Článek
Píše se rok 1789 a Haiti, tehdy zvané Santo-Domingo, je bohatou a prosperující francouzskou kolonií. Obyvatelstvo se dělí na bílé bohaté Francouze a černé pracující otroky. Haiti je v tomto roce prvním územím na světě v produkci kávy a cukru. Obchody jen kvetou, lodě vyváží tuny exotického zboží a Francouzi bohatnou.
Podle některých odhadů živilo Santo-Domingo celou osminu francouzské populace.
Obyvatelstvo na Haiti
Na Haiti se obyvatelé dělili do několika kategorií. Těmi nejbohatšími byli francouzští šlechtici, kteří bohatli z plantáží a obchodu s exotickým zbožím. Šlechta se o svou pozici na vrcholu sociální pyramidy dělila s některými bohatými měšťany.
Pod nimi se na společenském žebříčku nacházeli úředníci, dělníci a jiní zaměstnanci. Neměli sice kapsy narvané zlatem, ale byli svobodní a užívali si dokonce i politických práv.
Na ještě nižším stupni byli různí míšenci, mulati, a propuštění otroci. Ti sice též měli osobní svobodu, ale ve svých právech byli značně limitováni.
Na nejspodnějším místě společnosti byli černí otroci, kteří dřeli na plantážích. Díky černému zákoníku bylo otroctví na Haiti zvláště tvrdé. Černoši museli pracovat v nelidských podmínkách a byli vydáni na milost a nemilost svým pánům.
Revoluce a zrušení otroctví
Británie a Španělsko, tou dobou největší rivalové a soupeři Francie, se značnou měrou přičinily na první vzpouře otroků na Haiti. Vůdcem revoluce byl jakobín François-Dominique Toussaint, někdejší otrok, který se vypracoval na nájemce kávovníkové plantáže, tedy v podstatě otrokáře.
Povstání otroků nabralo na síle. Černoši za podpory Britů a Španělů vraždili bílé obyvatelstvo a Francie stále více ztrácela. Povstání a krutost otroků se staly předmětem diskuzí na zákonodárném sněmu v Paříži, v důsledku čehož došlo dekretem ze 4. února 1794 ke zrušení otroctví.
Když Francie zrušila otroctví, vojevůdce François-Dominique Toussaint přehodil kabát a jal se se svou armádou bojovat po boku francouzských vojsk proti Britům a Španělům, které se mu povedlo porazit a zcela je vytlačit pryč z ostrova.
Z otroka doživotním králem
Jakmile François-Dominique Toussaint ovládl celý ostrov, přijal novou ústavu a prohlásil sám sebe doživotním králem. Jelikož už nepotřeboval tak mocnou armádu (válka byla vyhraná), snažil se černochy uvést zpátky do práce. Černoši však vnímali práci jako otroctví, a proto se proti svému bývalému šéfovi hojně bouřili. Tato povstání byla silou nemilosrdně rozdrcena.
Napoleon Bonaparte, tehdejší vůdce Francie z pozice prvního konzula, toužil připojit bohatý a prosperující ostrov zpět k Francii. Vyslal proto armádu složenou z Francouzů, Poláků a Němců, aby Haiti dobyla zpět.
Armáda se vylodila na ostrově a porazila doživotního krále, kterého v řetězech poslali do vězení ve Francii, kde posléze zemřel. Generál Leclerc se tak stal novým vládcem ostrova znovu připojeného k francouzské státní moci.
Zrada a genocida bělochů
Proti novému vládci ostrova se však spojily černošské bojové oddíly s polskými legionáři a německými vojáky. Znovu propuklo povstání a za pomoci Poláků a Němců byla francouzská armáda poražena a vytlačena pryč z ostrova.
Vůdce povstání Dessalines posléze vyhlásil samostatnost Haiti a nařídil absolutní likvidaci veškerého bílého obyvatelstva na ostrově.
Od poloviny února 1804 žádal Dessalines, aby některá města začala s čistkami lokálně. Ovšem 22. února 1804 jako generální guvernér vydal dekret výslovně nařizující zmasakrování všech bělochů.
Dessalines poté cestoval po Haiti od města k městu, kde osobně dohlížel na popravy bělochů. Své popravčí podporoval proslovy o zlovládě bělochů a nutnosti pomsty. Dessalines ohledně masakrů prohlásil: „…měli bychom mít kůži bílého muže na pergamen, jeho lebku na kalamář, jeho krev na inkoust a bajonet na pero!“
Lidé vybraní na popravu byli zaměřeni především na základě tří kritérií: „barva pleti, občanství a povolání“. Každý, kdo byl běloch, musel být zavražděn. Výjimkou byli jen Poláci a Němci, kteří pomohli černochům porazit Francouze. Těmto černoši říkali „bílí černoši z Evropy“. Černoši prohlásili Poláky za hrdiny revoluce, dali jim občanství a ve své nové ústavě je označili za černochy. Pokud jde o občanství, cíleni byli všichni Francouzi, kdežto Poláci a Němci nikoli. Černoši v masakrech ušetřili jen některé lékaře a kněze. Na jiná povolání nebyl brán ohled. Černoši původně chtěli ušetřit ženy a děti, ovšem Dessalines dospěl k závěru, že ženy porodí bílé muže a z děti vyrostou bílí muži, takže je třeba se zbavit i jich. Výjimku dal jen těm ženám, které se provdaly za černochy.
Samotné vraždy byly páchány chladnými zbraněmi. Nejběžnějšími metodami popravy bylo stětí, ubodání nebo vykuchání střev. Vrahové také znásilňovali ženy a plundrovali majetky bílých. Aby nebylo vraždění připisováno pouze černochům, Dessalines výslovně nařídil zapojit do vražd i míšence.
Jedním z nejznámějších účastníků masakru byl Jean Zombi, mulat z Port-au-Prince, který byl známý svou brutalitou. Jedna zpráva popisuje, jak Zombi zastavil bělocha na ulici, svlékl ho donaha a odnesl na schodiště prezidentského paláce, kde ho zavraždil dýkou. Postava krutého Jeana Zombiho se stala prototypem zombie.
Některým bělochům se podařilo masakru uniknout tím, že se ukryli. Dessalines je vyzval, aby opustili své úkryty – masakr skončil a už jim nemělo být ublíženo. Když však běloši vyšli ven, černoši je též zmasakrovali.
Na závěr masakru Dessalines údajně prohlásil: „Půjdu do svého hrobu šťastný. Pomstili jsme naše bratry. Haiti se stalo krvavě rudou skvrnou na tváři zeměkoule!“
Důsledky masakru
Do konce dubna 1804 bylo zabito až 5 000 lidí. Bílí Haiťané byli prakticky vymýceni, s výjimkou vybrané skupiny bělochů, kteří dostali amnestii (Poláci a Němci).
Novou ústavou byli všichni občané definováni jako „černí“. Ústava také zakazovala bílým mužům vlastnit půdu, s výjimkou těch, kteří se již narodili nebo se narodili v budoucnu bílým ženám, které byly naturalizovány jako haitské občanky, a Němcům a Polákům, kteří získali haitské občanství.
Dessalines se nesnažili masakr před světem nijak skrývat.
Nezávislost ostrova uznal až Karel X., a to poté, kdy hrozbou námořního bombardování přiměl haitského prezidenta Boyera uznat dluh 150 milionů franků. Aby jej Haiti mohlo splatit, zavedlo kruté daně, které vedly k dalším povstáním. Dluh byl splacen až v roce 1888.
Hospodářsky Haiti v důsledku masakrů a vyvlastnění zbytku majetku bílých obyvatel dodnes patří mezi nejchudší země světa.
Mnozí historikové se domnívají, že v době americké občanské války jižanští běloši, kteří ani nevlastnili otroky, podporovali vlastníky otroků (a nakonec bojovali za Konfederaci) právě ze strachu z genocidy podobné haitskému masakru v roce 1804.
Masakr bělochů na Haiti je odborníky uznáván jako genocida, ovšem mezinárodně se o ní zarytě mlčí.
Zdroje:
