Článek
Tehdy se ocitli tváří v tvář situaci, kterou by mnoho dospělých raději přehlédlo. Na ulici zahlédli ženu, kterou obtěžovali dva muži. Křičela o pomoc, ale kolemjdoucí nereagovali. Děti se ale rozhodly, že nebudou jen nečinnými pozorovateli.
Situace začala být vážná. Jeden z mužů ženu srazil na zem a ta se snažila utéct. Nikola a Eliáš se pokoušeli najít někoho, kdo by jim pomohl, ale naráželi jen na lhostejnost. Lidé chodili obloukem, dívali se jinam. Ani poté, co se útočník pokusil ženu přiškrtit deštníkem, nikdo z dospělých nezakročil. Přestože se sami báli, děti se nezalekly a zachovaly si chladnou hlavu.
Když spatřily policistu, neváhaly a rozběhly se k němu. Všechno mu podrobně popsaly a ten okamžitě zasáhl. Oba útočníci byli zajištěni a žena v bezpečí. Díky jejich pohotové reakci nedošlo k žádnému vážnějšímu následku. Ačkoliv se nejednalo o trestný čin, bylo jasné, že bez odvahy dětí by mohl mít incident mnohem horší průběh.
Rodiče byli zpočátku vystrašení, když se od dětí dozvěděli, co se přihodilo. Obávali se, zda se nestalo něco jim samotným. Záhy ale převládl pocit hrdosti. Byli dojati tím, že jejich děti dokázaly jednat v krizové situaci tak rozhodně a zodpovědně. Nešlo o žádnou naučenou reakci, ale o instinktivní jednání vycházející z jejich hodnot a vnímání správného a nesprávného.
Za svůj statečný postoj obdrželi Nikola a Eliáš medaili města Liberec. Ocenění přišlo několik měsíců po události, ale význam jejich činu tím nijak neztrácí. Ukázali, že odvaha nemá věkovou hranici a že i děti mohou být těmi, kdo udělají správnou věc tam, kde jiní váhají.
