Článek
Evropská komise chce u všech žádostí o peníze ujištění, že nesměřují k firmám spojeným s Andrejem Babišem. To je aktuální vizitka státu.
Normální stát žádá Evropskou komisi o proplacení peněz na silnice, školy, inovace, zemědělství nebo regionální rozvoj. Úřady připraví podklady, zkontrolují pravidla, odešlou žádost a doufají, že všechno sedí.
Český stát má k tomu navíc zvláštní bonus: musí znovu a znovu vysvětlovat, že evropské peníze náhodou netečou k firmám spojeným s vlastním premiérem.
Tohle není normální.
A hlavně to není problém Bruselu. Je to problém české politiky, která roky toleruje, že člověk s obřím podnikatelským zázemím stojí zároveň v čele vlády. Pak se všichni tváří překvapeně, že Evropská komise nechce jen slepě proplácet peníze a ptá se, jestli náhodou nekončí v podnikatelském okruhu premiéra.
Upřímně: ptát se musí. A ostuda není v tom, že se ptá. Ostuda je, že k té otázce vůbec existuje důvod. Ostuda je, že se problém vůbec neřeší a že se Komise musí ptát pořád dokola.
Co se teď děje
Evropská komise požaduje, aby české ministerstvo financí u každé žádosti o proplacení evropských peněz poskytlo ujištění, že výdaje nesměřují k firmám z okruhu Agrofertu, SynBiolu, Hartenbergu nebo dalších subjektů spojených s Andrejem Babišem. Podobná ujištění muselo Česko podle stejného zdroje poskytovat už v době Babišova prvního působení ve vládě.
Jak plyne z dopisu Evropské komise, podle něhož by české orgány neměly Komisi vykazovat výdaje související s operacemi od 9. prosince 2025, tedy ode dne Babišova jmenování premiérem, pokud se týkají subjektů ve skupině Agrofert nebo organizací kontrolovaných či spojených s Andrejem Babišem.
České úřady podle Evropské komise sice mohly obnovit zemědělské dotace firmám z holdingu Agrofert, ale Evropská unie zatím žádné finance neproplácí, dokud celou věc s potenciálním střetem zájmů neprověří.
Jinými slovy: právní detaily se mohou lišit podle typu dotace, programu a konkrétního postupu. Ale politický obraz je pořád stejný. Český stát zase řeší, jak oddělit veřejné peníze od podnikatelského impéria člověka, který současně vede vládu.
A to je samo o sobě špatně.
Střet zájmů není slovíčkaření
Střet zájmů neznamená automaticky, že někdo něco ukradl. Neznamená ani to, že každá dotace je nelegální. Tohle je důležité říct, protože jinak se debata okamžitě změní v primitivní křik.
Střet zájmů znamená něco jiného: veřejná moc a soukromý zájem jsou tak blízko u sebe, že lidé přestávají věřit, že rozhodování je nestranné.
Soudce nesmí rozhodovat vlastní spor. Úředník nemá rozhodovat o penězích pro firmu své rodiny. A premiér nemá dostat stát do situace, kdy Evropská komise musí u každých peněz hlídat, jestli náhodou nesměřují k jeho byznysovému okruhu.
To není ze strany EU žádná právnická buzerace. To je základní princip fungování veřejných věcí.
Pokud se nám tahle hranice rozmaže, začne se rozmazávat všechno. Lidé přestanou věřit, že pravidla platí stejně. Začnou věřit, že mocní mají stát jako servisní organizaci a ostatní jen platí daně a čekají ve frontě.
„Je to udávání“ je pohodlná výmluva
Klasická obrana v podobných kauzách zní: za všechno mohou političtí nepřátelé, Brusel, udavači, média, opozice, závist, kampaň.
Jenže upozornění na možný střet zájmů není příčina problému. Příčinou problému je samotný střet.
Hasič nezpůsobil požár tím, že ukázal na kouř.
Pokud se politik s obřím byznysem stane premiérem a Evropská komise začne řešit, jestli evropské peníze nemohou končit v jeho podnikatelském okruhu, není fér křičet na ty, kdo na problém upozorňují. Férová otázka zní: proč jsme se do takové situace vůbec dostali?
V normální zemi by politik řešil, jak zabránit tomu, aby jeho soukromý zájem zatěžoval stát. U nás se stát opakovaně zabývá tím, jak bezpečně projít kolem soukromého zájmu politika.
