Článek
My jsme si z pražské defenestrace udělali skoro roztomilou českou historku. Něco mezi dějepisnou kuriozitou a národním memem. Češi se naštvali, někoho vyhodili z okna, ti přežili, spadli do hnoje (haha) a pak se tedy nějak stala třicetiletá válka.
Jenže 23. května 1618 se na Pražském hradě nestal vtípek.
Stal se pokus o politickou vraždu. Jen nevyšel.
Vyhodit člověka z vysokého okna není legrační pokárání.
Defenestrace zní v češtině skoro elegantně. Latinské slovo, učebnicový pojem, trochu historické noblesy. Jenže ve skutečnosti znamená prostou věc: vezmete člověka a hodíte ho z okna vstříc 20 metrů dlouhému pádu.
To není symbolický nesouhlas. To je fyzické odstranění protivníka. Ti muži neměli dostat napomenutí. Měli zemřít.
Z okna České dvorské kanceláře byli vyhozeni královští místodržící Jaroslav Bořita z Martinic a Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. S nimi letěl i sekretář Filip Fabricius.
Češi nechtěli vytvořit vtipnou historku pro budoucí učebnice. Chtěli je zavraždit.
V té místnosti se právo změnilo v ruce na kabátě.
Na defenestraci je nejděsivější právě její tělesnost.
Dějiny se často vyprávějí abstraktně. Stavy. Habsburkové. Majestát. Náboženská svoboda. Mocenský konflikt. Třicetiletá válka. Samá velká slova, pod kterými se dá schovat skoro všechno.
Jenže tady šlo o konkrétní okamžik.
Někdo musel k těm mužům dojít. Někdo je musel chytit. Někdo je musel dotlačit k oknu. Někdo musel přestat vnímat člověka jako člověka a začít ho vnímat jako maso na porážku.
A tady je celé kouzlo i hnus politiky v jedné scéně.
Dokud se hádáme slovy, pořád ještě věříme, že protivník je někdo, s kým se vede spor. Jakmile ho začneme fyzicky likvidovat, spor končí. Začíná násilí.
Defenestrace nebyla vtipná proto, že lidé letěli z okna.
Je děsivá proto, že předtím někdo došel k závěru, že je správné je z toho okna vyhodit.
Přežili. A právě tím jsme z hrůzy udělali anekdotu.
Všichni tři pád přežili.
A tím se celá událost posunula do zvláštní české polohy. Kdyby zemřeli, asi bychom o defenestraci mluvili temněji. Jako o popravě bez soudu. Jako o politickém lynči. Jako o vraždě uprostřed Hradu.
Jenže oni přežili.
Katolická verze mluvila o zázraku a pomoci Panny Marie. Lidovější verze o hnoji nebo odpadu pod okny. Modernější výklady upozorňují třeba na svah a okolnosti dopadu. Každopádně výsledek je stejný: tři muži byli vyhozeni z velké výšky a nezemřeli.
A protože nezemřeli, paměť si to zjednodušila. Najednou to není tak strašné. Vždyť přežili. Vždyť je to vlastně absurdní. Vždyť je to takové české.
Ne. Není. Neúspěšná vražda není legrace jen proto, že oběť jako zázrakem přežila.
Nejhorší na defenestraci je pocit oprávnění.
Okno je jen kulisa. Skutečný problém je myšlenka, že když je protivník dost špatný, můžeme ho přestat brát jako člověka.
Tohle je na defenestraci nepříjemně aktuální. Zatím sice běžně neházíme politiky z oken. Ačkoli internetové diskuse občas vypadají, že by část národa minimálně to okno ráda otevřela.
Ale princip je pořád stejný.
Nejdřív přestaneme chtít protivníka porazit argumentem. Pak ho chceme umlčet. Pak odstranit. A někde mezi tím si ještě řekneme, že si za to vlastně může sám.
Přesně takhle se civilizovaná místnost mění v místo násilí.
A přesně proto by defenestrace neměla být jen veselá poznámka v učebnici.
Češi si z vážných věcí často udělají vtípek.
Možná je to obranný mechanismus. Když jsou dějiny moc krvavé, uděláme z nich historku. Ale někdy tím ztratíme podstatu.
Pražská defenestrace nebyla roztomilá česká tradice. Nebyla to komická scénka z Hradu. Nebyla to historická verze hospodské rvačky s lepším výhledem.
Byl to okamžik, kdy se politický spor změnil v pokus o vraždu.
A poslední věc, kterou bychom si z ní měli odnést, není vtip o okně a hnoji.
Ale varování, že jakmile někdo uvidí slova jako zbytečná, začne se prolévat krev.
Kde zjistit víc?
