Článek
Když jsem viděl, že Helenu Trojskou má v nové Nolanově Odyssee hrát Lupita Nyong’o, první reakce byla úplně jednoduchá.
No jasně. Hollywood už to dělá znovu.
Další černá historická postava, další kulturní válka, další internetová rvačka, další lidé vysvětlující, že kdo s tím má problém, je rasista, a další lidé vysvětlující, že padla západní civilizace, protože herečka nemá správný odstín pleti.
Už jenom z únavy se člověku chce zavřít notebook a jít si číst návod k pračce.
Jenže pak mi došlo, že jsem to možná odsoudil moc rychle.
Protože Helena Trojská není Marie Terezie. Není to historická postava z matriky, kde si můžeme vytáhnout datum narození, portrét, rodokmen a říct: takhle nějak vypadala.
Helena je mýtus.
A u mýtu je možná důležitější, co postava znamená, než jestli by prošla spartskou kontrolou původu.
U historického filmu bych byl přísnější
Aby bylo jasno. Nemám rád, když se historické postavy přepisují jen proto, aby si studio odškrtlo kolonku diverzity.
Kdyby někdo natočil realistický film o Janu Žižkovi a obsadil ho jako švédskou lesbickou influencerku, asi bych měl dotazy. Kdyby někdo natočil Marii Terezii jako japonskou trans nebinární císařovnu, taky by to nebyla odvážná interpretace, ale blbost s parukou.
Historie má nějaké hranice. Ne vždy úplně ostré, ale má.
Jenže antický mýtus funguje trochu jinak.
Helena Trojská je v řecké legendě především žena, kvůli které se rozjede katastrofa. Podle tradice byla manželkou Menelaa, která odešla nebo byla unesena trojským princem Parisem, a její příběh stojí u zrodu trojské války. Jinde se jednoduše říká, že byla podle řecké legendy nejkrásnější ženou světa.
To je její funkce.
Nikoli barva kůže.
Je to obraz krásy tak silné, že se kvůli ní muži začnou chovat jako idioti ve zbroji.
A ruku na srdce: jestli Lupita Nyong’o neumí zahrát ženu, kvůli které se mužům vypne mozek, tak už fakt nevím kdo.
Helena není realistická rekonstrukce. Je to symbol
Internet se tváří, jako bychom řešili historickou věrnost. Jenže u filmu podle Odyssey budeme stejně sledovat moderní překlad starého mýtu.
Herci budou mluvit anglicky. Dialogy nebudou znít jako homérská řeč. Psychologie postav bude moderní. Kamera bude moderní. Hudba bude moderní. Tempo bude moderní. I naše představa antiky je z velké části moderní konstrukce, do které si promítáme vlastní vkus.
Ale najednou se barva pleti tváří jako poslední hradba autenticity.
To mi přijde trochu pohodlné.
Jasně, antické Řecko nebylo Wakanda. To nikdo rozumný netvrdí. Jenže filmová Helena nikdy nebyla „historicky přesná Helena“. Byla to vždycky herečka, která měla v dané době unést představu absolutní krásy.
A představa krásy se mění.
Kdysi by ji hrála evropská blondýna s pohledem, jako kdyby se právě chystala zahájit válku a zároveň reklamu na parfém. Dnes ji může hrát Lupita Nyong’o. Pro někoho provokace. Pro někoho úplně normální casting.
Mně na tom nakonec vadí míň, než jsem čekal.
Race-swapping je často líný. Tady si tím nejsem jistý
Tohle neznamená, že budu nadšeně tleskat každému přebarvení postavy.
Někdy je to líné. Někdy to působí jako korporátní odvaha na objednávku. Někdy studio vezme známou postavu, změní jí rasu, počká na nenávistné reakce a pak z toho udělá marketing: podívejte, jak jsme stateční.
To je mimořádně otravné.
A ano, člověk může být unavený z toho, že se i z filmu o antickém eposu okamžitě stane referendum o dnešní Americe.
Jenže zrovna Helena není postava, u které by mi tahle výměna připadala automaticky nesmyslná.
Film má být hvězdně obsazený a spor kolem role Heleny už rozjel klasickou internetovou bouři, včetně kritiky Elona Muska.
A možná je to dobře.
Ne proto, že „na barvě nezáleží“ vždycky a všude. Záleží. V některých příbězích hodně.
Tady mi ale připadá důležitější jiná otázka: jestli herečka dokáže nést mýtus o kráse, pokušení, vině, touze a katastrofě.
Lupita Nyong’o má charisma na rozdávání. Tak proč ne.
Možná nás víc štve Hollywood než Helena
Mám podezření, že část vzteku kolem černé Heleny není vůbec o Heleně.
Je o únavě.
Lidé jsou unavení z toho, že Hollywood používá známé příběhy jako bitevní pole pro dnešní kulturní války. Jsou unavení z předělávek, z moralizování, z toho, že každý casting je politická zpráva a každý nesouhlas je svižně zabanován jako rasismus.
Tomu rozumím.
Jenže někdy kvůli té únavě začneme střílet i tam, kde by možná stálo za to se nejdřív nadechnout.
Helena Trojská není realistická biografie. Je to mýtus. A mýtus přežívá právě proto, že se pořád znovu vypráví trochu jinak.
Kdyby šlo o historickou rekonstrukci Sparty, byl bych přísnější. Tady mi to přijde jako spor, který je větší než samotný problém.
Možná bude Nolanova Odyssea skvělá. Možná to bude drahý podivný epos, kde se všichni budou tvářit osudově a já budu v kině myslet na to, že jsem si měl koupit větší popcorn.
Ale Lupita Nyong’o jako Helena Trojská mě nakonec nepobuřuje.
Pobuřuje mě spíš to, jak rychle jsme schopní z mytické ženy udělat další munici do nekonečné internetové války.
A to je možná dost smutná role i na Helenu.
Kde zjistit víc:
