenými silami a Lesními bratry trval více než deset let a stál nejméně 50 000 životů. Odhady počtu bojovníků v jednotlivých zemích se liší. Například Misiunas a Taagepera odhadují, že počet padlých dosahoval mezi 10 000 a 15 000 v Lotyšsku.
Vyšetřování nově otevřených sovětských archivů pobaltskými historiky v 90. letech ukázalo důkazy, že jednotky NKVD se převlékaly za Lesní bratry a páchaly zvěrstva, aby demoralizovaly civilní obyvatelstvo.
V Estonsku se během let 1944–1953 účastnilo bojů celkem 14 000–15 000 mužů. Estonští Lesní bratři byli nejaktivnější v okrese Võru a v pohraničních oblastech mezi okrskem Pärnu a okrskem Lääne, a mezi okrskem Tartu a okrskem Viru. V období od listopadu 1944 do listopadu 1947 uskutečnili 773 ozbrojených útoků a zabili přibližně 1000 sovětů a jejich příznivců.
V Lotyšsku počet aktivních bojovníků dosáhl vrcholu mezi 10 000 a 15 000, zatímco celkový počet odbojářů byl až 40 000. Jeden autor uvádí číslo až 12 000 rozdělených do 700 skupin během desetiletí 1945-55, ale definitivní údaje nejsou k dispozici. Postupem času partyzáni nahrazovali své německé zbraně ruskými. Ústřední velení lotyšských odbojových organizací mělo kancelář na ulici Matīsa v Rize až do roku 1947.
Při asi 3 000 nájezdech způsobili partyzáni škody uniformovanému vojenskému personálu, stranickým kádrovým (zejména na venkově), budovám a skladům munice. Komunistické úřady hlásily 1 562 sovětských pracovníků zabitých a 560 raněných během celého období odporu.
Lotyšští Lesní bratři byli nejaktivnější v pohraničních oblastech. Oblasti, kde byli nejaktivnější, zahrnovaly Dundagu, Taurkalne, Lubānu, Aloju a Līvāni. Východní oblasti měly vazby s Estonskými Lesními bratry; v západních oblastech s Litevci. Poslední skupiny vyšli z lesa a vzdaly se úřadům v roce 1957.
Mezi třemi zeměmi Pobaltí byla odbojová činnost nejlépe organizována v Litvě, kde gerilové jednotky účinně dokázaly kontrolovat celé regiony venkova až do roku 1949. Jejich výzbroj zahrnovala česká děla značky Škoda, ruské těžké kulomety Maxim, různé minomety a širokou škálu především německých a sovětských lehkých kulometů a samopalů.
Významně zdržovali konsolidaci sovětské moci prostřednictvím přepadů, sabotáží, atentátů na místní komunistické aktivisty a úředníky, osvobozování uvězněných geril a vydávání ilegálních novin.
Zajatí litevští Lesní bratři se často sami setkávali s mučením a hromadnými popravami, zatímco jejich příbuzní byli deportováni na Sibiř. Jednotky NKVD, nazývané Pluky lidové obrany (Litevci je znali jako pl. stribai, z ruštiny: izstrebiteli - ničitelé), používaly šokové taktiky k odrazení dalšího odporu, například vystavováním těl popravených partyzánů na vesnických dvorech.
Zpráva komise vytvořené ve věznici KGB několik dní po zatčení Adolfase Ramanauskase („Vanagas“) 15. října 1956: „Pravé oko je pokryto hematomem, na víčku je šest bodných ran, podle průměru, způsobených tenkým drátem nebo hřebíkem zacházejícím hluboko do oční bulvy. V oblasti žaludku je mnoho hematomů, řezná rána na prstu pravé ruky. Genitálie odhalují následující: velkou trhlinu na pravé straně šourku a ránu na levé straně, chybí jak varlata, tak spermatické kanálky.“
Sovětské orgány Lesním bratrům po Stalinově smrti nabídly amnestii. Většina bojovníků se postupně vzdala, ale někteří bojovali dál. Pranas Končius (krycí jméno Adomas) byl posledním litevským bojovníkem proti sovětskému odporu, který byl zabit v boji sovětskými silami 6. července 1965. V menším rozsahu pokračoval odpor také v Estonsku a to až do roku 1978, kdy byl objeven a při pronásledování zemřel poslední estonský příslušník hnutí August Sabbe. Vydával se za rybáře. Avšak místo toho aby se po odhalení vzdal, skočil do řeky , přivázal se k pařezu a utopil se. Poslední lotyšský lesní bratr Jānis Pīnups se skrýval v lesích až do úplného odsunu ruských jednotek z lotyšského území roku 1995.
Všechny tři republiky získaly znovu svou nezávislost v roce 1991.
zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pobalti-si-pripomnelo-vyroci-sovetskych-deportaci-na-sibiri-prisly-o-zivot-tisice-lidi-347548
https://www.echo24.cz/a/SwxY2/nejvetsi-deportace-v-pobalti-soveti-vyvezli-na-sibir-100-tisic-odpurcu-a-kulaku
https://en.wikipedia.org/wiki/Forest_Brothers?oldid=238313980
literatura:
Rieber, Alfred J. (2003). Civil Wars in the Soviet Union. Kritika: Explorations in Russian and Eurasian History 4.1, 129-162.
Tarm, Michael. The Forgotten War, City Paper's The Baltic States Worldwide, 1996.
