Článek
Po válce nepřišel klid. Přišlo zúčtování
Když se řekne konec druhé světové války, člověk si snadno představí vlajky, objetí, návrat domů a úlevu. Jenže květen 1945 nebyl jen začátkem svobody. Byl také začátkem zúčtování.
Do ulic se vraceli lidé z věznic, koncentračních táborů, nucených prací i odboje. Jiní se vraceli do bytů po zavražděných příbuzných. Někdo zjistil, kdo ho udal. Někdo poznal souseda, který se za okupace příliš ochotně bratřil s Němci. Někdo si jen vzpomněl, kdo se najednou měl lépe, když ostatní mlčeli a báli se.
V takové atmosféře vznikla poválečná retribuce (odplata). Neměla to být jen pomsta davu. Stát se pokusil dát odplatě právní rámec. Ale byl to rámec vytvořený ve společnosti, která měla za sebou šest let okupace, popravy, udávání, heydrichiádu a strach. Právo bylo nasáklé krví a smrtí.
Velká retribuce mířila na zrádce a nacistické zločince
Základním předpisem byl tzv. velký retribuční dekret. Jeho plný název zněl dost tvrdě už sám o sobě: dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.
Nešlo tedy o běžné trestní řízení. Mimořádné lidové soudy vznikly právě pro poválečné zúčtování. Soudily lidi obviněné z kolaborace, zrady, udavačství, pomoci nacistickému aparátu nebo závažných činů spáchaných v době okupace.
Slovo „mimořádné“ tady nebylo ozdobou. Tyto soudy byly mimořádné skoro ve všem.
Mimořádný lidový soud rozhodoval v pětičlenném senátu. V jeho čele seděl profesionální soudce. Vedle něj ale seděli čtyři soudci z lidu. Jinými slovy: právník byl v senátu jeden, lidoví soudci čtyři.
To je důležitý detail. Profesionální soudce řízení vedl, znal právo a dával věci řád. Ale hlasově neměl navrch. Navrch měl prvek lidový. V hlasování navíc podle dekretu hlasovali nejprve soudci z lidu, a to starší před mladšími. Teprve potom přišel profesionální soudce.
Dnešnímu člověku to může znít zvláštně. Ale přesně to odpovídalo době. Po okupaci panovala silná nedůvěra k institucím, zároveň tu byla představa, že národ musí sám soudit ty, kteří se proti němu provinili. Právo tu nebylo jen technickým nástrojem. Bylo i veřejným rituálem očisty.
Řízení bylo rychlé. Trest ještě rychlejší
Mimořádné lidové soudy nefungovaly jako dnešní soudy, kde se věc může táhnout roky. Řízení mělo být rychlé, ústní, veřejné a pokud možno bez přerušení. Dekret počítal s tím, že má být skončeno do tří dnů od okamžiku, kdy byl obžalovaný postaven před soud.
Rozsudek se vyhlašoval hned. A proti rozsudku nebyly řádné opravné prostředky.
To je možná nejtvrdší část celého příběhu. Dnes jsme zvyklí na odvolání, dovolání, ústavní stížnosti, přezkumy. Tehdy mimořádný lidový soud rozhodl a tím to v zásadě končilo. Žádost o milost neměla odkladný účinek.
U trestu smrti byla tvrdost řízení ještě výraznější. Trest smrti se měl vykonat do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného bylo možné lhůtu prodloužit o jednu hodinu.
Představme si to bez právnického nánosu. Člověk byl před soud postaven v pondělí. Ve středu dopoledne slyšel rozsudek. A za dvě hodiny mu vázali oprátku.
Tím se nemá říct, že všichni odsouzení byli nevinní. Mnozí skutečně nesli odpovědnost za udávání, smrt, věznění nebo službu nacistickému režimu. Jenže právě proto je retribuce tak těžké téma. Vedle skutečné spravedlnosti v ní byla i rychlost, tlak veřejnosti, poválečná nenávist a politická atmosféra.
Stát chtěl trestat rychle. Společnost chtěla vidět, že zrada nezůstane bez následků. A do toho všeho se muselo vejít právo.
Byla masivní krvavá lavina zaměřená proti vnitřnímu nepříteli, ale kvůi své velikosti a rychlosti zároveň smetla mnoho nevinných. Tehdy na tom ale nezáleželo. Bylo nutné soudit a odsoudit, na dlouhá oficiální vyšetřování nikdo ani nepomyslel.
Udavač nebyl jen špatný soused
Jedním z nejcitlivějších témat bylo udavačství. V okupované zemi nemělo udání podobu běžné pomluvy. Mohlo znamenat zatčení, výslech, koncentrák nebo smrt.
Proto byla poválečná nenávist vůči udavačům tak silná. Udavač nebyl jen člověk, který se zachoval špatně. Byl to někdo, kdo využil okupační moc proti vlastnímu okolí.
