Jak po válce Evropa naložila s Němci? Češi k nim nebyli zdaleka nejtvrdší

Když se u nás mluví o odsunu Němců, často to zní, jako by šlo o čistě český příběh. Na jedné straně Mnichov, Henlein, okupace, nacistický teror a strach, že se německá menšina jednou znovu stane záminkou k rozbití státu. Na druhé straně vyhnání civilistů, zabavený majetek, divoké excesy, pochody smrti a kolektivní vina.

Jenže odsun Němců z Československa nebyl osamělý český výbuch pomsty. Byl součástí mnohem širší poválečné evropské logiky. Po roce 1945 se na velké části kontinentu prosadila myšlenka, že menšinový problém se už nebude řešit menšinovými právy, autonomií nebo občanskými prověrkami. Bude se řešit přesunem obyvatelstva.

Jinými slovy: Evropa se po druhé světové válce nepokusila jen obnovit hranice. Pokusila se je udělat etnicky jednodušší.

Základní politický rámec dala Postupimská konference v létě 1945. V článku XIII vítězné mocnosti výslovně uznaly, že transfer německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska do Německa bude muset být proveden. Zároveň stanovily, že takové přesuny mají probíhat „spořádaně a humánně“.

Ta slova znějí na papíře uklidňujícím způsobem. Realita byla podstatně tvrdší. Před organizovanými transporty často probíhaly divoké odsuny, útěky před Rudou armádou, internace, konfiskace majetku, nucené práce a místní násilí. Postupim tedy nebyla začátkem celé věci. Spíš mezinárodně uznala něco, co už se v mnoha oblastech dělo.

Československo odsunulo většinu svých Němců. Vina za nacistické zločiny po válce dopadla na zhruba tři miliony občanů německé národnosti, stát je až na výjimky odsunul do Německa a zabavil jejich majetek. Organizované transporty začaly v roce 1946, ale statisíce Němců byly vyhnány už v prvních týdnech po válce.

To všechno bylo tvrdé. Místy kruté. Místy neobhajitelné. Jenže v evropském srovnání to nebyl nejextrémnější případ.

Největší rozsah mělo Polsko. Po válce se polské hranice posunuly na západ. Polsko ztratilo rozsáhlá území na východě ve prospěch Sovětského svazu a naopak získalo bývalá německá území na západě a severu — Slezsko, Pomořansko, části Východního Pruska a další oblasti.

Z těchto území uprchly nebo byly vyhnány miliony Němců. Deutsches Historisches Museum uvádí, že z oblastí, které po válce připadly Polsku, muselo odejít přes osm milionů Němců, včetně těch, kteří uprchli před postupující frontou a už se nesměli vrátit. To je rozsah, který československý odsun početně výrazně převyšuje.

Polský případ je navíc tragický v tom, že prázdné německé domy často nedostávali náhodní lidé. Často do nich přicházeli Poláci, kteří sami ztratili domov na východě. Člověk se nastěhoval do domu po někom, kdo byl právě vyhnán, protože jeho vlastní dům zůstal za novou sovětskou hranicí.

Tohle nebyla čistá spravedlnost. Byl to obrovský poválečný přesun bolesti. Němec ztratil domov, Polák ztratil domov, stát přepsal mapu a lidé měli začít znovu v cizích zdech.

Maďarsko mělo početně menší německou menšinu, ale i tam byla použita logika kolektivní viny. Maďarští Němci, často označovaní jako Švábové, byli po válce stigmatizováni jako nespolehliví nebo kolaborující. Část skutečně podporovala německý nacionalismus nebo byla zapojena do struktur spojených s nacismem. Jenže poválečné rozhodování dopadlo i na lidi, jejichž vina se individuálně nezkoumala.

Organizované vyhánění začalo 19. ledna 1946, kdy z Budaörsu odjel první transport. Maďarský parlament později tento den prohlásil za památný den deportace a vyhnání etnických Němců. Odborná literatura uvádí, že v letech 1946 až 1948 bylo z Maďarska přesídleno přibližně 220 tisíc Němců do americké a sovětské okupační zóny Německa.

Maďarsko je přitom zajímavé i politicky. Nebylo vítězným státem jako Československo nebo Polsko, ale poraženým spojencem nacistického Německa pod silným sovětským vlivem. I tam se ale našel způsob, jak z německé menšiny udělat poválečný problém, který se řeší vlakem pryč.

Ještě tvrdší byl osud Němců v Jugoslávii, hlavně takzvaných dunajských Švábů ve Vojvodině, Banátu, Bačce a dalších oblastech. Jugoslávské vedení po válce pod Titovým komunistickým režimem přistoupilo k německé menšině mimořádně tvrdě. Němci byli spojeni s okupací, kolaborací a nacistickým násilím na Balkáně, kde byla válka mimořádně brutální. Výsledkem ale nebylo jen vysídlení.

Mnoha Němcům byla zkonfiskována majetková práva, ztratili občanský status a velká část těch, kteří neutekli s ustupující německou armádou, skončila v internačních a pracovních táborech. V těchto táborech umírali lidé hladem, nemocemi a vyčerpáním. Přesné počty obětí jsou předmětem sporů a zdroje se liší, ale i opatrný popis říká jedno: ve srovnání s Československem šlo v Jugoslávii o ještě tvrdší zacházení s německým civilním obyvatelstvem.

Tady už nešlo jen o přesun do Německa. Šlo o kombinaci kolektivního potrestání, zbavení práv, majetkové likvidace, internace a nucené práce. Český odsun měl své brutální kapitoly. Jugoslávský scénář ale patří k nejtemnějším.

Rumunsko ukazuje jinou variantu. Tamní Němci, hlavně sedmihradští Sasové a banátští Švábové, nebyli po válce primárně hromadně odsunuti do Německa stejným způsobem jako v Československu nebo Polsku. V lednu a únoru 1945 ale proběhly deportace do Sovětského svazu na nucené práce.

Odborná studie k deportacím Němců z Rumunska popisuje, že po nástupu Rudé armády v Sedmihradsku následovala druhá vlna zatýkání zaměřená výrazně právě na německou komunitu, zejména v Banátu. Lidé byli odváženi do táborů, část se po letech vrátila, část nepřežila hlad, nemoc a práci v sovětském systému.

To je důležité pro českou debatu. Ne všude se s Němci zacházelo formou „nastupte do transportu do Německa“. Někde byla poválečná odpověď mnohem drsnější: nejprve pracovní tábor na východě, návrat nejistý.

Abychom si nepředstavovali, že podobné myšlení patřilo jen do střední a východní Evropy, stojí za zmínku Nizozemsko. Po německé okupaci tam vznikl plán známý jako Operace Black Tulip. Nizozemský ministr spravedlnosti Hans Kolfschoten původně počítal s vyhoštěním Němců z Nizozemska. Nakonec byla operace v letech 1946 až 1948 omezena a deportováno bylo několik tisíc lidí, často se uvádí 3691 osob.

Rozsahem to nebylo srovnatelné s Polskem ani Československem. Symbolicky je to ale důležité. I v západní demokracii se krátce po válce uvažovalo tak, že Němec jako skupina může být „nepřátelský subjekt“ a že řešením je vyhoštění.

To ukazuje, jak hluboká byla po válce protiněmecká nedůvěra. Nešlo jen o komunisty, Slovany nebo Stalina. Šlo o kontinent, který měl za sebou šest let nacistické okupace, teroru a totální války.

Teoreticky existovaly i jiné cesty. Individuální vyšetřování viny. Potrestání skutečných kolaborantů. Zachování části německých menšin s prověrkami loajality. Menšinová práva. Autonomie. Přísný dohled. Nucené práce jako reparace. Dlouhodobá okupační kontrola Německa. Dokonce i drastické plány na oslabení samotného Německa, například jeho deindustrializací.

Jenže po roce 1945 na to nebyla nálada ani politická trpělivost. Mnichov a sudetoněmecká otázka byly pro Československo noční můrou. Polsko mělo posunuté hranice a miliony vlastních vyhnanců. Jugoslávie zažila krutou občanskou i okupační válku. Sovětský svaz ve válce ztratil až čtvrtinu obyvatelstva a měl zájem na pracovních silách a kontrole prostoru. A západní státy, i když později mírnily nejhorší důsledky, transfery z Polska, Československa a Maďarska v Postupimi politicky přijaly.

Poválečná Evropa prostě často nechtěla řešit otázku, jak budou lidé znovu žít vedle sebe. Chtěla hlavně zabránit tomu, aby vedle sebe žít museli.

Tohle všechno neznamená, že československý odsun byl v pořádku. Byly při něm vraždy, násilí, ponižování, krádeže, vyhánění lidí bez individuálního posouzení viny a kolektivní zabavení majetku. Mnoho civilistů trpělo za vinu, kterou jim nikdo konkrétně neprokázal.

Ale pokud chceme historii chápat, ne jen používat jako klacek v debatě, musíme vidět celý obraz. Češi nebyli v poválečném zacházení s Němci osamělí. A v některých zemích byl osud německých civilistů početně větší, systémově tvrdší nebo přímo spojený s tábory a nucenou prací.

Československo nebylo anděl. Ale nebylo ani evropské monstrum mimo svou dobu. Bylo součástí poválečného světa, který po zkušenosti s nacismem ztratil víru v menšinové soužití a zvolil brutální zkratku.

Po válce se v Evropě nestěhovaly jen hranice. Stěhovaly se celé národy. A právě to je děsivá pravda, kterou si u odsunu Němců často nechceme připustit.