Článek
Strabo rovněž uvádí mýty o tom, že ostatní oblasti Itálie byly kolonizovány lidmi, kteří se spoléhali na božsky inspirované vedení rituálně vybraného zvířete: býk byl totem pro Sabiny a vlk pro Hirpiny, datel jasně hrál roli v picenském náboženství a kultuře. V roce 299 př. n. l. Římané dobyli Nequinum, město v Umbrii, kolonizovali jej a přejmenovali na Narni (podle řeky Nar). Uzavřeli také smlouvu s lidmi, které Livius nazývá Picentes (používá termín „cum Picenti populo“, „s lidmi z Picentiny“).
Ager Gallicus na severovýchodním pobřeží Itálie byl po nějakou dobu osídlen různými etnickými skupinami, zejména Piceny, Etrusky a Galy. Anconu založili pro změnu Řekové ze Sicílie a severně od ní převládali galští Sennoni. V roce 283 př. n. l. po sérii vítězství nad Galy, včetně bitvy u jezera Vadimon, vyhnali Římané galské Sennony z pobřežní oblasti a připojili území k Anconě, poté se z nich stala „Gallia Togata“. V roce 268 před naším letopočtem byli Piceni poraženi v Gallii Togata dvěma konzulárními armádami.
Města Ancona a Asculum zůstala nezávislá, ale zbytek Picena byl připojen k Římu. Římané sem umístili další dvě kolonie, Ariminum v roce 268 a Firmum v roce 264 př. n. l. Mezi těmito lety přesunuli velké množství Picenů do Kampánie, dali jim území v Paestumu a na řece Silarus a pomohli jim vybudovat město Picentia. V Diokleciánově ediktu bylo zmíněno, že víno z Piceny bylo považováno za nejdražší víno společně s vínem Falerna.
Vykopané hrobky v Novilaře, na pohřebištích Molaroni a Servici ukazují, že Piceni pohřbívali zemřelé v oděvech, které nosili jako živí. Bojovníci byli pohřbíváni v zemi s helmou, zbraněmi a také nádobami na jídlo a pití. Nejčastější zbraní byl oštěp. Zdá se, že meče Piceni dováželi až z Balkánu. Korálky a jantar zjevně ukazují, že v devátém a možná desátém století probíhal na pobřeží Jaderského moře aktivní obchod. V hrobech žen je nacházeno velké množství ozdob z bronzu a železa.
Jižní picenština je psaná neobvyklou verzí písma a byla identifikována jako sabellický jazyk, který není ani oskánský ani umbrijský. Severní picenština je jazyk psaný také formou starého etruského písma, ale pravděpodobně nesouvisí s jižní variantou. V současnosti se obecně předpokládá, že není vůbec indoevropským jazykem. Soubor nápisů jižní picenštiny se skládá z 23 nápisů na kameni nebo bronzu, které pocházejí z 6. století před naším letopočtem až do 4. století před naším letopočtem. Datování se odhaduje podle rysů písmen a v některých případech podle archeologických souvislostí.
Protože známá historie Picenů začíná až po jejich podrobení Římem ve 3. století, nápisy nám otevírají pohled do jejich kultury již v době pozdního římského království.
Nápis Sp TE 2 na náhrobku z Bellante studoval lingvista indoevropských studií Calvert Watkins jako příklad nejranější psané poezie a jako možný odraz protoindoevropské básnické formy. V níže uvedeném nápisu se k oddělení slov používají dvojtečky; v původním nápisu jsou použity tři svislé tečky („trojitý interpunkt“).
postin: viam: videtas: tetis: tokami: alius: esmen: vepses: vepeten
„Podél cesty vidíte„tógu „Tituse Aliuse? Pohřbenou? V této hrobce.“
Všimněte si aliterace: viam a videtas; tetis a tokam; alius a esmen; vepses a vepeten. O možnosti, že tento a další nápisy budou strofami veršů, se uvažovalo od doby jejich objevení.
Watkins je nazval „jižní picenská strofa“, kterou definuje jako tři řádky po sedmi slabikách a srovnává je se strofou z Rig Veda obsahující tři řádky po osmi slabikách. Kromě toho každý řádek končí „tříslabičně“. Řádky tohoto nápisu jsou: postin viam videtas alias tetis tokam esmen vepses vepeten První řádek bude slabikován a bude se číst: po-stin vi-am vi-de-tas.
Severní picenština, je starověký jazyk, kterým se mluvilo v části středovýchodní Itálie. Doklady tohoto jazyka se skládají ze čtyř nápisů pocházejících z 1. tisíciletí před naším letopočtem, tři z nich jsou ne více než malé fragmenty. Zatímco jeho texty jsou snadno přepsatelné, žádný z nich nebyl dosud přeložen. Nelze určit, zda souvisí s jiným známým jazykem.
Celkový počet slov v dochovaných nápisech je asi 60. Není dokonce ani jisté, že jsou všechny nápisy v jednom jazyce.
Nejznámější nápis je na stéle z Novilary (nyní v Museo Preistorico Pigorini v Římě), datované přibližně do 6. století př. n. l.:
mimniś erút gaareśtadeś
rotnem úvlin partenúś
polem iśairon tet
śút tratneši krúviś
tenag trút ipiem rotneš
lútúiś θalú iśperion vúl
teś rotem teú aiten tašúr
śoter merpon kalatne
niś vilatoś paten arn
úiś baleśtenag andś et
šút iakút treten teletaú
nem polem tišú śotriś eúś
Prameny:
Nord Picene language, Wikipedia, on line: https://en.wikipedia.org/wiki/North_Picene_language
Livy. „Book 10, Chapter 10“, Books XXVI-XXVII, on line: https://archive.org/details/historyrome17livygoog
Livy. „Book 10, Chapter 11“.ob line: https://archive.org/details/historyrome10livygoog
Picenihttps://www.britannica.com/topic/Piceni
Ptolemaeus, Claudius. „Kniha III, kapitola I, oddíl 7“.
Strabo. „Book 5, Chapter 4, Section 13“.on line: https://archive.org/details/strabogeographyb00stra
Watkins, Calvert (1996). How to Kill a Dragon: Aspects of Indo-European Poetics. New York; Oxford: Oxford University Press.
Weiss, Michael (2001). „Observations on the South Picene Inscription TE 1 (S. Omero)“ (PDF). Cornell University. Retrieved 30 August 2010. on line: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://conf.ling.cornell.edu/weiss/Observations_2001.pdf
