Článek
Letní dny jsou v plném proudu, a tím pádem na mě doléhají vzpomínky z dětství. Dodnes mi z dovolených s mými rodiči naskakují až groteskní obrazy projevů nejryzejšího češství ve své nefalšované podobě.
Vzpomínám si na letní dovolenou v Chorvatsku, která, i přes značnou řádku let, zůstává stále v mé mysli. S rodiči jsme tehdy vyrazili autobusem na jednu z prvních zahraničních dovolených. Už při nástupu do autobusu české výpravy se nezapřelo signifikantní módní peklo, kdy muži s ponožkami v sandálech, světlými kraťasy ověnčenými praktickými kapsami a tílky s tropickými motivy, často vybaveni ledvinkou a praktickým kloboučkem, horečně ládovali kufry do zavazadlového prostoru, zatímco ženy táhly děti do útrob rozpáleného autobusu.
Už zde se nezapřela česká povaha. Místo příprav na boj v cizí zemi docházelo k drobným potyčkám při výběru sedadel. Po několika úvodních větách delegáta se kola autobusu dala do pohybu a již po pár kilometrech se vozidlem začala linout vůně řízků, kterou narušoval zápach potu některých výletníků.
Autobus měl tehdy pouze jednu jedinou zastávku na české benzinové stanici. Ta další se konala v Rakousku, a dodnes si vzpomínám na rozhořčené komentáře kvůli drahotě občerstvení a nutnosti placení za vykonání potřeby. Pár korun za toaletu bylo pro většinu cestujících velké sousto, a tak muži bez ostychu vykonávali potřebu vedle dopravního prostředku a ženy se rozhodly navštívit několik desítek metrů vzdálený lesík. Z pohledu našich sousedů vyzařovaly jisté známky znechucení a nepochopení. Stejná situace se pak opakovala i během dalších zastávek.
Dlouhá cesta nakonec rychle utekla a naše výprava se ocitla na parkovišti hotelu přesně v 5:30. Do získání klíčů od pokoje zbývalo ještě několik hodin, a tak lidé následovali delegáta, aby si uložili zavazadla do místnosti v hotelu, kterou pak zamkl. Celá výprava se odebrala směrem k moři a ručníky obsazovala lehátka. Lehátkový nacionalismus se opakoval i další dny, kdy oči plné ospalků a rozespalá těla ještě v přítmí brzkého rána mířila na pláž.
To, co ale přišlo tentýž den během večeře a pokračovalo až do odjezdu, mě dodnes občas v noci budí. V 17:00 otevírala své brány hotelová restaurace. S rodiči jsme ještě neměli takové zkušenosti, a tak jsme vyrazili pár minut předem. I přesto na nás čekal obraz naprostého šílenství. Desítky, možná stovky Čechů se tlačily u dveří restaurace, kde příjemně vyhlížející sedmdesátník držel v ruce klíče a čekal na pokyn ke vpuštění zvěře.
Všichni jako by zapomněli, že jsou krajané. Neustálé postrkování a boj o posun o deset centimetrů blíže k jídlu působil na ostatní zahraniční turisty velmi úsměvně. Prásk! Je odstartováno a hlasitý dupot se rozléhá po hotelu. Padá snad? Ne, to se jen Češi ženou za žrádlem.
Prohýbající se talíře, hladové pohledy, pivo zdarma? Ženy plní tašky dalším jídlem, krade se ovoce, krade se, co jde. Pupky se plní, tváře rudnou a krůpěje potu dopadají na bílé ubrusy stolů. Co naplat, že večeře trvá čtyři hodiny a jídla je dostatek pro všechny. Co kdyby totiž došlo maso, hranolky, anebo nedejbože třeba pivo?
Prasečí žranice našich krajanů způsobila jakousi ztrátu chuti, a tak jsme s ostudou snědli každý svou porci a zmizeli z restaurace. Druhý den už jsme na snídani šli později, společně s turisty z jiných zemí, a snažili jsme se zapadnout mezi ostatní národnosti.
Cestou jsme míjeli naše krajany s nacpanými taškami, které přetékaly čímkoliv, co by se dalo pozřít. S ponížením jsme pak usedli na kamenitou pláž a pozorovali ostatní Čechy spokojeně ulehnout na předem obsazená lehátka a z jejih tašek se linoucí tuny jídla.
Za ty peníze se tu přece musíme pořádně nažrat!
Je to minulost, nebo se to děje i dnes?
