Článek
Existují místa, kde je boj o teritorium neviditelný, ale nemilosrdný. Nepotřebujete tanky ani diplomacii. Stačí hotel s bazénem, sluneční svit a dostatek ručníků. A právě tehdy začíná něco, co cestovní kanceláře ve svých katalozích cudně zamlčují – ručníková válka. Každý, kdo kdy navštívil středomořský resort, ví, že ranní idylka s výhledem na azurové moře má svou cenu. A tou není jen tučný příplatek za „pokoj s výhledem“, ale i schopnost vstát ještě za tmy, proklouznout kolem ospalého recepčního a zahájit operaci „lehátko“.
Když v šest ráno otevřete oči a uslyšíte šustění flip-flopů za balkonem, je už pozdě. První vlna útočníků právě rozmísťuje své ručníky. S přesností šachových velmistrů plánují každý tah. Místo vedle bazénu? Ideální pro ty, co chtějí sledovat cákající děti, ale ne tak blízko, aby jim do piňa colady padaly bublinky. Místo u sprchy? Výborné, ale jen pokud netrpíte fobií z mokrých cizích nohou. Strategicky umístěné ručníky pak leží celé dopoledne bez doprovodu. Lehátko zeje prázdnotou, stín i slunce střídají směny, ale nikdo se neobjeví. Majitel je buď na výletě, na masáži, nebo si dává devátou koblihu na snídani.
Co je na tom nejhorší? Ta absurdní nepsaná pravidla, která většina hostů přijímá se skřípěním zubů. Ručník na lehátku znamená obsazeno. I když už třetí hodinu praská ve švech pod sluncem a nikde v okolí není živá duše, nikdo si nesedne. Každý ví, že to je posvátné místo, něco mezi posvátným kruhem a dočasnou nájemní smlouvou. A pokud přeci jen někdo zkusí sednout, vynoří se odněkud majitel, jako duch lehátkové karmy, a začne se dožadovat spravedlnosti.
Zkušenější hosté už to znají. Vstávají v 5:30, připraví si ručník večer, vybírají trasu k bazénu podle stínu a vlhkosti dlažby. Někteří si dokonce dávají budík na opakování, aby mohli kontrolovat, jestli je jejich území stále pod kontrolou. A pak jsou tu ti druzí. Ti, kteří se rozhodli říct ne.
Představte si tu drzost – probudit se v půl deváté, vychutnat si snídani bez stresu, dokonce si i na pokoji po jídle na chvíli lehnout. A pak jít k bazénu s nadějí, že si snad přece jen někde sednete. Nechápaví číšníci, shovívavé pohledy ostatních hostů a lehká dávka sebeklamu – to všechno patří k tomu. Ale pak si vezmete deku, sednete si na trávník nebo se projdete na pláž. A najednou zjistíte, že to jde i bez lehátka. Bez stresu. Bez ranního boje. Bez ručníku jako zástavy.
A možná, jen možná, vám život nabídne malou odměnu. Některý z válečníků zapomene svou osušenou vlajku, nebo se mu přehodí směna v hotelovém bufetu. A v tu chvíli, s tichým úsměvem, usednete na jeho lehátko. Ne proto, že jste bojovali. Ale proto, že jste přežili – v klidu, důstojně a bez budíku ve čtyři ráno.
Na dovolené jde o jednu věc – odpočinout si. Tak si klidně přispi. Lehátko počká. A jestli ne? Tak aspoň nebudeš součástí absurdního letního dramatu jménem Ručníková válka.
