Kratom pod zámek, alkohol všude v akci. U alkoholu jsme si na smrt zvykli

O kratomu se u nás znovu mluví jako o problému, který potřebuje další zásah státu. Zvažuje se vyšší věková hranice pro nákup, mluví se o 21 letech, spotřební dani, přísnější kontrole prodeje a místy i o faktickém zákazu části trhu. Na první pohled to zní rozumně. Kratom je psychoaktivní látka, není to bonbón, nemá patřit dětem a bylo naprosto absurdní, že se ještě nedávno prodával v šedé zóně jako „sběratelský předmět“.

Jenže pak člověk vyjde z diskuse o kratomu, projde kolem prvního supermarketu a vidí regály alkoholu. Pivo, víno, tvrdý alkohol, slevové akce, dárková balení, víkendové letáky, lahve u pokladen, chlast jako běžná součást české domácnosti. A najednou ta státní starost o veřejné zdraví působí trochu selektivně.

Protože pokud je argumentem zdraví, závislost a ochrana lidí, pak se nemůžeme tvářit, že kratom je civilizační hrozba, zatímco alkohol je národní folklór v tekuté podobě. Kratom má rizika. Alkohol má také rizika. Jenže škody alkoholu jsou u nás tak obrovské, že jsme si na ně patrně zvykli natolik, že už je skoro nevnímáme.

A to je podle mě jádro problému. Ne jestli má být kratom regulovaný. Regulovaný být má. Otázka zní, proč u jedné látky mluvíme o zákazech a u druhé, mnohem ničivější, dál jedeme režim „vždyť jedno pivečko po práci je normální“.

Kratom pochází z listů tropického stromu Mitragyna speciosa, který roste v jihovýchodní Asii. Obsahuje psychoaktivní látky, zejména mitragynin a 7-hydroxymitragynin. Uživatelé ho popisují různě: někdo jako stimulant, někdo jako prostředek na bolest, někdo jako uklidnění, někdo jako náhradu jiných látek. Právě tahle neurčitost je součást problému. Nejde o jeden standardizovaný lék s přesným dávkováním, kontrolou a lékařským dohledem.

Kratom může vést k závislosti. Může mít nepříjemné odvykací příznaky. Může být rizikový při kombinaci s alkoholem, léky nebo jinými psychoaktivními látkami. U dětí a dospívajících je riziko samozřejmě ještě citlivější, protože u nich stát nemůže jen pokrčit rameny a říct, že každý je odpovědný za sebe.

Takže ne, pointa článku opravdu není „nechte kratom volně ležet vedle lízátek“. Prodej dětem má být zakázaný. Kvalita má být kontrolovaná. Složení má být jasné. Reklama má být omezená. Prodej v automatech nebo přes pochybné e-shopy je přesně ten typ šedé zóny, který si říká o průšvih.

Jenže tohle všechno je něco jiného než morální panika. A už vůbec to neodpovídá na otázku, proč stejnou logiku nepoužíváme u alkoholu.

Podle Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti zemře v Česku v souvislosti s konzumací alkoholu 6 až 7 tisíc osob ročně. Přibližně u 1,5 až 2,5 tisíce případů je alkohol přímo přiřaditelný jako hlavní nebo jediná příčina úmrtí. Jen intoxikace alkoholem tvoří zhruba 400 až 500 úmrtí ročně.

To nejsou abstraktní údaje z nějaké protialkoholní brožury. To jsou tisíce mrtvých ročně v zemi, kde si pořád umíme dělat legraci z toho, že někdo „trochu přebral“. K tomu připočtěme úrazy, dopravní nehody, násilí, rozbité rodiny, zanedbané děti, pracovní problémy, duševní potíže a dlouhé roky života s poškozeným zdravím.

