Padla obvinění v bitcoinové kauze. Právník vysvětluje, co hrozí

Bitcoinová kauza se posunula do nové fáze. Policie podle médií obvinila bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka, jeho někdejšího náměstka Radomíra Daňhela a advokáta Kárima Titze. Oficiálně Vrchní státní zastupitelství v Olomouci uvedlo, že v kauze darování bitcoinů Ministerstvu spravedlnosti bylo zahájeno trestní stíhání dalších tří osob. Jména státní zastupitelství neuvedlo, ale podle iROZHLASu, Seznam Zpráv, Novinek nebo České justice jde právě o tyto tři osoby.

Co to právně znamená? Je obvinění totéž co vina? Co musí policie dokázat? A co se může stát dál? Odpovídá advokát specializovaný na trestní právo.

Ne. A u trestních kauz je potřeba na tom trvat, přestože to politicky svádí k rychlému rozsudku z gauče.

Obvinění je procesní krok. Policie tím říká, že podle ní existují konkrétní skutečnosti, které odůvodňují trestní stíhání konkrétní osoby pro konkrétní skutek. Pořád ale platí presumpce neviny. Vinen je člověk až tehdy, když o tom rozhodne soud pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

Podezření je fáze, kdy se věc prověřuje. Obvinění je fáze, kdy už se stíhá konkrétní člověk. Obžaloba je krok, kdy státní zástupce po vyšetřování řekne: podle výsledků vyšetřování má jít věc k soudu. A odsouzení je až rozhodnutí soudu.

Ale obvinění není banalita. U bývalého ministra spravedlnosti je to mimořádně vážná věc. Obzvlášť když se týká kauzy, která už předtím vedla k jeho politickému pádu a poškodila důvěru v resort spravedlnosti.

Tato věc se týká tří zvlášť závažných zločinů, a to zneužití pravomoci úřední osoby a dále dvou forem legalizace výnosů z trestné činnosti.

Zneužití pravomoci úřední osoby v jednoduchém překladu znamená podezření, že někdo ve veřejné funkci vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím právním předpisům, a to v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, případně způsobit škodu nebo jinou závažnou újmu.

U legalizace výnosů z trestné činnosti jde lidově řečeno o praní špinavých peněz. U bitcoinů to může být právně i technicky složitější než u hotovosti, ale princip je podobný: stát musí řešit, zda nejde o majetek pocházející z trestné činnosti, a zda někdo nepomáhal zakrýt nebo ztížit zjištění jeho původu.

Tady bude klíčové několik otázek. Kdo co věděl? Kdy to věděl? Jaké informace měl k dispozici? Kdo rozhodl o přijetí daru? Kdo měl prověřit původ bitcoinů? Jaká varování existovala? A šlo jen o špatný úsudek, nebo o úmyslné jednání?

Trestní právo je v tomhle přísné. Hloupé rozhodnutí ještě automaticky není trestný čin. Ale pokud by se prokázalo, že někdo vědomě obešel pravidla, ignoroval zjevná rizika nebo pomáhal legalizovat majetek podezřelého původu, už jsme v úplně jiné situaci.

Protože nejde o řadového úředníka na malém odboru. Mezi obviněnými je sám bývalý ministr spravedlnosti.

To je politicky ničivé samo o sobě. Ministerstvo spravedlnosti má být symbolem právního státu, odpovědnosti a důvěry v instituce. Pokud právě tento resort přijme bitcoinový dar od problematické osoby a následně se v kauze objeví trestní stíhání bývalého ministra, nejde to odbýt větou, že si počkáme na soud.

Na soud si samozřejmě právně počkat musíme. Politická odpovědnost ale funguje jinak než trestní odpovědnost.

Politicky je problém už samotný stav, že se něco takového mohlo stát. Že stát přijal kryptoměnu takového rozsahu. Že kolem původu peněz byly otázky. Že audit upozorňoval na neprovedení povinné předběžné kontroly a absenci komplexního právního stanoviska. A že se věc nakonec posunula do trestního stíhání konkrétních osob.

Nejdřív poběží vyšetřování. Obvinění mohou napadat zahájení trestního stíhání, mohou vypovídat nebo nevypovídat, předkládat důkazy, navrhovat výslechy, reagovat na znalecké nebo analytické závěry.

Policie bude pravděpodobně řešit dokumenty, komunikaci, interní postupy ministerstva, auditní závěry, právní stanoviska, tok bitcoinů a vědomost jednotlivých aktérů. U takové kauzy nebude stačit obecný pocit, že to celé bylo divné. Bude potřeba přesně rozlišit, kdo měl jakou roli.

Na konci vyšetřování může státní zástupce podat obžalobu. Může také trestní stíhání zastavit, pokud dospěje k závěru, že se trestný čin nestal, nespáchal ho obviněný, nebo se nepodaří prokázat potřebné znaky trestného činu. Může dojít i k jinému procesnímu vývoji podle výsledků vyšetřování.

Pokud by byla podána obžaloba, rozhodoval by soud. A tam by se hrálo o základní věc: zda šlo o trestný čin, nebo „jen“ o mimořádně špatné politické a úřední rozhodnutí.

Tohle je důležité. Trestní právo není nástroj na potrestání každé politické hlouposti. Kdyby bylo, věznice by musely mít speciální pavilon pro tiskové konference.

Tady ale orgány činné v trestním řízení zjevně tvrdí, že podezření je vážnější. Proto padla obvinění.

A pokud by se u soudu prokázalo, že osoby vědomě nakládaly s majetkem podezřelého původu nebo zneužily pravomoc, sazba za takové jednání je 5 až 12 let. To je úplně jiná liga než politická ostuda.