Dálnice jako obrana? Není to tank, ale bez logistiky je armáda bezzubá

Představte si, že v Evropě začne skutečná krize. Ne televizní debata, ne tisková konference, ne další silácký status na sociálních sítích. Skutečná krize.

Najednou nejde jen o to, kolik máme tanků, letadel nebo houfnic. Jde také o to, jestli se technika vůbec dostane tam, kam má. Jestli most unese těžké vozidlo. Jestli železnice zvládne přesun spojeneckých jednotek. Jestli máme sklady, palivo, munici, opravárenské kapacity, kybernetickou ochranu a nemocnice schopné fungovat pod tlakem.

A teď druhý obrázek. Vláda zjistí, že jí nevycházejí čísla do NATO, a začne po rozpočtu hledat všechno, co by se dalo natřít na zeleno. Tady silnice. Tady most. Tady nějaká infrastruktura. Tady kouzelná cedulka „obrana“.

První obrázek je vážná strategická debata. Druhý je účetní trik v maskáčích.

A problém české politiky je, že mezi nimi často neumí rozlišovat.

Česko je země uprostřed Evropy. To vypadá jako fráze ze zeměpisu, ale v bezpečnostní politice je to dost zásadní věc. V případě konfliktu na východním křídle NATO bychom nemuseli být první linií zákopů. Velmi pravděpodobně bychom ale byli jedním z klíčových průjezdních, zásobovacích a infrastrukturních bodů.

Přes naše území by mohli jet vojáci, technika, munice, palivo, náhradní díly i zdravotnická logistika. A v tu chvíli už most není jen most. Železnice není jen železnice. Letiště není jen letiště.

Je to otázka, jestli spojenecká pomoc projede včas, nebo jestli budeme mít krásné strategické dokumenty a k nim most, který neunese vlastní obranu.

Smát se každé infrastruktuře jako „asfaltu místo tanků“ je proto hloupé. Moderní válka není rytířský turnaj dvou armád na louce. Je to i soutěž logistiky, průmyslu, energetiky, skladů, datových sítí a schopnosti státu fungovat, když se věci začnou sypat.

Tank bez munice je drahá socha. Tank bez mostu je drahá socha na špatném břehu řeky.

Na druhou stranu, z toho neplyne, že stát může vzít běžnou dopravní stavbu, přilepit na ni slovo obrana a tvářit se, že právě zachránil západní civilizaci.

Podle aktuálních informací NATO hodnotí české obranné výdaje pro letošní rok na 1,78 % HDP, zatímco Česko reportovalo 2,06 %. Ministr obrany Jaromír Zůna také uvedl, že Aliance Česku neuzná zhruba 20 miliard korun určených na dopravní stavby.

To je přesně ten moment, kde končí politické divadlo a začíná metodika. NATO ve své definici počítá vojenskou složku smíšených civilně-vojenských aktivit jen tehdy, když ji lze konkrétně určit nebo alespoň odhadnout. Výdaje na civilní obranu jsou z klasické definice obranných výdajů vyloučené.

Přeloženo z alianční řeči do češtiny: nestačí říct, že se silnice jednou může hodit armádě. Takto by šlo do obrany započítat skoro všechno.

Kdyby stačilo, že se věc může někdy hodit vojákovi, mohli bychom do obrany započítat i rohlíky. Voják přece taky snídá.

Skutečná otázka nezní: je to tank, nebo silnice?

Skutečná otázka zní: vzniká za ty peníze reálná obranná schopnost?

Most dimenzovaný na vojenskou techniku může být obrana. Železniční uzel použitelný pro rychlý přesun spojenců může být obrana. Letiště, sklady paliva, kybernetická ochrana kritických sítí nebo krizová zdravotnická kapacita mohou být obrana.

Běžná oprava silnice, která se stejně měla udělat, ale někdo ji zpětně vytáhne z rozpočtu jako králíka z klobouku, je něco jiného.

Rozdíl mezi obranou a účetním trikem není v asfaltu. Je v tom, jestli po něm má v krizi projet armáda, nebo jen vládní argument.

NATO ostatně po summitu v Haagu pracuje s novým cílem 5 % HDP do roku 2035. Nejméně 3,5 % má jít na klasické obranné výdaje, zatímco až 1,5 % může směřovat i do širších bezpečnostních oblastí, jako je ochrana kritické infrastruktury, civilní připravenost nebo odolnost.

Takže ano, infrastruktura do bezpečnostní debaty patří. Ale ne jako volná účtenková disciplína pro vládu, které nevychází procenta.

A pak je tu ještě jedna věc, o které se mluví méně, protože je méně sexy než stíhačky, tanky a velká procenta HDP.

Nestačí dát na obranu víc peněz. Stát musí také umět za ty peníze něco pořídit.

Veřejné zakázky v obraně nejsou nákup židlí do kanceláře. Řeší se bezpečnost dodávek, servis na desítky let, náhradní díly, výcvik, kompatibilita se spojenci, munice, utajované informace a závislost na dodavateli. Zákon na to zná zvláštní režim pro veřejné zakázky v oblasti obrany nebo bezpečnosti.

Problém není, že by žádná pravidla neexistovala. Problém je, že česká politika často řeší obranu pozdě, nervózně a před kamerami. Roky se odkládá rozhodnutí, pak najednou všechno hoří, tak se kupuje rychle, draze a s velkým vlasteneckým gestem.

Výsledek? Peníze odejdou, tisková konference proběhne, ale schopnost nikde.

Nejvyšší kontrolní úřad například u modernizace výcvikových zařízení armády uvedl, že Ministerstvo obrany v letech 2019 až 2024 investovalo téměř 1,8 miliardy korun, přesto stav zařízení podle kontroly stále neodpovídal současným potřebám a omezoval přípravu vojáků.

Tohle je možná větší problém než samotné procento v tabulce. Protože obranyschopnost se neměří jen tím, kolik stát utratil. Měří se tím, co za ty peníze skutečně umí.

Babišův tábor nemá pravdu, pokud si myslí, že NATO stačí poslat účtenku za asfalt a ono poslušně zatleská. Nestačí.

Jeho kritici ale také nemají pravdu, pokud předstírají, že obrana znamená jen zbraně, uniformy a techniku s hlavní. Neznamená. Armáda neexistuje ve vzduchoprázdnu. Potřebuje stát, který ji unese.

Česko se proto nemá hádat jen o to, jak výdaje pojmenovat. Má se ptát, co za ně reálně vznikne.

Obrana není účetní kategorie. Je to schopnost. Schopnost přesunout vojáky. Udržet mosty. Dovézt munici. Opravit techniku. Ochrá­nit sítě. Nakoupit včas a ne předraženě.

A hlavně poznat rozdíl mezi skutečnou přípravou státu a rozpočtovou kamufláží.