Ve světě je to ještě tvrdší. Světová zdravotnická organizace uvádí, že v roce 2019 bylo alkoholu přičítáno přibližně 2,6 milionu úmrtí. Alkohol je psychoaktivní a toxická látka se schopností vyvolat závislost. Jenže na rozdíl od nových psychoaktivních látek má jednu obrovskou výhodu: kulturní imunitu.

Alkohol u nás není vnímán jako droga. Je to přípitek, oslava, grilování, fotbal, svatba, pátek, stres, tradice, pivo po práci, víno k večeři, panák na kuráž. A právě proto se o něm politicky mluví mnohem hůř než o kratomu. Kratom je cizí, nový, zelený prášek v sáčku. Alkohol je náš starý známý, kterému tolerujeme věci, které bychom jiné látce nikdy neodpustili.

V debatě o kratomu zaznělo, že v Česku loni po jeho užití zemřelo 17 lidí a podle národního protidrogového koordinátora Pavla Béma 13 z nich kombinovalo látky. I kdybychom to číslo vzali jako vážné varování, pořád je nutné zachovat proporce.

Sedmnáct úmrtí je sedmnáct lidských tragédií. Nikdo normální by nad tím neměl mávnout rukou. Jenže jestliže stejný stát eviduje u alkoholu 6 až 7 tisíc úmrtí ročně v souvislosti s jeho konzumací, pak se člověk neubrání otázce, proč u jedné látky saháme po stále přísnější debatě a u druhé se spokojíme s tím, že ji dál prodáváme skoro všude.

A tady je důležité říct něco nepohodlného: absolutní bezpečnost neexistuje. Riziko má kratom, alkohol, tabák, léky, energetické nápoje, hazard, sociální sítě i řízení auta. Rozumná politika nemůže stát na tom, že jakmile se objeví riziko, zakážeme všechno kromě věcí, na které jsme historicky zvyklí.

Rozumná politika má porovnávat škody, dostupnost, míru závislosti, dopad na děti, černý trh, možnost kontroly kvality a skutečné následky zákazu. Jinak se z ochrany zdraví stane jen selektivní buzerace toho, co zrovna vypadá dost divně/cize, aby se proti tomu dobře vystupovalo na tiskové konferenci.

Existují země, které berou alkohol mnohem vážněji než my. Severské státy dlouhodobě pracují s modelem státních alkoholových monopolů. Ve Švédsku funguje Systembolaget, ve Finsku Alko, v Norsku Vinmonopolet. Silnější alkohol se tam neprodává stylem „vezměte si v akci dvě lahve rumu vedle balení kuřecích stehen“. Prodej je omezený, kontrolovaný a podřízený veřejnému zdraví, nikoli maximalizaci zisku.

Neříkám, že Česko má zítra zavést švédský model. Ostatně naše národní povaha by při představě státního monopolu na alkohol nejspíš vyprodukovala tolik domácích destilátů, že by se zavařily i statistické úřady. Ale jako srovnání je to důležité. Ukazuje to, že pokud stát opravdu chce omezovat škody alkoholu, nástroje existují.

Jenže my jsme si vybrali zvláštní kompromis. U kratomu řešíme licence, věk, zákazy a další zpřísňování. U alkoholu řešíme hlavně, aby se lidé moc nezlobili. Tiché víno má dokonce nulovou spotřební daň. Pivo je součást identity. Tvrdý alkohol je sice zdaněný, ale pořád běžně dostupný. A když někdo navrhne výraznější omezení reklamy nebo dostupnosti alkoholu, okamžitě se ozve kulturní obrana národa, jako kdyby nám chtěl někdo zakázat češtinu.

Tohle není konzistentní politika. To je historická výjimka přestrojená za normálnost.

U kratomu navíc platí ještě jedna praktická věc. Jestliže ho stát zatlačí příliš tvrdě, nevypaří se. Jen se přesune jinam. Na černý trh, do pochybných internetových kanálů, k produktům bez kontroly složení, bez ověření věku, bez odpovědnosti prodejce a bez možnosti rozumně sledovat, co se skutečně děje.

To neznamená, že regulace nemá smysl. Naopak. Rozumná regulace může být lepší než chaos. Ale zákaz nebo přehnaná represe často vypadá dobře jen na papíře. V reálném světě lidé látky neberou proto, že jim to stát milostivě dovolil. Berou je, protože chtějí energii, úlevu, únik, výkon, zklidnění nebo jen experiment. Když jim legální cesta zmizí, často si najdou nelegální. Jen s větším rizikem.

Proto mi dává větší smysl kontrolovaný prodej dospělým, jasné označení, testování kvality, zákaz prodeje nezletilým, omezení reklamy, reálné kontroly a tvrdý zásah proti nelegálním prodejcům. To je mnohem poctivější než tvářit se, že zákazem vyřešíme lidskou touhu po psychoaktivních látkách.

Zkušenost s alkoholem ostatně ukazuje totéž. Lidé ho neužívají proto, že by si před každým pivem přečetli zákon. Užívají ho, protože je dostupný, levný, kulturně přijatý a sociálně podporovaný. Pokud chceme mluvit o prevenci, musíme mluvit právě o dostupnosti, ceně, reklamě, prostředí a společenských návycích. Ne jen o tom, která látka se nám zrovna nehodí do obrázku slušné společnosti.

Na celé debatě mě nejvíc štve její vnitřní pokrytectví. Stát se může vydat dvěma základními směry.

První říká: dospělý člověk má nést odpovědnost za své rizikové chování, pokud tím neohrožuje děti a jiné lidi. Pak dává smysl informovat, varovat, hlídat kvalitu, zakázat prodej nezletilým, trestat nepoctivé prodejce a nechat dospělé, ať si o svém těle rozhodnou sami.

Druhý říká: stát bude tvrdě regulovat nebezpečné návykové látky, protože veřejné zdraví je důležitější než pohodlí spotřebitelů a zisky prodejců. I to je legitimní postoj. Ale pak musí být stejný metr. Pak nelze u kratomu mluvit o ochraně mládeže a u alkoholu tolerovat reklamu, všudypřítomnost a kulturní omlouvání látky, která zabíjí nesrovnatelně víc lidí.

Co podle mě nedává smysl, je třetí česká cesta: novou látku politicky rozdupat, protože vypadá cize a děsivě, zatímco starou národní drogu necháme dál téct proudem, protože jsme se naučili počítat její oběti jako součást běžného provozu.

Česká lhostejnost k nebezpečí alkoholu říká jediné: Pokud tě zabije alkohol, jsi přijatelná ztráta. Pokud tě zabije něco cizího, svoláme deset tiskovek a napíše sto různých regulací. Poplácáme se po ramenou a skočíme na pivko.

Ať stát reguluje rizikové látky. Ale ať to dělá podle skutečných škod, ne podle tradice. Ať chrání děti. Ale ať si nepředstírá, že dítě ohrožuje jen sáček kratomu, zatímco alkohol v rodině, na oslavách a v regálech je jen neškodná kulisa dospívání. Ať mluví o závislostech. Ale ať má odvahu začít u těch, které jsou nejrozšířenější a nejničivější.

Kratom není nevinný. Nemá patřit dětem. Má být pod kontrolou. Ale dělat z něj hlavního nepřítele veřejného zdraví v zemi, kde alkohol ročně souvisí s tisíci úmrtí, je opravdu zvláštní výkon.

Pokud chceme zakazovat nebezpečné látky, mluvme vážně i o alkoholu. Pokud chceme nechat odpovědnost na dospělých, neměňme kratom v symbol politické statečnosti. Ale zakazovat nebo dusit látku s řádově menšími škodami, zatímco látku s miliony mrtvých ve světě a tisíci mrtvých u nás prodáváme jako běžnou součást života, to není ochrana zdraví.