To je obrácený svět.
Účet může zůstat doma
Nejhorší na tom je, že nejde jen o ostudu. Může jít i o peníze, velké peníze.
Dotační systém v praxi často funguje tak, že stát nebo příslušné orgány peníze vyplatí a následně žádají Evropskou komisi o jejich proplacení. Pokud ale Evropská unie peníze kvůli nevyjasněnému střetu zájmů neproplatí, účet nezmizí v Bruselu. Zůstane přímo tady.
Pokud by český rozpočet doplácel na to, že veřejné peníze tečou do právně nebo politicky sporného prostoru kolem premiérova byznysu, není to abstraktní problém. Jsou to přeci jen hlavně peníze občanů.
Silnice, školy, zdravotnictví, obce, služby, daně. To všechno je stejný rozpočet.
V normální zemi by se politik bál, že jeho byznys poškodí veřejné finance. U nás se veřejné finance musí bát, že doplatí na politikův byznys.
Stát není compliance oddělení Agrofertu
Tohle je podle mě jádro celé věci.
Andrej Babiš není běžný podnikatel. Je premiér. Agrofert není malá rodinná firma na návsi. Je to obří holding. Dotace nejsou drobné. Jsou to veřejné peníze. A Česká republika není soukromé compliance oddělení jednoho podnikatelského impéria.
Stát má řešit veřejný zájem. Má stavět infrastrukturu, hlídat bezpečnost, podporovat regiony, chránit rozpočet a spravovat peníze tak, aby občané věřili pravidlům.
Nemá se donekonečna zamotávat do otázky, jestli se veřejné peníze někde nekříží se zájmy premiéra.
Problém není jen v tom, jestli konkrétní dotace projde, nebo ne. Problém je, že celá země se musí znovu přizpůsobovat ekonomické realitě jednoho politika. Úřady vysvětlují, Komise se ptá, média píší, opozice svolává schůze, ministři uklidňují, a občan se jen dívá, jak se veřejná správa zase točí kolem jednoho jména.
Tohle není standardní evropská administrativa.
Tohle je stát jako rukojmí soukromého byznysu.
Jestli je všechno vyřešené, proč se to pořád řeší?
Babiš dlouhodobě tvrdí, že střet zájmů vyřešil. Akcie Agrofertu podle dostupných informací vložil do svěřenského fondu a považuje tím věc za uzavřenou.
Jenže veřejný problém není vyřešen tím, že jeden politik řekne „vyřešeno“.
Vyřešený je tehdy, když ho za vyřešený považují i pravidla, kontrolní orgány a instituce, které mají chránit veřejné peníze. Pokud Evropská komise dál žádá ujištění, pokud se dál řeší, co se smí vykázat, co se neproplácí a co se musí prověřit, pak problém nezmizel. Jen změnil formulář.
A právě to je na tom únavné.
Česká politika nemá donekonečna řešit, jak právně obalit podnikání premiéra, aby prošlo kolem dotačních pravidel.
Evropská komise má chránit evropský rozpočet. To je její práce. Pokud existuje riziko střetu zájmů při nakládání s evropskými penězi, má se ptát. Pokud se neptá, neplní svou roli.
Pravidla střetu zájmů nejsou proti Česku. Jsou pro ochranu peněz všech lidí, kteří do evropského rozpočtu přispívají. Včetně nás.
Skutečná ostuda je u nás doma
Celá věc má jednu jednoduchou pointu.
Český stát by měl žádat evropské peníze na projekty, aby se mohl všestranně rozvíjet a prosperovat. Ne pořád dokola přikládat politicky trapná ujištění, že peníze nejdou k podnikatelskému okruhu vlastního premiéra.
Ať se konkrétní právní výklad jednotlivých dotací vyvine jakkoli, politická otázka zůstává:
Proč má celá republika znovu řešit podnikatelské zájmy Andreje Babiše?
Stát nemá být rukojmí Agrofertu. Občané nemají nést rozpočtové riziko za politicko-podnikatelskou konstrukci jednoho muže. A Evropská komise nemá být za nepřítele jen proto, že se ptá na otázku, kterou by si měl dávno položit český stát sám.
Skutečná ostuda není to, že se Brusel ptá.
Skutečná ostuda je, že se ptát musí.
Zdroje:
