Muži hromadně páchají sebevraždy a svět stále dělá, že to nevidí

Když se mluví o duševním zdraví, často se používají jemná slova. Péče, prevence, dostupnost služeb, destigmatizace, podpora. Všechno správně. Jenže někdy je potřeba říct věc úplně obyčejně a nepříjemně.

Muži se zabíjejí. Hodně. Opakovaně. Ve všech věkových skupinách častěji než ženy. Muži tvoří až 80 % všech sebevražd. A společnost to vědomě ignoruje.

Tohle je otázka, proč nám každoročně mizí tolik mužů ze života a my se pořád tváříme, jako by šlo o soubor soukromých tragédií, ne o společenský problém.

Podle Českého statistického úřadu v roce 2024 zemřelo v Česku v důsledku sebevraždy 1 561 lidí. ČSÚ zároveň uvádí, že v posledních letech připadá na jednu sebevraždu ženy více než čtyři sebevraždy mužů. V průměru let 2020 až 2024 zemřelo sebevraždou v ČR ročně 1 057 mužů a 255 žen. To je mimochodem nad průměrem EU. Celosvětově jde o 555 000 mužů ročně.

Tohle nejsou okrajová čísla. To není pár výjimečných případů. To je víc než půl milionu mužů ročně.

Pro srovnání - jde o celosvětové číslo, ale kdybychom jej aplikovali na naši Českou republiku, ta by zcela vymřela do 20 let.

Přesto se o tom mluví potichu. Nebo vůbec. Mužská sebevražednost se objeví ve statistice, v tiskové zprávě, v článku na Světový den prevence sebevražd, a pak se život vrátí do normálu. Jenže pro stovky rodin se do normálu nevrátí nic.

A pokud je jedna skupina lidí dlouhodobě zastoupena mezi zemřelými tak výrazně, nestačí říct „každý má přece vyhledat pomoc“. To je pravda, ale zoufale nedostatečná. Musíme se ptát, proč o pomoc tolik mužů nepožádá včas. Proč často mlčí. Proč se jejich bolest nepozná. A proč se někdy rozsvítí až ve chvíli, kdy už není koho zachraňovat.

Od mužů se pořád čeká zvláštní kombinace vlastností. Mají být silní, výkonní, klidní, užiteční, finančně schopní, sexuálně sebevědomí, pracovně odolní, vztahově stabilní a emočně nenároční.

Muž může mít problém, ale neměl by s ním moc obtěžovat.

Může být unavený, ale neměl by se hroutit.

Může být smutný, ale neměl by být ufňukaný.

Může mít strach, ale měl by ho přetavit v humor, práci, alkohol, sport nebo mlčení.

A když to nezvládne, často se to nečte jako bolest. Čte se to jako slabost. Lenost. Neschopnost. Selhání. Nedostatek disciplíny.

To je strašně pohodlné. Když muž padá, společnost mu neřekne vždycky „pojď, pomůžeme ti“. Často mu řekne „tak se seber“.

Jenže člověk není stroj. Ani muž ne.

A věta „seber se“ je někdy jen elegantnější způsob, jak říct: nechci slyšet, jak moc ti je zle, nezajímá mě to.

Jedna z největších chyb je představovat si depresi jen jako pláč v posteli. U někoho tak vypadá. U jiného ne.

U mužů může psychická krize vypadat jako podrážděnost, výbuchy vzteku, alkohol, rizikové chování, pracovní posedlost, cynismus, stažení se od lidí, ticho, nekonečné hraní, nespavost, přejídání, izolace nebo věta „jsem jen unavený“.

Okolí často nevidí člověka, který se rozpadá. Vidí chlapa, který je protivný, nespolehlivý, divný nebo nepříjemný.

Tím neomlouvám špatné chování. Mužská bolest není bianco šek na agresi, manipulaci nebo ubližování druhým. Ale pokud neumíme poznat, že za částí destruktivního chování může být zoufalství, budeme pořád hasit až požár, místo abychom viděli kouř.

Muž v krizi nemusí říct: „Potřebuji pomoc.“ Může říct: „Nemá to cenu.“ Nebo: „Jsem všem jen na obtíž.“ Nebo neřekne nic.

A právě to ticho je nebezpečné.

Věta „chlapi nebrečí“ zní jako staré klišé. Jenže podobné věty pořád žijí, jen se tváří moderněji.

Nebuď slabý.

Nebuď hysterka.

Nedělej drama.

Musíš vydržet.

Ostatní jsou na tom hůř.

Hlavně to nikomu neříkej.

Taková výchova možná vyrobí člověka, který chvíli funguje. Ráno vstane, jde do práce, vydělá peníze, postará se o rodinu, vtipkuje, odpoví „dobrý“ a večer vypne. Jenže uvnitř se může roky hromadit tlak, o kterém nikdo neví.

A pak se všichni diví.

Jenže ono to často nepřišlo zničehonic. Jen jsme se naučili nevšímat si signálů, které se nevešly do naší představy „normálního chlapa“.

A kolik matek a otců kvůli těmto kecům ztratilo syna? Kolik manželek ztratilo své muže? Kolik synů své otce? Své bratry a kamarády?

Zhruba každou minutu spáchá na světě sebevraždu 1 muž a zanechá po sobě rodiny a přátele, jejich bolest nic neutiší. Z celkového počtu sebevražd jich muži spáchají až 80 %.

Ale evidentně to nikoho nezajímá.

Mužům se často lže hned dvakrát.

První lež říká: tvoje hodnota je v tom, co uneseš. Kolik vyděláš. Jak pevný budeš. Kolik problémů zvládneš bez pomoci. Jak málo budeš potřebovat ostatní.

Druhá lež říká: když už to neuneseš, měl sis říct.

To je kruté. Protože jsme mnoho mužů nejdřív naučili, že říct si o pomoc je ostuda, a pak jim vyčítáme, že to neudělali.

Pokud chceme, aby muži mluvili, musí existovat prostředí, kde za to nebudou okamžitě potrestáni výsměchem, ztrátou respektu nebo větou „já jsem si myslela, že jsi silnější“.

A ano, platí to v rodinách, vztazích, práci i mezi kamarády. Kamarádství nemůže být jen pivo, fotbal a výměna memů. Někdy musí být i otázka: „Hele, fakt jsi v pohodě?“

A pak vydržet odpověď.

Je hezké říkat lidem, aby vyhledali odbornou pomoc. Jenže pokud člověk čeká měsíce na terapii, nemá peníze na soukromého psychologa, bojí se psychiatra, nechce mít „papír na hlavu“ a ještě k tomu je celý život učený, že má držet hubu a makat, pak se nemůžeme divit, že se k pomoci dostane pozdě.

Potřebujeme normální, dostupnou a praktickou podporu pro muže. Ne marketingový plakát s usmívajícím se manažerem v roláku. Skutečnou pomoc v době rozvodu, dluhů, ztráty práce, osamělosti, závislosti, otcovské krize, vyhoření, stárnutí nebo pocitu, že člověk už nikde není potřebný.

A potřebujeme o tom mluvit tak, aby muž neměl pocit, že vstupem do ordinace odevzdává mužnost u recepce.

Požádat o pomoc není selhání. Selhání je společnost, která to mužům neumí říct dost brzy a dost důvěryhodně.

Mužská duševní krize je reálná, častá a smrtelná. A že ji pořád příliš často přehlížíme, a když už ji nemůžeme ignorovta, tak ji zlehčujeme, zesměšňujeme nebo balíme do hloupých frází o síle.

Muži neumírají sebevraždou častěji proto, že jsou slabí. Často umírají i proto, že se naučili být silní způsobem, který jim nedovolí zavolat o pomoc.

A jestli chceme něco změnit, musíme začít u úplně obyčejných věcí.

Přestat se vysmívat mužům, kteří mluví o bolesti.

Přestat brát mlčení jako důkaz stability.

Přestat považovat zhroucení za osobní ostudu.

Přestat čekat, že muž všechno vyřeší sám.

A hlavně přestat dělat, že tisíc mrtvých mužů ročně je jen poznámka pod čarou ve statistice.

555 000 mužů každý rok dokoná sebevraždu. Pokud bychom vzali v potaz muže, kterým se to nepovedlo nebo se je povedlo zachránit, čísla stoupnou do milionů.

O takové katastrofe je těžké dělat, že ji nevidíte. Společnost se ale své slepoty drží zuby nehty.

Pokud je vám opravdu zle nebo máte sebevražedné myšlenky, nečekejte, až to „nějak přejde“. V akutním ohrožení volejte 112 nebo 155.

Pro okamžitou psychickou podporu funguje Linka první psychické pomoci 116 123, zdarma a nonstop. Dá se využít i chat, pokud je pro vás psaní snazší než telefon. Pro děti, mladé lidi a studenty do 26 let je tu Linka bezpečí 116 111, také zdarma a nonstop.

V Praze lze využít také Linku důvěry Centra krizové intervence 284 016 666 nebo Pražskou linku důvěry 222 580 697, která nabízí nonstop telefonickou krizovou pomoc. Regionální pomoc lze hledat přes mapy Národního portálu psychiatrické péče nebo NZIP, kde jsou krizová centra a další služby podle místa bydliště.

Důležité je nečekat na dokonalou formulaci. Nemusíte umět přesně vysvětlit, co se děje. Stačí říct: „Je mi zle a bojím se, co udělám.“ I to je dostatečný důvod zavolat.