EU vytvořila efektivní nástroj pro rovné mzdy. Česká vláda se však brání

Český zákon už dnes říká, že za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty přísluší zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody. Problém tedy není v tom, že bychom rovné odměňování neměli napsané v zákoně. Máme. Jenže napsat hezkou zásadu do zákona nestačí. Zásada, o které se zaměstnanec nikdy nic nedozví, je v praxi často jen právní dekorace.

Současný stav je jednoduchý. Zaměstnanec má právo na rovnou mzdu. Ale často nemá dost informací, aby zjistil, jestli ji skutečně dostává.

Pokud žena pracuje na stejné nebo srovnatelné pozici jako mužský kolega, ale bere méně, jak to má zjistit? Má se ho zeptat u kafe? Má čekat, že jí účetní omylem pošle cizí výplatnici? Má doufat, že se někdo prořekne na vánočním večírku?

To je právě ten problém. Právo bez informací se špatně vymáhá. Člověk se může domáhat rovného odměňování až ve chvíli, kdy ví, že problém existuje. A pokud se mzdy drží v mlze, zaměstnanec často ani netuší, jestli je placen férově, nebo jestli je jen poslušně součástí systému, který ho bere na hůl.

Evropská unie tento problém dobře pochopila a nalezl řešení. Nepřišla s tím, že všichni musí brát stejně. Nepřišla s tabulkou, podle které má každý projektový manažer, účetní nebo právník brát přesně stejnou částku. To by samozřejmě byla hloupost.

Směrnice EU 2023/970 jde jinudy. Snaží se vytvořit nástroje, aby se dalo zjistit, jestli rozdíly v odměňování dávají smysl. To je celé. Nezakazuje rozdíly. Zakazuje nevysvětlené a diskriminační rozdíly.

Nová pravidla mají zavést například právo uchazeče vědět předem informaci o odměně, zákaz ptát se uchazeče na jeho mzdovou historii, právo zaměstnance žádat informace o své odměně a průměrné úrovni odměňování u srovnatelných pracovníků rozdělené podle pohlaví, reporting u větších zaměstnavatelů a společné posouzení odměňování, pokud rozdíl přesáhne 5 % a není objektivně odůvodněn.

A to je přesně ten typ regulace, který dává smysl. Neříká zaměstnavateli: „všem plať stejně“. Říká mu: „když platíš rozdílně, uměj vysvětlit proč“.

Celá síla směrnice je v transparentnosti. Zaměstnavatel může mít legitimní důvody, proč jeden zaměstnanec bere víc než druhý. Může mít lepší výsledky. Větší odpovědnost. Vyšší kvalifikaci. Delší praxi. Náročnější agendu. To všechno je v pořádku.

Ale pokud žena bere méně než muž na srovnatelné práci, mělo by být možné říct proč. A ne stylem: „protože tak to prostě vyšlo“. To není důvod. To je výmluva.

Český návrh počítá s tím, že zaměstnavatelé budou muset vytvořit jasný systém odměňování podle hodnoty práce. Zaměstnanci a uchazeči mají dostat lepší přehled o odměňování, zaměstnavatelé nemají zjišťovat předchozí výdělek uchazečů a větší zaměstnavatelé mají sledovat a vyhodnocovat rozdíly mezi muži a ženami.

To je praktické. Pokud je rozdíl oprávněný, zaměstnavatel ho vysvětlí. Pokud není oprávněný, má problém. Přesně tak má právo fungovat.

A tady přichází česká klasika. Místo abychom řekli, že rovné odměňování je férový cíl a transparentnost je rozumný nástroj, vláda mluví hlavně o tom, aby transpozice měla co nejmenší dopady na zaměstnavatele. MPSV samo výslovně uvádí, že zvolilo takzvanou minimalistickou transpozici, aby splnilo požadavky EU, ale co nejméně zatížilo zaměstnavatele a průmysl. Ministr práce Aleš Juchelka dokonce mluví o „nešťastně dojednaném znění směrnice“.

To je ale úplně špatně nastavená optika.

Samozřejmě, firmy nemají být zavalené nesmyslnou administrativou. Nikdo normální nechce vyrábět excelové peklo jen proto, aby si úředník mohl odškrtnout kolonku. Jenže tady se nebavíme o samoúčelné byrokracii. Bavíme se o nástroji, který má ukázat, jestli lidé za srovnatelnou práci dostávají srovnatelnou odměnu.

A pokud má Česko druhý nejhorší rozdíl v odměňování žen a mužů v EU, opravdu nechápu, proč první instinkt vlády je hlavně brzdit dopad nové úpravy. Právě u nás by přece měla existovat politická vůle zjistit, kde problém vzniká.

Je to diskriminace? Je to struktura trhu práce? Je to mateřství? Je to horší vyjednávací pozice žen? Je to kombinace všeho? Dobře. Tak to pojďme zjistit. Ale nezjistíme to tím, že budeme co nejvíc chránit současnou mlhu.

Směrnice o transparentnosti odměňování není komunistický útok na podnikání. Není to příkaz, aby všichni brali stejně. Není to ani zákaz odměňovat schopnější lidi lépe.

Je to jen nástroj, který říká: ukažte, podle čeho odměňujete. A pokud mezi muži a ženami vznikají rozdíly, vysvětlete je.

To není radikální. To je zkrátka elementárně férové.

Rovné odměňování už v zákoně máme. Teď jde jen o to, aby nebylo jen hezkou větou, kterou si zaměstnanec může přečíst, ale neumí ji použít. Evropská unie pochopila, že samotná proklamace nestačí. Proto přichází s informacemi, reportingem, právem na vysvětlení a tlakem na nápravu.

Česká vláda naopak působí dojmem, že chce splnit jen nezbytné minimum. Formálně transponovat, prakticky moc nerušit. Jenže tím fakticky chrání hlavně současný stav.

A současný stav je ten, že ženy v Česku berou výrazně méně než muži.

Pokud je pro to férové vysvětlení, zaměstnavatelé ho mohou říct.

A pokud pro to férové vysvětlení není, pak je přesně čas, aby se to změnilo.

Zdroje: