Článek
Vláda nezařadila prezidenta Petra Pavla do delegace na summit NATO v Ankaře. Prezident to bere jako zásah do svých pravomocí a obrátil se na Ústavní soud.
Na první pohled to dává smysl.
Pavel není náhodný pasažér, který se chtěl svézt ve vládním speciálu. Je prezident republiky, vrchní velitel ozbrojených sil a člověk, který se v NATO nepohybuje jako turista s visačkou na krku. Vláda tímhle krokem nevyslala signál sebevědomé zahraniční politiky. Spíš ukázala, že se umí hádat i o to, kdo bude stát vedle české vlajky.
Jenže právně a prakticky mi kompetenční žaloba připadá jako špatně zvolená zbraň, která nic nevyřeší. Níže vysvětlím proč.
Summit bude dřív, než si soudci stačí přečíst spis
Největší problém je čas.
Summit NATO není za rok. Je za chvíli. Ústavní soud může věc vzít rychle, ale pořád to není cestovní agentura s expresním odbavením. Musí se podívat na návrh, vyžádat vyjádření, posoudit ústavní argumenty a rozhodnout.
Možná to stihne. Spíš bych na to nesázel.
A pokud rozhodne až po summitu, bude to jistě zajímavé pro učebnice ústavního práva, politické komentáře a budoucí hádky mezi Hradem a vládou. Jenže konkrétní cesta do Ankary už bude pryč.
Prezident může dostat právní výklad. Vláda bude mít za sebou summit. Média budou mít titulky. A česká zahraniční politika bude zase vypadat jako špatné divadlo.
Ale to je tak všechno.
Priorití je otázka, zda vůbec jde o kompetenční spor
Prezident se opírá o článek 63 Ústavy, podle kterého zastupuje stát navenek. To je pravda. Jenže z téhle věty neplyne automatické právo sedět v každé delegaci na každém summitu. Česká republika vysílá tolik delegací na různé sešlosti, že kdyby měl všude sedět prezident, asi by se musel rozkrájet.
Prezident má v zahraničním zastupování významnou roli. Zároveň ale vláda podle Ústavy odpovídá za zahraniční politiku a je vrcholným orgánem výkonné moci. A právě prezidentovo zastupování státu navenek patří mezi pravomoci, které se vážou na součinnost s vládou.
Jenže zvyklost není totéž co jasná kompetence.
A právě tady může spor narazit. Ústavní soud se může podívat na věc a říct: ano, vláda se zachovala nedůstojně, možná i politicky hloupě, ale o složení delegace rozhodla vláda. Prezident má pravomoc zastupovat stát navenek, ne ústavní nárok být připsán na konkrétní seznam účastníků konkrétní zahraniční akce.
Kompetenční spor je, buď že se dva orgány přou o pravomoc, nebo dva orgány svou pravomoc popírají.
A o jakou pravomoc se zde má jednat? Být účastníkem delegace není žádná pravomoc. Pravomocí je rozhodnout o účastnicích delegace, a tu má jasně vláda.
Bude extrémně záležet na tom, jak právníci Hradu vysvětlí, že jde vůbec o kompetenční spor.
Pokud bude chtít být Ústavní soud zdrženlivější, pak prostě řekne, že se nejedná o kompetenční spor, jak je vymezen zákonem, a věc zkrátka neprojedná. Právně by to podle mě bylo v pořádku.
Jenže Ústavní soud má spíše tendence se do politických věcí angažovat (někdy je to dobře, jindy už tolik ne), takže nelze vyloučit, že věc připustí k meritornímu rozhodování (tj. že návrh neodmítne a rozhodne ve věci samé).
Rozsudek bez exekutora je jenom cár papíru
Za tuhle větu by mě polovina právnické obce demonstrativně upálila před Českou advokátní komorou. Ale jako právník z praxe zkrátka vím, že takto to v praxi funguje.
Nikdo neplní povinnosti, protože je to někde napsané. Opravdu nikdo. Pár lidí povinnosti z rozsudku splní po barvitém vylíčení nákladů na exekuci, které bude muset platit. Ale přesto většina odpůrců/žalovaných nesplní nic, a tak u nich musí zazvonit exekutor, mnohdy s policisty v zádech, a fakticky povinnost vymůže, typicky zabaví drahé věci, prodá je a to pak dá vítězi sporu.
Představme si tedy, že Ústavní soud rozhodne rychle a dá prezidentovi za pravdu. Řekne vládě, že mu nesmí bránit v účasti na summitu a musí mu poskytnout součinnost.
A teď co?
Soudní rozhodnutí nejsou závazná, protože je to někde napsáno. Jsou závazná, protože přijde exekutor a uloženou povinnost prostě vymůže. Ale jak chceme vymáhat povinnost po vládě?
Vždyť vláda ani není osoba, které by šlo uložit povinnost, kterou lze vymáhat. A i kdybychom to právně-teoreticky ošetřili, třeba nějakou konstrukcí o funkčním orgánu veřejné správy způsobilém pro určitý okruh kompetencí a povinností plus nějaký další těžko pochopitelný argument, že povinnosti vlády = povinnnosti členů vlády (nic moc, ale už jsem četl i horší právní akrobacii) a tu povinnost vládě a jejím členům bychom skutečně uložili, tak pak co?
Budeme dávat donucovací pokuty? Jak? Strhnout z rozpočtu Úřadu Vlády? Zabavíme jim počítače? Pozastavíme řidičáky? Jmenujeme náhradní členy, co budou poslušní?
Absurdní představa. Spíše jako příběh z Kocourkova než z ústavní demokratické republiky.
Kdyby vláda nález ignorovala, byl by z toho ústavní skandál. Opozice by křičela. Hrad by měl silnou kartu. Komentátoři by psali o pohrdání Ústavním soudem.
Ale summit by se tím nezměnil.
Voliči vlády by slyšeli, že prezident a soudy zase brání vládě dělat politiku. Voliči opozice by slyšeli, že vláda pošlapává ústavu. Každý tábor by dostal svou dávku rozhořčení a nikdo by se neposunul ani o centimetr.
Takhle vypadá spor, který právo samo o sobě nezachrání.
Ústavní soud nemá být hasič každé politické hlouposti
Ústavní soud má především chránit ústavnost. Nemá suplovat zdravý rozum Hradu a vlády.
Prezident samozřejmě není vládní dekorace. Nemá čekat, až mu premiér blahosklonně dovolí reprezentovat stát. Ústava mu dává roli v zahraničním zastupování a vláda by ji neměla okrajovat jen proto, že se jí to politicky hodí.
Ale politika nestojí jen na paragrafech. Stojí i na dohodě, zvyklostech a elementární dospělosti.
Tady se mělo jednat. Tvrdě, klidně nepříjemně, ale jednat. Premiér mohl vést oficiální jednání. Prezident se mohl účastnit části summitu, kde dává jeho bezpečnostní zkušenost smysl. Česká republika mohla navenek působit jako stát, ne jako rozvedený pár hádající se o dovolenou dítěte.
Místo toho se půjde k Ústavnímu soudu.
Možná z toho jednou vypadne teoretický výklad pravomocí, který si přečte možná tak pár profesorů ústavního práva. Možná ani to ne. Ale konkrétní summit Ústavní soud prostě nemá jak vyřešit.
Tohle není boj o NATO, ale další domácí zákop
Největší problém není, jestli do Ankary poletí prezident, premiér nebo oba.
Největší problém je, že české ústavní instituce zase vypadají, jako kdyby spolu nevedly stát, ale vedly válku.
A výsledek? Nikdo nebude přesvědčen. Nikdo neustoupí. Každý si odnese vlastní pravdu. Jedni budou tvrdit, že vláda pošlapává prezidenta. Druzí, že prezident tahá soudy do politiky.
Ale kompetenční žaloba nic nezachrání, ani nic nevyřeší.