Retribuční soudy řešily právě takové případy. Někdy šlo o lidi napojené na gestapo, bezpečnostní složky nebo kolaborantské organizace. Jindy o zdánlivě obyčejné sousedské udání, které ale za okupace mohlo spustit tragédii.
A právě tady se poválečná retribuce nejvíc dotýká běžného života. Nebyly to jen procesy s velkými jmény. Byly to i příběhy domů, ulic a vesnic, kde lidé přesně věděli, kdo za války mluvil moc nahlas, kdo se kamarádil s okupanty a kdo po nocích mizel na služebně.
Malá retribuce: za podání ruky do vězení
Vedle velké retribuce existovala také tzv. malá retribuce. Ta je možná z dnešního pohledu ještě zajímavější, protože ukazuje každodenní poválečné účtování.
Malý retribuční dekret netrestal nacistické zločiny v úzkém smyslu. Mířil na „některá provinění proti národní cti“. To zní vznešeně, ale zároveň nebezpečně neurčitě.
Trestán mohl být ten, kdo se v době zvýšeného ohrožení republiky choval „nepřístojně“, urážel národní cítění českého nebo slovenského lidu a vzbudil veřejné pohoršení.
To je formulace, do které se vejde opravdu hodně. Příliš ochotný styk s Němci. Veřejné projevy loajality k okupantům. Společenské chování, které okolí po válce vnímalo jako hanebné. Někdy i osobní vztahy, kariéra, vystupování na veřejnosti nebo kulturní činnost za okupace.
O těchto věcech nerozhodovaly soudy, ale okresní národní výbory, konkrétně jejich trestní nalézací komise. I to je podstatné. Malá retribuce nebyla soudnictví. Spadala pod svět národních výborů a ministerstva vnitra, tedy tradičně moc výkonnou.
Tresty rozhodně nebyly jen symbolické. Za provinění proti národní cti hrozilo vězení až na jeden rok, pokuta až do jednoho milionu korun nebo veřejné pokárání. Případně kombinace těchto trestů.
Veřejné pokárání možná dnes nezní tvrdě. Jenže v poválečné obci nebo městě šlo o silné společenské označení. Člověk nebyl jen potrestán státem. Byl vystaven před vlastní komunitou jako někdo, kdo za okupace selhal.
Malá retribuce tak zasahovala mnohem širší okruh lidí než velké procesy. Nešlo jen o vrahy, udavače a funkcionáře. Šlo i o ty, kteří podle okolí „neměli čistý štít“. A právě v tom byla její síla i problém.
Na jedné straně umožnila řešit chování, které bylo za okupace morálně odporné, ale nemuselo naplnit znaky těžkého zločinu. Na druhé straně otevírala prostor pro místní zášť, osobní účty a politické tlaky. V malé obci totiž někdy stačilo málo. Starý konflikt, závist, majetek, sousedská nenávist. A najednou se z minulosti stal případ „národní cti“.
Spravedlnost a pomsta stály vedle sebe
Retribuce se nedá jednoduše odsoudit ani oslavit.
Bylo nutné potrestat lidi, kteří sloužili nacistickému režimu, udávali, pomáhali perzekuci nebo se podíleli na zločinech. Po šesti letech okupace by představa, že se prostě půjde dál, byla absurdní.
Zároveň ale platí, že poválečné trestání probíhalo v atmosféře hněvu, bolesti a touhy po rychlém zadostiučinění. Mimořádné soudy byly tvrdé. Řízení bylo krátké. Odvolání nebylo. Trest smrti mohl přijít během hodin. Malá retribuce zase trestala i velmi vágně vymezené provinění proti národní cti.
A někde mezi tím stál obyčejný člověk roku 1945. Člověk, který možná přišel o rodinu. Člověk, který se vracel z lágru. Člověk, který věděl, kdo za okupace udával. Ale také člověk, který mohl využít poválečnou dobu k vyřizování vlastních účtů.
Retribuce proto není jen právní kapitola československých dějin. Je to obraz společnosti, která se po šesti letech okupace snažila získat zpět svou důstojnost.
Nemalou roli v národním cítění znamenala skutečnot, že Češi neaktivovali obranu proti Němcům a nechali se obsadit skoro bez boje. Zda to bylo správné, či ne, nelze dnes už spolehlivě určit. Naopak si lze dobře všimnout vnitřních důsledků pro národ jako takový.
Národ se cítil potupen. Byl zrazen. Byl nemilosrdně tyranizován.
A národ potřeboval říct, že už si to líbit nenechá.
Někdy to byla spravedlnost.
Někdy odplata.
Někdy vyřizování osobních účtů.
A někdy něco mezi tím, co se po letech od sebe odděluje velmi těžko.
