Chcete byt? Stačí jen založit úspěšný startup. Vítejte v české realitě

Mladý člověk se zeptá, jak má v Česku někdy dosáhnout na vlastní byt. A odpověď zní: založ firmu, nech si část mzdy vyplatit v podílu, firmu časem prodej a z výnosu si bydlení kup. Ne jako vtip u piva, ale jako rada v zemi, kde se vlastní bydlení stále častěji tváří jako luxusní zboží pro dědice, investory a mimořádně úspěšné podnikatele.

Guvernér ČNB Aleš Michl mladým lidem doporučil právě cestu přes založení startupu a jeho pozdější prodej. Zcela ignoruje názory ekonomů, že pro naprostou většinu lidí je takový scénář nedosažitelná představa, a připomíná rychlý růst cen nemovitostí.

Nejde o to, že by podnikání bylo špatně. Naopak. Kdo umí založit firmu, vybudovat ji a dobře prodat, zaslouží respekt. Jenže když se startupový exit začne tvářit jako rozumná cesta k vlastnímu bydlení, něco se v debatě o normálním životě nenápadně rozbilo. Bydlení přestává být výsledek práce, spoření a relativně stabilního života. Stává se odměnou za mimořádně povedenou ekonomickou sázku.

Dřív zněla společenská dohoda zhruba takto: uč se, pracuj, postupně si něco vybuduješ. Samozřejmě to nikdy nebylo pohádkově spravedlivé. Někdo měl bohatší rodiče, někdo levnější byt, někdo lepší práci, někdo větší štěstí. Ale pořád existovala představa, že normální práce může vést k normálnímu životu. Ne k vile u moře, ne k soukromému tryskáči, ale k vlastnímu bydlení, rodině a určité důstojné jistotě.

Dnes ta dohoda zní čím dál víc jako stará reklama na produkt, který už se neprodává. ČNB sama píše, že reálné ceny bytů po poklesu v roce 2023 znovu prudce rostly v roce 2024 a na začátku roku 2025, překonaly maxima z roku 2022 a růst cen bytů proti příjmům domácností zhoršil dostupnost bydlení.

V takové situaci rada „založ startup“ nepůsobí jako praktické doporučení. Působí spíš jako elegantnější verze věty: normální cesta už nefunguje, zkuste mimořádnou. Jenže společnost nemůže být postavená na tom, že si každý mladý člověk vyřeší bydlení tím, že vyhraje podnikatelskou loterii. Někdo musí učit děti, léčit lidi, opravovat silnice, jezdit autobusem, dělat sociální služby, pracovat v obchodech, na úřadech a ve firmách, které nejsou sexy startupem s investorem a prezentací v angličtině.

Český statistický úřad uvádí, že v roce 2024 stál byt v Praze průměrně 115 889 Kč za metr čtvereční. V celé republice byla průměrná cena bytu 63 521 Kč za metr čtvereční. U šedesátimetrového bytu v Praze se tak jen jednoduchým násobením dostáváme téměř k sedmi milionům korun, a to ještě neřešíme úroky, vlastní zdroje, daně, poplatky ani fakt, že člověk musí během spoření také někde bydlet a něco jíst.

Proti tomu stojí realita mezd. Podle ČSÚ činil mzdový medián ve 4. čtvrtletí 2025 částku 45 523 Kč hrubého. Osmdesát procent zaměstnanců pobíralo mzdu mezi 23 282 Kč a 89 006 Kč. Když tato čísla položíte vedle cen bytů, rychle pochopíte, proč už řeči o tom, že si mladí mají jen odpustit kávu s sebou, působí jako špatný humor z jiné planety.

Deloitte ve svém Property Indexu 2025 zařadil Prahu mezi nejméně dostupná města Evropy. Podle jeho údajů je na pořízení nového bytu v Praze potřeba přibližně 15 hrubých ročních mezd, tedy kolem 180 měsíčních platů. Hůř jsou na tom mezi sledovanými metropolemi jen Amsterdam a Athény.

V takové zemi už se nebavíme o tom, že si člověk pár let utáhne opasek. Bavíme se o tom, že vlastní bydlení se změnilo v investiční nástroj jen pro bohaté. Musíte mít vysoký příjem, perfektní disciplínu, pomoc rodiny, velmi dobrý timing, odvahu zadlužit se na desítky let a ještě naději, že vám trh znovu neuteče dřív, než našetříte vlastní zdroje.

Právě tady je na radě se startupem cosi nechtěně upřímného. Nikdo neříká, že mladí nemají podnikat. Nikdo neříká, že mají čekat se založenýma rukama, až jim stát přinese byt na stříbrném tácu. Jenže vlastní bydlení nemůže být normálně dostupné jen pro ty, kdo zdědí majetek, extrémně dobře vydělávají, trefí investiční vlnu nebo vybudují firmu, kterou někdo koupí za velké peníze.

Země, ve které si učitel, zdravotník, úředník, běžný právník na začátku kariéry, technik, prodavač nebo zaměstnanec v normální firmě nedokáže představit vlastní bydlení bez rodinné pomoci, nemá problém s motivací mladých. Má problém se svým nastavením. Pokud společnost potřebuje normální profese, musí těmto lidem nabídnout aspoň nějakou cestu k normálnímu životu.

Místo toho mladým stále častěji říkáme: děďte, investujte, podnikejte, riskujte, najděte si partnera s druhým příjmem, přestěhujte se někam daleko, smiřte se s nájmem nebo doufejte, že se stane něco mimořádného. To není stabilní model dospělosti. To je úniková hra.

Na celé věci je nejzajímavější, že ta rada nemusí být míněná cynicky. Dá se číst i vstřícně: buďte aktivní, tvořte hodnotu, nespoléhejte jen na mzdu, zkuste podnikat, naučte se nést riziko. To všechno může být v jednotlivém životě užitečné. Jenže jako odpověď na krizi bydlení je to podobné, jako kdybychom člověku, který nemá na operaci, poradili, aby vyhrál maraton a získal sponzora.

Podnikání je cesta pro některé lidi. Bydlení je potřeba pro všechny. A když se tyto dvě věci začnou zaměňovat, začínáme nenápadně omlouvat stav, ve kterém normální práce přestala mnoha lidem stačit na normální budoucnost. Ne každý má povahu podnikatele. Ne každý může několik let nést nízkou mzdu výměnou za podíl ve firmě. Ne každý má rodiče, kteří ho podrží, když podnikání nevyjde. Ne každý může riskovat, protože někteří lidé už tak žijí příliš blízko hraně.

Nejde o závist vůči těm, kterým startup vyjde. Ať zbohatnou. Ať si koupí byt, dům, chalupu i kávovar za cenu ojetého auta. Problém začíná ve chvíli, kdy se z jejich výjimečné cesty udělá rada pro celou generaci. Takhle to dělejte, jiná cesta není.

Často se říká, že mladí chtějí všechno hned. Jenže velká část mladých lidí nechce nic hned. Chce jen věřit, že když bude pracovat, nebude celý život posílat polovinu příjmu někomu jinému za možnost existovat v cizím bytě. Chce věřit, že dospělost nebude dostupná jen lidem s bohatými rodiči, mimořádným platem nebo podnikatelským jackpotem.

Vlastní bydlení nemusí být samozřejmost pro každého v pětadvaceti. Nemusí ho nikdo dostat zadarmo. Ale pokud se z něj stane produkt, na který má běžný člověk dosáhnout až po prodeji úspěšné firmy, pak už se nebavíme o osobní odpovědnosti. Bavíme se o tom, že systém přestal normálním lidem nabízet normální výsledek.

Startup může být skvělá životní cesta. Může změnit člověku život, vydělat peníze a vytvořit skutečnou hodnotu. Ale startup není plán bydlení pro společnost. Je to důkaz, že plán bydlení pro normálního člověka přestal fungovat.