Smutná vizitka Ústavního soudu: důchodci se museli uskromnit, soudci dál brali statisíce

Když stát sáhl na mimořádnou valorizaci důchodů, Ústavní soud to posvětil. Když stát sáhl na růst platů soudců, Ústavní soud řekl, že tady už je problém. Ať si právníci napíší kolik chtějí odstavců o rozdílech mezi oběma případy, běžný člověk vidí mnohem jednodušší obrázek: důchodci se uskromnit museli, soudci ne.

Ano, právně nejde o totožné situace. U důchodů šlo o mimořádnou valorizaci, tedy o nižší navýšení penzí, ne o nominální snížení už vypláceného důchodu. U soudců šlo o platovou základnu a zásahy do odměňování soudní moci, které Ústavní soud tradičně posuzuje i přes nezávislost justice. To všechno se dá vysvětlit.

Jenže právě tady je problém. Dá se to vysvětlit právně. Ne každý právník by na to měl žaludek, ale dá se to. Lidsky to ale vypadá nechutně - soudci posvětili snížení důchodů, ale návrh na snížení vlastních platů označili za protiústavní.

V roce 2023 vláda prosadila změnu mimořádné valorizace důchodů. Důchodci sice peníze navíc dostali, ale méně, než by dostali podle původního mechanismu. Opozice se obrátila na Ústavní soud. Ten v lednu 2024 návrh zamítl a úprava zůstala v platnosti. Ústavní soud tedy snížení mimořádné valorizace penzí podržel.

Z právního hlediska se řešila mimo jiné otázka retroaktivity, legitimního očekávání, rozpočtové situace a toho, zda už důchodcům vznikl konkrétní nárok na valorizaci v původní výši. Většina Ústavního soudu došla k závěru, že zásah obstál. Veřejně to vysvětlovali větou, kterou lidé slýchají v krizi pořád: stát nemá nekonečné peníze a někde se šetřit musí.

Jenže taková věta zní jinak ministerskému úředníkovi a jinak člověku, který žije z důchodu. Průměrný starobní důchod měl podle MPSV v lednu 2026 dosáhnout přibližně 21 840 korun měsíčně. To není suma, ze které by si většina lidí budovala investiční portfolio, kupovala druhý byt nebo řešila, kam s přebytečnou hotovostí. To jsou peníze na nájem, energie, jídlo, léky, dopravu a občas nový spotřebič, když se starý rozhodne zemřít ve špatný měsíc.

A právě proto je ten příběh tak citlivý. Důchodce nemá mnoho možností, jak si výpadek nebo nižší navýšení příjmu kompenzovat. Nemůže si jednoduše vzít víc směn. Nemůže změnit práci za lépe placenou. Nemůže začít novou kariéru v šedesáti osmi s nadšením personalisty. Když stát řekne seniorům, že v krizi musí chápat rozpočet, říká to skupině lidí, která má ze všech obyvatel nejmenší prostor s tím něco udělat.

Pak přišly platy soudců. Stát se pokusil dočasně omezit jejich růst pro rok 2025. Ústavní soud v říjnu 2025 rozhodl, že dočasné restrikce soudcovských platů jsou protiústavní. Podle tiskové zprávy Ústavního soudu šlo u soudců o snížení platu o 6 % proti úrovni vyplácené v lednu 2025 a fakticky o zmrazení ve vztahu k úrovni roku 2024; soud věc posuzoval optikou nezávislosti soudců a soudní moci.

Z právního hlediska je argument jasný. Soudci nemají být finančně závislí na momentální libovůli politiků. Parlament a vláda nemají používat platy jako bič na justici. Nezávislost soudní moci je základní hodnota právního státu. To všechno platí.

Ale teď přijde druhá část věty, kterou je potřeba říct nahlas: ochrana nezávislosti soudů nesmí působit jako stavovská ochrana velmi vysokých platů v době, kdy se zbytku společnosti vysvětluje, že musí být skromnější.

Česká justice v roce 2025 psala, že po růstu platů měl soudce okresního soudu s patnáctiletou praxí pobírat téměř 180 tisíc korun místo přibližně 158 tisíc. U soudce vrchního soudu s pětadvacetiletou praxí měl plat dosáhnout téměř čtvrt milionu korun měsíčně.

To nejsou lidé na hraně chudoby. To nejsou domácnosti, které řeší, jestli zaplatí léky, energie nebo jídlo. To jsou mimořádně vysoké příjmy ze státního systému. A pokud má veřejnost pochopit, proč se na ně nemůže sahat ve stejné době, kdy se seniorům sahá na očekávané navýšení penzí, musí dostat něco víc než jen právní konstrukci o nezávislosti.

Protože zvenku to vypadá jednoduše. Důchodci s pár korunami měl pochopit krizi. Záhy soudci sami sobě obhájili růst platů a brali dál statisíce.

Samozřejmě lze donekonečna vysvětlovat, že důchodová valorizace a soudcovský plat nejsou totéž. Že důchod je sociální dávka ze systému důchodového pojištění, zatímco soudcovský plat souvisí s nezávislostí moci soudní. Že u valorizace šlo o budoucí navýšení, zatímco u soudců o zásah do platového mechanismu. Že Ústavní soud nemá rozhodovat podle závisti ani podle nálady u piva.

Jenže pod tím vším leží velmi jednoduchá otázka: když přijde krize, kdo má nést účet?

A tady odpověď Ústavního soudu působí velmi špatně. Důchodci účet nést mohli. Soudci ne. U jedněch rozpočet převážil. U druhých se našla hranice, za kterou stát nesmí. Právníci tomu mohou říkat rozdílný ústavní standard. Běžný člověk tomu bude říkat dvojí metr.

Nikdo rozumný nechce soudce závislé na politicích. Soudce nemá rozhodovat s obavou, že mu vláda nebo parlament za nepohodlný rozsudek příště seberou výplatu. Nezávislá justice je jedna z věcí, které člověk docení nejvíc ve chvíli, kdy ji potřebuje proti státu, úřadu, firmě nebo silnějšímu soupeři.

Jenže nezávislost soudce neznamená, že každý růst jeho už tak vysokého platu je posvátný předmět. Neznamená, že soudcovská peněženka má být chráněna výrazně citlivěji než peněženka důchodce. Neznamená, že celá společnost má v krizi přijímat omezení, ale u soudců se začne mluvit jazykem ústavní katastrofy.

Právní stát nestojí na tom, že soudce bude brát málo. Ale nestojí ani na tom, že soudce bude jediný, komu se v rozpočtově těžké době nesmí říct: letos porostete pomaleji.

Pokud je zásah do soudcovských platů opravdu nebezpečný pro nezávislost justice, měl by Ústavní soud velmi přesvědčivě vysvětlit, proč konkrétně. Ne jen soudcům, ne jen odborníkům na ústavní právo, ale i lidem, kterým předtím vysvětlil, že snížená valorizace penzí ústavně obstojí. Protože autorita soudu nestojí jen na správně citovaných nálezech. Stojí i na tom, jestli veřejnost uvěří, že soud neměří jinak sobě a jinak obyčejným lidem.

A právě zde soud měřil sobě výrazně jinak než obyčejným lidem.

Politika není jen účetní tabulka. Právo není jen technická konstrukce. Veřejná důvěra často stojí na symbolech. A symbol tady vypadá hrozně.

Starým lidem stát řekl: mimořádné navýšení bude menší, protože rozpočet to neunese. Ústavní soud to podržel. Soudcům stát řekl: růst vašich platů se dočasně omezí. Ústavní soud to zrušil.

Možná se obě rozhodnutí dají právně obhájit. Možná k nim vedly rozdílné ústavní důvody. Možná by odborník napsal desítky stran vysvětlení, proč nejde srovnávat valorizaci penzí se soudcovskými platy. Jenže společnost nežije v nálezech. Společnost žije v pocitu spravedlnosti. A ten tady dostal ránu.

Když se lidem říká, že v krizi musí každý něco nést, nesmí to vypadat tak, že někteří nesou méně, protože jsou blíž ústavnímu mikrofonu. Důchodce nemá vlastní komoru, vlastní stavovskou autoritu ani zvláštní ústavní doktrínu chránící jeho příjem před rozpočtovým tlakem. Soudce ano.

A přesně proto to celé působí tak nesnesitelně.

Ústavní soud může mít pro každé rozhodnutí vlastní právní konstrukci. Může vysvětlovat rozdíl mezi sociálními právy a nezávislostí soudní moci. Může zdůrazňovat, že soudcovské platy nejsou obyčejná mzda, protože chrání instituci, nikoli jen jednotlivce. To všechno může být napsané velmi učeně.

Jenže spravedlnost nestačí jen právně vyrobit. Spravedlnost musí také nějak vypadat.

A pokud výsledek vypadá tak, že důchodci měli pochopit rozpočet, zatímco soudci si ochránili statisícové příjmy, pak je problém i v případě, že se to dá právnicky obhájit. Možná právě tehdy je problém největší. Protože lidé nezačnou nenávidět paragrafy. Začnou ztrácet důvěru v instituci, která jim vysvětluje, že jedna skupina se musí uskromnit a druhá ne.

Důchodce měl pochopit krizi. Soudce měl ústavní ochranu platu. A právě proto tenhle příběh smrdí dvojím metrem, i kdyby byl napsaný sebelepší právnickou češtinou.