Článek
Kdyby byla česká společnost se svou minulostí opravdu vyrovnaná, nespadla by do paniky pokaždé, když se v Brně potkají potomci lidí, kteří odtud byli po válce vyhnáni. Letošní sudetoněmecké setkání se koná poprvé na českém území a okamžitě se kolem něj spustil známý rituál. Protesty, politická prohlášení, staré obavy, Benešovy dekrety, řeči o revanšismu a pocit, že se někde otevírají dveře k ohrožení republiky.
Jenže možná se Češi nebojí Němců. Možná se bojí vlastních dějin. Přesněji té jejich části, která se nevejde do čisté národní pohádky.
Sudety nejsou jednoduchý příběh
O Sudetech se u nás často mluví tak, jako by musela existovat jen jedna povolená pravda. Buď připomeneme Mnichov, rozbití republiky, nacismus, okupaci, popravy a skutečnost, že velká část sudetských Němců československý stát nepřijala za svůj. Nebo připomeneme poválečný odsun, vyhnání civilistů, smrt starých lidí, žen a dětí, ztrátu domova a kolektivní vinu.
Jenže dějiny nejsou fotbalový zápas. Jedna bolest nemusí vyhrát 5:0, aby byla skutečná.
Nacistické zločiny nebyly detail. Mnichov nebyla diplomatická nepříjemnost. Okupace nebyla historická epizoda, kterou lze omluvit tím, že i Němci později trpěli. Češi měli po válce naprosto reálnou zkušenost se zradou, strachem a násilím. To nejde vymazat dobrým slovem o smíření.
Ale stejně tak nejde proměnit poválečné vyhnání civilistů v čistou pohádku o spravedlnosti. I kdyby člověk chápal dobovou zuřivost po šesti letech okupace, pořád zůstává fakt, že mezi vyhnanými nebyli jen nacisté. Byly tam i ženy, děti, staří lidé a lidé, jejichž konkrétní vina se nikdy nezkoumala, protože dějiny se v tu chvíli neptaly jednotlivě.
Uznat cizí bolest není zrada vlastní bolesti
Největší problém české debaty o Sudetech není v tom, že by Češi neuměli historii. Problém je, že ji často umí jen jako rozsudek. Jako hotovou větu, kterou se dá umlátit druhá strana. Když někdo připomene utrpení vyhnaných Němců, okamžitě se ozve: a co Lidice, co Heydrichiáda, co koncentráky, co zrada republiky? Když někdo připomene nacistické zločiny a podporu Henleinova hnutí, druhá strana odpoví odsunem, pochody smrti a kolektivní vinou.
Takto se ale nedělá paměť. Takto se jen přehazuje bolest jako důkazní břemeno.
Uznat, že vyhnaní civilisté trpěli, neznamená omluvit nacismus. A připomínat nacistické zločiny neznamená dělat z poválečného násilí ctnost. Dospělá společnost by měla zvládnout obě věty najednou. Právě to je na dějinách těžké. Nejsou čisté. Nejsou pohodlné. Nejsou napsané tak, aby se s nimi dobře vyhrávaly internetové diskuse.
Politika miluje staré strachy
Sněmovna dokonce přijala usnesení, kterým vyjádřila nesouhlas s konáním sudetoněmeckého sjezdu na území České republiky. Formálně šlo o historické souvislosti a obavy z postojů zpochybňujících poválečné uspořádání. Ve skutečnosti se tím ale znovu ukázalo, jak snadno se ze Sudet stane politické tlačítko.
Stačí ho zmáčknout a část společnosti okamžitě slyší: přijdou Němci, budou chtít domy, vezmou nám historii, poníží oběti, přepíšou válku. Místo klidné paměti dostaneme poplach. Místo důstojnosti starý reflex.
Přitom Brno samo už před lety přijalo Deklaraci smíření a společné budoucnosti, ve které vyjádřilo lítost nad událostmi spojenými s poválečným pochodem německy mluvících obyvatel. Meeting Brno dnes pořádá Pouť smíření po stopách více než dvaceti tisíc Brňanů hnaných v roce 1945 k rakouským hranicím; podle pořadatelů nejméně 1700 lidí zemřelo na cestě nebo v následujících dnech a týdnech. To není zrada republiky. To je připomínka, že vítězové také uměli být krutí.
Dospělý národ nepotřebuje čistou pohádku
Nikdo po Češích nemůže chtít, aby zapomněli na Mnichov, okupaci, popravy, Lidice nebo nacistický teror. To by nebylo smíření, ale historická lobotomie. Stejně tak ale není známkou síly předstírat, že po válce se žádná křivda nestala, protože ji provedli ti, kdo předtím trpěli.
Možná právě proto Sudety pořád bolí. Protože nám připomínají nepříjemnou věc: i národ, který byl obětí, může mít ve svých dějinách okamžiky, na které se nedá dívat bez studu.
Jediná čistá verze dějin je pohádka, která v reálu neexistuje. Dějiny nejsou bílé, nebo černé, ale spíše padesát odstínů šedi.
