Feri je opět na svobodě. Do politiky se může vrátit hned, nic jiného mu ani nezbývá

Dominik Feri je venku z vězení. Teplický soud ho podmíněně propustil po dvou třetinách tříletého trestu, který si odpykával za dvě znásilnění a jeden pokus. Soud mu stanovil tříletou zkušební dobu, dohled probačního pracovníka a povinnost absolvovat resocializační program.

To samo o sobě znovu otevírá otázku, která bude část veřejnosti dráždit: mohl by se někdy vrátit do politiky?

První instinkt mnoha lidí bude jasný. Člověk pravomocně odsouzený za tak závažnou trestnou činnost přece nemůže kandidovat. Jenže právo a morální intuice nejsou vždy totéž. Český právní řád je u řady volených politických funkcí překvapivě volný. Neptá se automaticky na čistý rejstřík trestů. Často se ptá hlavně na věk, občanství, svéprávnost, pobyt a volební právo.

A tady vzniká zvláštní paradox. Feri vystudoval práva. Jenže právě právnické profese mohou být po pravomocném odsouzení mnohem hůře dostupné než politika.

U Poslanecké sněmovny je základní pravidlo v Ústavě poměrně stručné. Do Sněmovny může být zvolen občan České republiky, který má právo volit a dosáhl 21 let. Do Senátu může být zvolen občan, který má právo volit a dosáhl 40 let. Ústava neříká, že kandidát musí mít čistý trestní rejstřík.

Volební zákon u poslance navazuje na to, že poslancem může být zvolen volič starší 21 let, u kterého není ve dnech voleb překážka ve výkonu práva být volen. Ani tady nenajdeme obecnou podmínku bezúhonnosti ve smyslu „nesmí být pravomocně odsouzen“.

Podobně je to u Evropského parlamentu. Poslancem Evropského parlamentu může být v Česku zvolen občan, který dosáhl 21 let a není omezena jeho svéprávnost k výkonu práva být volen. Ani zde zákon nestaví kandidaturu českého občana na čistém rejstříku trestů.

U obcí a krajů je situace trochu jiná v tom, že zákon výslovně pracuje s překážkou výkonu volebního práva spočívající ve výkonu trestu odnětí svobody. To je logické: člověk přímo ve vězení má u komunálních a krajských voleb problém. Jenže Feri už byl podmíněně propuštěn. Samotné nezahlazené odsouzení tedy není totéž co výkon trestu ve věznici. U obcí a krajů by samozřejmě musel splnit další běžné podmínky, zejména vazbu na obec nebo kraj.

Právně řečeno tedy nejde říct, že by mu samotné odsouzení automaticky zavřelo politické dveře. U řady volených funkcí by hlavní překážkou nebyl trestní rejstřík, ale politická realita. Někdo by ho musel dát na kandidátku. Někdo by s ním musel spojit svoje jméno. A voliči by museli být ochotni takový návrat přijmout.

To je ovšem jiná otázka než otázka právní.

U Senátu a prezidenta je dnes překážka jednodušší. Feri je narozený v roce 1996. V květnu 2026 mu tedy není ani třicet. Senátorem se může stát až člověk starší 40 let a prezidentem může být zvolen občan volitelný do Senátu.

Jinými slovy: do Senátu ani na prezidenta dnes nemůže. Ale ne proto, že má záznam v trestním rejstříku. Nemůže hlavně proto, že je na tyto funkce příliš mladý.

To je pro běžného čtenáře možná nejpřekvapivější část celé věci. U nejviditelnějších volených funkcí české právo často nepracuje s klasickou podmínkou bezúhonnosti. Demokracie tím v podstatě říká: pokud člověk splní základní podmínky volitelnosti, nechť o jeho politické přijatelnosti rozhodnou strany a voliči.

Je to právně svobodné. A zároveň morálně pochybné.

Feri není jen bývalý politik. Je také absolvent práv. Feri studoval práva na Univerzitě Karlově v letech 2015 - 2020

Jenže právnický diplom sám o sobě nestačí k výkonu klasických právnických profesí. - Pokud chce být člověk advokátem, advokátním koncipientem, soudcem, státním zástupcem, notářem, exekutorem nebo insolvenčním správcem, narazí na slovo, které se ve volebních zákonech často neobjevuje, ale v právnických profesích je naprosto zásadní.

Bezúhonnost.

Advokátní koncipient musí být podle zákona o advokacii bezúhonný. Totéž platí pro advokáta. Česká advokátní komora tedy neřeší jen diplom a praxi, ale i osobnostní předpoklady pro výkon profese založené na důvěře klientů, soudů a právního systému.

U soudců je to ještě zřetelnější. Soudcem může být ustanoven jen bezúhonný občan a zákon výslovně říká, že podmínku bezúhonnosti nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, pokud se na něj ještě nehledí, jako by odsouzen nebyl.

Podobně je to u státních zástupců. Zákon o státním zastupitelství vyžaduje bezúhonnost a výslovně stanoví, že ji nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, dokud se na něj nehledí, jako by odsouzen nebyl. Stejná logika platí i pro asistenty státních zástupců.

U notářů nebo exekutorů je to podobný svět. Jsou to profese založené na veřejné důvěře, autoritě a zákonných předpokladech. Tam nestačí říct: mám diplom a umím právo. Stát a profesní komory se ptají i na to, zda člověk splňuje podmínku bezúhonnosti.

Tady leží největší paradox celého případu.

U volené politiky zákon často neříká: ukaž čistý rejstřík. U právnických profesí to naopak bývá základní vstupenka. Feri tak má jednodušší cestu na kandidátku než do klasické právnické kariéry.

Samozřejmě nejde říct, že by právnické vzdělání nemohl využít vůbec. Absolvent práv může pracovat v soukromé firmě, dělat analytickou, compliance, legislativní, public affairs nebo jinou právně související práci mimo regulované profese. To ale není totéž jako advokacie, soudcovská kariéra nebo státní zastupitelství.

Jinými slovy: diplom mu nezmizel. Jenže dveře do prestižních právnických profesí mu může nezahlazené odsouzení fakticky zavřít ještě na roky. Politika je v tom zvláštně měkčí. Ne proto, že by byla morálně čistší. Spíš proto, že právní systém v politice často spoléhá na veřejnou kontrolu, zatímco u právnických profesí vyžaduje formální bezúhonnost.

To je dost nepříjemné zjištění.

Podmíněné propuštění neznamená čistý rejstřík. Trest nekončí tak, že člověk vyjde z věznice a právně se začne tvářit, jako by se nic nestalo.

U zahlazení odsouzení je podstatný § 105 trestního zákoníku. U odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu jeden rok musí odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu vést řádný život nepřetržitě nejméně pět let. Po zahlazení pak platí, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

U podmíněného propuštění je důležitý ještě § 91 trestního zákoníku. Pokud se podmíněně propuštěný ve zkušební době osvědčí, soud vysloví, že se osvědčil; za určitých okolností se pak pracuje s tím, že trest byl vykonán dnem podmíněného propuštění.

V praxi to znamená, že u Feriho se při dnešním podmíněném propuštění a tříleté zkušební době nebavíme o okamžitém vymazání odsouzení. Orientačně se dá uvažovat o tom, že pokud se osvědčí a povede řádný život, mohl by žádat o zahlazení kolem roku 2031. Není to ale automatická magie. Je to právní proces a rozhoduje soud.

Do té doby je záznam zásadní problém hlavně tam, kde zákon vyžaduje bezúhonnost. Tedy právě ve světě právnických profesí. Zato v politice má dveře zcela otevřené.

Feri už členem TOP 09 není. Ze strany vystoupil v květnu 2021 poté, co jej vedení vyzvalo k přerušení členství v souvislosti s tehdejšími obviněními. TOP 09 tehdy uvedla, že informace o jeho jednání považuje za velmi závažné a neakceptovatelné.

Návrat do strany není nárok. I kdyby stanovy veřejně nestavěly jednoduchou absolutní překážku typu „nikdy žádný odsouzený“, politická strana není úřad, který musí každému vydat členství po splnění formuláře. Přijetí je politické a organizační rozhodnutí. A u Feriho by to nebyla technická otázka stanov, ale otázka reputace, důvěry a politické sebevraždy každého, kdo by ho na kandidátku nebo do strany znovu pozval.

Právně tedy může být mnoho věcí otevřenějších, než si veřejnost myslí. Politicky ale mohou být zavřené tak pevně, že je žádný paragraf neodemkne.

Aktuální politická kultura je však taková, že já osobně bych se už ničemu nedivil.

Feriho případ ukazuje zvláštní rozdíl mezi politikou a právnickými profesemi. V právu je bezúhonnost tvrdá vstupní podmínka. U advokáta, koncipienta, soudce, státního zástupce, notáře nebo exekutora nejde jen o to, jestli člověk umí paragrafy. Jde také o důvěru v osobu, která má pracovat s cizími právy, majetkem, svobodou a spravedlností.

U politiky je to jinak. Tam české právo nevyžaduje čistý rejstřík. Spoléhá na strany, kandidátky, veřejnost a voliče. To může být správně z hlediska demokratické soutěže. Ale v konkrétních případech to působí zvláštně. Politik přece má mnohem větší moc než řadový advokát nebo soudce.

Právnický diplom mu může zůstat v šuplíku, dokud nebude zahlazeno odsouzení. Volená politika je paradoxně volnější. Ne proto, že by to bylo morálně v pořádku, ale proto, že zákon u politiky často nechává poslední slovo stranám a voličům.

V právu ho může zastavit bezúhonnost. V politice hlavně otázka, kdo by měl odvahu ho znovu pustit na kandidátku.