Článek
Za nejpravděpodobnější se považuje, že etruština je příbuzná pouze rodině tyrhénských jazyků, jež je sama o sobě izolovaná a nepříbuzná všem ostatním jazykovým rodinám, jež známe. V posledních letech je uznáváno, že rétština a lémnoština (obyvatel ostrova Lémnos) patří také do této rodiny. Ve svém díle Naturalis historia, česky Kapitoly o přírodě, (1. století) napsal Plinius starší o obyvatelích Alp: „Rétové a Vindelikové“ množstvím měst sousedí s Noriky. Galové říkají, že Rétové pocházejí z Etrusků, již vytlačeni byli pod vedením Raeta.“ To by naznačovalo, že Rétové jsou skutečně s Etrusky příbuzní, ale i navzdory tomu panují nejasnosti a spory. Někteří současní vědci na základě gramatických výzkumů a výzkumů slovní zásoby uvádějí, že tyrhénská jazyková rodina je volně příbuzná s indoevropskou jazykovou rodinou. Pro další závěry však chybí informace, a především původní texty v dalších jazycích. Pro mnoho konzervativních vědců tak etruština stále zůstává izolovaným jazykem. Důkladnému výzkumu jazyka Etrusků se věnoval např. německý jazykovědec Helmut Rix.
Cvičení
Slovník:
apa - otec (latinsky: pater)
apana - otcovský
papa, papacs - dědeček
ati, ativu - matka teta,
ati nacna - babička
pui, puia - žena, manželka
tusurθir - manželé, manželský pár
clan - syn
papals - vnuk
sec, sech - dcera
ruva - bratr
neftś, nefś, nefiś - synovec (latinsky: nepos)
prumaθ, prumaθś, prumats, prumts - prasynovec nebo pravnuk
nene - kojná
snenaθ maid, - kamarád, společník
hus - mládí
husiur - děti
pava - chlapec
taliθa - dívka (řecky: ταλιθα)
lautun, lautn gens, - lid
lautni - svobodný muž
lautniθa, lautnita - svobodná žena
etera, eteri - cizinec, otrok, klient (řecky ἕτερος)
aesar - bůh
Rasenna, Rasna - Etruskové
meχl Rasnal - Etrurie
pes - země, krajina, půda
tul - kamen
tular, tularu - hranice
tular rasnal - hranice země
tular spural - hranice města, městského státu
vaχr - smlouva
tudthi,
tuθiu, tuθi, tuti - stát
tuθin, tuθina - lid, veřejné
mech - lidé, lid
meχl, meθlum - národ, jazyková oblast
spur, śpur - obec
spureni, spurana - obecní, komunitní
θruna - suverenita, nezávislost
lucair - vláda, vládnutí
lauχum - král nebo princ
lauχumna - královský, palác
tenve, tenine, tenu, tenθas - zastávat, vykonávat úřad
zil, zilac, zilc, zilaχ, zilath – prétor
(pokračování v dalším díle)
Základy gramatiky – deklinace
Etruština je jazyk se skloňováním. V etruštině jsou čtyři případy skloňování, které odpovídají na pádové otázky kdo?, koho?, kde? (respektive: nominativ, akuzativ, genitiv, lokativ). To, že existuje rozdíl mezi pronominálním a nominálním skloňováním (podstatná jména a přídavná jména), je dalším typickým rysem všech skloňovacích jazyků. - Nominativní a genitivní formy etruských slov „matka“ a „otec“ jsou ati a apa, zatímco „já“ se vyslovuje „mi“ a „mě“ jako „mini“.
Genitivní markery jsou atial tedy „matka“ a apas „otec“. Tyto genitivní formy se také používají – například u sloves, která označují dávání – jako náhrada za dativ, které v etruském jazyce nemá svůj vlastní výraz.
Lokativ je velmi mnohotvárný, a proto vysoce komplikovaný. Jeho konstrukce často vyžaduje použití pozic (například – th (i) "v").
Další případy, jako „ablativní“, „dativní“ nebo „relevantní“, které byly občas postulovány, jsou nesprávně lokalitivní. Etruský jazyk nemá členy jako třeba němčina. Ve shodě s předložkami jiných jazyků se v etruštině vyskytují pouze postpozice.
Nominativ: Ca shuthi „tento hrob“ je naproti cn shuthi cerichunce "(on) postavil tento hrob"; pokud je sloveso pasivním, podstatné jméno je v etruštině samozřejmě také nominativní: ich ca cecha zichuche „(to je) proč byla tato smlouva napsána“. Tyto příklady navíc ukazují, že přídavná zájmena předcházejí substantivům a otevřeným větám (ca cecha „tato smlouva“), mini muluvanice laris lethaies „já jsem dal / nabídl / oddal Laris Lethaies“. Genitiv: Vyjadřuje držení, přidružení a zájem. mi suntheruza spurias mlakas „Já (jsem) rakev (krásné) Spurie / pro (krásné) Sp.“.
Atributivní adjektivum (mlakas „krásná, dobrá“) následuje podstatné jméno. Někdy jsou skupiny substantiv rozděleny do jiných částí věty (= ‚rozptýlení‘, 'Hyperbaton'). mi spurias thina mlach mlakas „Já (jsem) krásná Spuriasova krásná ewer (thina mlach)“, mi velelias thina mlach mlakas „… ()) krásná Velelia's (= Velelias … mlakas)“. itun turuce venel atelinas cin (i) jako kliniaras „toto (itun) dal / daroval Venel Atelinas synům Tinie (= Zeus / Juppiter)“. Tato věta obsahuje tři genitivní zakončení s odlišnou funkcí pro každou z nich. Na jihu Etrurie bývala rodná jména mužů (Lethaie, Atelina) uvedena v genitivní podobě, i když se objevují jako předmět věty. Je třeba je chápat tak, že odkazují na (rodové) jméno (zde jmenovkyně Venel). Nepřímý předmět (který je v češtině dativem) kliniara „pro syny“ je ovládán slovesem vyjadřujícím akt dávání (= turuce). Na druhé straně, v závislosti na klinikách, jsou „synové“ atributivní genitivní Tinie „Zeus“: výraz je tedy třeba interpretovat jako „synové Dia“ (= Dioscurové, např. Castor a Pollux). Existuje také genitivní marker – l (který byl vypuštěn ve starém etruštině po – a): v mladší etruštině se pojil s genitivem „matky matky“ říká atial. Distribuce koncovek – l a–s se řídí příslušnými slovy. Jak lze vyvodit z citovaných příkladů, tyto rozdílné markery nerozlišují mužský rod od ženského rodu: Laives Sukisnas "Laive Sukisnas '": thanakvilus sucisnaia „Thanakvil Sucisnai's“. 18
Lokativ: Izolovaný nebo následovaný pozicí, mluvčí vyjadřuje něčí situaci nebo nějaké věci, nebo blízkost v prostoru, popřípadě čase. Jeho koncovka je -i. Aritimi se rozumí „v Aritim (= Arretium, Arezzo)“, thii „v blízkosti (ve) vodě“, tinsi tiuri = m „v (ten) den a v (tom) měsíci (= tiur)“, shuthithi “ v (tom) hrobě, clth shuthith „v tomto g.“ (např. shuthi + -i + thi), capue „v, u Capui“, pershie „v, u Perusie (Perugie)“ (-a se spojí s–i do – e!). S výjimkou tinsi představují všechny citované příklady tzv. „Jednoduché / primární“ lokativy končící na – i; existuje však také „rozšířené / sekundární“ lokativní zakončení na -le (pro slova s genitivním koncem na -l) nebo -si (kde genitivní marker je -s). Význam může být stejný, jako například v případě tinsi „v (ten) den“; ale častěji - : mi mulu larisale velchainasi „Já (byl / byl) jsem daroval Laris Velchaina-s“. Následující věta je velmi poučná, protože naznačuje rozdíl mezi genitivem v jeho dativní funkci ("pro") a lokativním případem v jeho agentivní (zástupné) funkci ("z"): mi mulu arathiale thanachvilus prasanaia "Já (jsem) dárek od Ara (n) th pro Thanachvil Prasanai “. Aranth, Laris, genitivní Aranthia, Larisa (v mladší etruštině Arnth (i) jak, Larisal) jsou křestní jména mužů, zatímco Prasanaia je genitivní forma ženského (= příjmení); všechny jsou skloněny podobně, bez ohledu na rozdíly mezi mužským a ženským rodem.
Při psaní je locativní koncovka – θi: Tarχna / Tarχna-l-θi.
V nápisech se vyskytují hlavně formy třetí osoby (cesu "(je / jsou"). Jiné materiály jsou diskutabilní (turis mi une ame „Budu (slouží) Turi pro vylévání (není lokativní)“. Mohou být zveřejněny konstrukce sloves (tranzitivní / intranzivní; aktivní / pasivní), jak bylo ukázáno výše, analýzou případových forem doprovodných substantiv. Texty ukazují převážně formy minulého času. Intransitivní formy minulého času (lupu „(zemřel)“) jsou vlastně slovesná podstatná jména a občas se objeví jako s podstatnými jmény: mi mulu lari (sa) le zili mlach “ Já (jsem) krásný dárek (mulu … mlach) z / od zil- (přídavné jméno) Laris “ Plurál je značen sufixy -(V)r bzw. -χva/-cva/-va/-ua; tento sufix předchází pádovému sufixu. Přidání přípony - (a) ce ke kořeni slovesa vytváří třetí osoby singulární aktivní. Příklady: tur / tur-ce , "dává / dal"; sval / sval-ce , „žije / žil.“
( v dalším dílu-konjugace)
Literatura:
Agostiniani, Luciano (2013). „The Etruscan Language“. In Jean MacIntosh Turfa (ed.). The Etruscan World. Abingdon: Routledge. pp. 457–77.
Bellelli, Vincenzo & Enrico Benelli (2018). Gli Etruschi. La scrittura, la lingua, la società. Rome: Carrocci Editore, 2018.
B onfante, Giuliano; Bonfante, Larissa (2002). The Etruscan Language: an Introduction. Manchester: University of Manchester Press. ISBN 0-7190-5540- 7. Preview available on Google Books.
Facchetti, Giulio M. (2000). L'enigma svelato della lingua etrusca. Rome: Newton & Compton. ISBN 978-88-8289-458-0.
Pallottino, Massimo (1955). The Etruscans . Penguin Books. Translated from the Italian by J. Cremona.
Penney, John H. (2009). „The Etruscan language and its Italic context“, in Etruscan by Definition. Eds. Judith Swaddling & Philip Perkins. London: British Museum, pp. 88–93.
