Musím brát kratom. Jestli mi ho zakážete, může mě to stát zdraví

Tohle je věta, po které se část lidí okamžitě zatváří, jako kdybych si právě píchal injekční heroin na záchodě hlavního nádraží. V jejich hlavě je to jednoduché. Kratom rovná se droga. Droga rovná se závislák. Závislák rovná se člověk, který si zničil život a zaslouží si přednášku od někoho, kdo si večer otevře třetí pivo.

Jenže můj život není plakát z protidrogové kampaně.

Mám úzkostnou poruchu. Ne takovou tu hezkou instagramovou úzkost, že člověk nechce zvednout telefon. Myslím tím vnitřní stav, kdy tělo jede, jako kdyby za deset minut začala bitva na život a na smrt. Jenže žádná bitva nezačne. Nepřijde výbuch, útok ani okamžik, kdy se ten tlak konečně vybije. Jen sedíte v kanceláři, jdete po ulici, mluvíte s lidmi, odpovídáte na e-maily a uvnitř máte pocit, že vám zbývá posledních pár vteřin života.

A tohle není jeden špatný den. Tohle je stav 24/7.

Léky jsem dostal. Samozřejmě. Uklidňující antidepresiva, prášky, chemii, všechno možné. Nechci je démonizovat. Někomu mohou zachránit život. Možná ho zachránily i mně. Jenže u mě mají jednu obrovskou cenu: totálně mě utlumí.

Neuklidní. Utlumí. Brutálně.

Rozdíl je zásadní. Já nepotřebuji být celý den jako vypnutá televize. Chci pracovat, myslet, chodit ven, bavit se s kamarády, fungovat jako normální člověk. Když mě lék uspí tak, že nejsem schopný většinu dne nic pořádně dělat, je to možná farmakologicky elegantní řešení úzkosti, ale prakticky je to rozsudek.

Nemůžu si dovolit být celý den nepoužitelný. Chci chodit do práce, ven, věnovat se koníčkům a žít život. Nechci skončit doma jako invalidní důchodce, který bude po prášcích většinu dne omámeně čumět do zdi.

Neříkám, že je bez rizika. Není. Může být návykový. Může se zneužívat. Nemá patřit dětem. Nemá se prodávat z automatů vedle energetických nápojů. Nemá se tvářit jako zázračná zelená moučka, která vyřeší život, karmu i špatné vztahy.

Ale u mě funguje tak, jak potřebuji. Stačí mi malé množství a moje úzkost se na pár hodin stáhne z úrovně „před bitvou“ na úroveň „dá se žít“. Nejsem opilý. Nejsem mimo. Nemotám se. Nezvracím. Neusínám na stole. Jen se mi na chvíli ztiší nervový systém natolik, že můžu normálně fungovat.

A ano, používám ho uvážlivě. Právě proto nemám potřebu si lhát, že je to bonbon. Je to látka s účinkem. K látce s účinkem se má člověk chovat s respektem. Jenže respekt není totéž, co hysterie.

Nejvíc mě baví, když mi za kratom nadávají lidé, kteří pravidelně pijí alkohol. Ne jednu skleničku k večeři. Myslím ty večery, kdy se člověk motá, zvrací, druhý den si nepamatuje půlku noci a okolí to bere jako normální český folklor.

To je v pořádku. To je společenské. To je „šel si sednout s kamarády“.

Ale když si já dám trochu kratomu, abych zklidnil nervy rozbité dlouhodobou úzkostí a mohl normálně pracovat, jsem najednou drogově závislý problémový jedinec.

Promiňte, ale tohle pokrytectví se už nedá brát vážně.

Alkohol ničí játra, vztahy, rodiny, silnice i víkendová rána. Přesto ho společnost bere jako samozřejmost. Kratom někomu pomůže přežít den bez paniky, a hned se vytahují morální vidle.

Netvrdím, že kratom je zdravá limonáda. Tvrdím, že dospělý člověk má mít možnost legálně koupit kontrolovaný produkt, u kterého ví, co bere. Právě to je pointa regulace. Ne divoký trh. Ne prodej dětem. Ne automaty. Ale licencovaní prodejci, kontrola kvality, jasné složení, pravidla, odpovědnost.

Přestanu ho brát?

Ne.

A nejsem v tom sám. Tohle je přesně ten omyl každé prohibice. Politici si myslí, že když něco zakážou, lidé přestanou mít potřebu. Jenže potřeba nezmizí. Zmizí jen bezpečnější cesta.

Moje úzkostná porucha se nezalekne novely zákona. Neřekne si: „Aha, kratom je zakázaný, tak já tedy končím.“ Bude tam dál. Každé ráno. Každý den. Pořád ten samý tlak, stejné sevření, stejné nervy připravené na bitvu, která nikdy nepřijde.

A já nebudu denně brát léky, které mě umrtví na celý den. To bych velmi rychle přestal fungovat v práci. A kdybych přestal fungovat v práci, co pak? Invalidní důchod? Sociální propad? Život zavřený doma? To má být ochrana zdraví?

Já nechci být hrdina protidrogové politiky. Já chci normálně žít.

Takže pokud mi stát sebere legální a kontrolovanou možnost, zůstane mi černý trh. Jenže tam už nebude žádná jistota. Dnes vím, od koho kupuji, co kupuji a v jaké kvalitě. Na černém trhu dostanu prášek v pytlíku a budu doufat, že v něm opravdu je to, co mi někdo tvrdí.

To je absurdní.

Pokud stát chce chránit děti, ať je chrání. Pokud chce trestat prodejce, kteří prodávají nezletilým, ať je trestá tvrdě. Pokud chce kontrolovat kvalitu, ať ji kontroluje. Pokud chce jasná varování, licence, laboratorní testy a odpovědnost, podepisuji.

Ale pokud chce dospělým lidem vzít relativně bezpečnější legální cestu a nahnat je do náruče anonymního trhu, není to ochrana veřejného zdraví. Je to jen sbírání politických bodů na tiskovkách. Hele, my jsme zakázali tu divnou cizí látku, pls dejte nám hlasy.

Kratom není řešení pro každého. Není to hračka. Není to něco, co bych někomu doporučoval jako životní styl.

Pro mě je to ale jedna z mála věcí, která mi pomáhá žít normálně, aniž bych byl celý den utlumený jako pacient čekající na vypnutí.

A jestli to někomu připadá nepohodlné, chápu.

Mně zase připadá nepohodlné žít s nervovým systémem, který se každý den chová, jako kdyby šel do války.

Takže prosím: regulujte kratom. Kontrolujte ho. Zakažte ho dětem. Hlídejte kvalitu. Tlačte na odpovědné prodejce.

Ale nedělejte z lidí jako já zločince.

Protože zákaz ze mě neudělá zdravějšího člověka.

Jen mě donutí koupit stejnou věc horším způsobem.

A jestli budu mít zdravotní problémy, bude jenom proto, že mě stát donutil si na černém trhu naslepo koupit špatnou náhražku, co má jiné účinky.

Zdroje: