Otroctví jako kapitola v učebnici dějepisu? Miliony otroků existují i dnes

Když se dnes řekne otroctví, většina lidí si představí učebnici dějepisu. Loď přes Atlantik. Plantáž. Bavlnu. Bič. Bílého plantážníka a černého otroka. Jasný obraz. Jasný viník. Jasná minulost.

Jenže svět bývá odporně složitější.

Transatlantický obchod s otroky byl jeden z největších zločinů moderních dějin. Na tom není co relativizovat. Evropské mocnosti a Amerika na něm mají obrovský krvavý podíl.

Tím ale příběh otroctví nezačíná. A hlavně tím nekončí.

Otroctví nebylo vynálezem jedné barvy kůže, jednoho kontinentu ani jedné civilizace. A nejhorší zpráva je, že na některých místech světa není jen vzpomínkou.

Naše představa otroctví je pohodlně filmová. Řetězy, aukce, bič, člověk jako majetek.

Moderní otroctví často vypadá méně nápadně.

Člověk pracuje, ale nemůže odejít. Zaměstnavatel mu sebere doklady. Dluží peníze, které nikdy nesplatí. Dívka je donucená ke sňatku. Dítě místo školy pracuje. Domácí pracovnice spí na podlaze v cizím bytě, slouží od rána do noci a nemá reálnou možnost říct dost.

Na papíře může existovat smlouva. V životě žádná svoboda.

Podle odhadů ILO, Walk Free a Mezinárodní organizace pro migraci žilo v roce 2021 v moderním otroctví asi 50 milionů lidí. Z toho 28 milionů v nucené práci a 22 milionů v nuceném manželství.

Padesát milionů lidí.

To není historická poznámka pod čarou. To je dnešní realita.

Nejsurovější je dědičné otroctví.

To není špatně vyjednaná pracovní smlouva. Jde o systém, kde se člověk narodí do skupiny považované společností za otrockou. Status se dědí. Rodina historicky „patřila“ jiné rodině. A společenská stigma zůstávají i tam, kde zákon otroctví zakázal.

Anti-Slavery International popisuje, že lidé v dědičném otroctví mohou pracovat bez mzdy, pást dobytek, sloužit v domácnostech, být prodáváni, darováni nebo děděni.

Zní to jako středověk.

Jenže se bavíme o dnešku.

Mauritánie zrušila otroctví až v roce 1981 a kriminalizovala ho v roce 2007. Podle Global Slavery Index tam v roce 2021 žilo v moderním otroctví odhadem 149 tisíc lidí.

Představte si stát, kde je otroctví zakázané, ale pořád ho potkáváte jako společenskou realitu. Zákon oficiálně říká jedno. Moc, tradice a chudoba říkají druhé.

Afrika není jen oběť minulosti. Je také místem, kde moderní otroctví existuje dnes.

Walk Free odhaduje, že v roce 2021 žilo v Africe asi 7 milionů mužů, žen a dětí v moderním otroctví. Nejčastější formou byla nucená práce, následovaná nucenými sňatky. Nejvyšší prevalenci uvádí index u Eritreje, Mauritánie a Jižního Súdánu.

Každá země má jiný problém.

Někde jde o dědičné otroctví. Jinde o nucené sňatky. Jinde o nucenou práci. V Eritreji se dlouhodobě mluví o tvrdém systému národní služby, který lidskoprávní organizace popisují jako nucenou práci v podmínkách připomínajících otroctví.

Čtenář v Evropě si může říct: to je daleko. Ovšem dnes mnozí lidé „z daleka“ migrují do Evropy za lepším životem. A někteří si otrokářství berou s sebou.

Walk Free odhaduje, že v arabských státech žilo v roce 2021 v moderním otroctví asi 1,7 milionu lidí. V absolutních číslech méně než v jiných regionech. Po přepočtu na populaci ale podle indexu právě arabské státy vykazují nejvyšší regionální prevalenci moderního otroctví na světě.

Jedním z problémů je systém kafala, tedy sponzorství zahraničních pracovníků. Sám o sobě není automaticky otroctvím. Jenže vytváří obrovskou mocenskou nerovnováhu. Zaměstnavatel může mít nad migrantem kontrolu, která v praxi rozhoduje o práci, pobytu, změně zaměstnání i odjezdu ze země.

Na papíře pracovní migrace. V praxi někdy klec se zlatými klikami.

Tady je potřeba říct nepohodlnou věc.

Bílý Evropan otroctví nevynalezl.

Otroctví existovalo ve starověku, v Africe, Asii, islámském světě, Evropě i mezi původními obyvateli Ameriky. Lidé zotročovali lidi dávno před tím, než se evropské lodě vydaly přes Atlantik.

Západní svět má své otrokářské hříchy. Velké. Krvavé. Neomluvitelné.

Zároveň právě západní abolicionismus, zákazy obchodu s otroky, pozdější zrušení otroctví v koloniích, zásahy papeže a mezinárodní úmluvy pomohly vytvořit globální normu, podle které člověk nesmí vlastnit člověka.

Ta norma je civilizační vítězství.

Jenže ne všude vyhrála v realitě.

Někde skončilo otroctví v zákoně. Ve vesnici, v domácnosti, v táboře nebo v dluhu pokračuje dál.

Západní svět významně pomohl udělat z jeho zákazu globální pravidlo. A největší tragédie je, že na některých místech světa to pravidlo pořád nedorazilo k člověku, který čeká, až ho někdo konečně přestane vlastnit.

Zdroje / kde zjistit víc: