Starší generace chce vnoučata. Mladým nechala nedostupné bydlení a dluhy

Mladému člověku se dnes velmi snadno radí.

Stačí prý vstát dřív, méně utrácet, víc makat, nehledět pořád do telefonu, najít si partnera, pořídit si děti a přestat fňukat.

Zní to hezky. Hlavně od lidí, kteří vstupovali do dospělosti ve světě, kde bydlení ještě nebylo finanční horor, nájemní trh nebyl hladová aréna a vlastní byt nepůsobil jako science fiction pro vyšší střední třídu.

Ano, starší generace neměla jednoduchý život. Zažila komunismus, fronty, omezení, šedivý stát a často i tvrdou práci. To není třeba zlehčovat. Jenže stejně tak není fér předstírat, že dnešní mladí hrají stejnou hru.

Nehrají. Pravidla se změnila. A startovní čára se někam ztratila.

Kdo dnes nemá rodinné zázemí, zděděný byt, pomoc rodičů nebo velmi nadprůměrný příjem, nezačíná od nuly. Začíná v mínusu.

Podle Českého statistického úřadu stál v roce 2024 byt v Praze průměrně 115 889 Kč za metr čtvereční. V celé republice to bylo 63 521 Kč za metr čtvereční. ČNB k tomu sama uvádí, že ceny bytů po poklesu v roce 2023 znovu výrazně vzrostly a vyšší růst cen proti příjmům domácností zhoršil dostupnost bydlení.

Tohle není otázka avokádových toustů, kávy s sebou nebo toho, že si mladí neumí odříct Netflix.

Když metr bytu v Praze stojí přes sto tisíc korun, pak běžný mladý člověk neřeší, jestli si koupí byt letos, nebo příští rok. Řeší, jestli si někdy koupí aspoň chodbu.

A do toho poslouchá rady od lidí, kteří měli často úplně jiný přístup k obecním bytům, privatizacím a cenám nemovitostí.

V Praze se podle IPR obecní bytový fond mezi lety 1991 a 2024 snížil o 85 %. Jinými slovy: část společnosti zažila dobu, kdy se obrovské množství bytů přesouvalo do soukromých rukou. Dnešní mladí už přicházejí k hotovému. Jen to hotové stojí tolik, že na to nedosáhnou ani s hypotékou kolem krku.

A pak přijde slavná otázka: proč mladí nemají děti?

Možná proto, že dítě není položka v demografické strategii. Dítě je rozhodnutí člověka, který musí věřit, že se mu zítra nerozsype celý život pod rukama.

ČSÚ uvedl, že se v roce 2025 narodilo v Česku 77,6 tisíce dětí, nejméně v historii statistického zjišťování od roku 1785. Úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na ženu.

To číslo nevzniklo proto, že by celá jedna generace záhadně zlenivěla.

Vzniklo ve světě, kde mladý člověk často nemá vlastní bydlení, bojí se nájmu, práce mu nedává jistotu, vztahy se rozpadají ještě dřív, než vůbec začnou, a veřejný prostor mu každý den vysvětluje, že druhé pohlaví je nepřítel.

Jedna část internetu říká ženám, že muži jsou problém. Druhá část říká mužům, že ženy jsou problém. Výsledek? Osamělí lidé, kteří se navzájem bojí, podezírají a často se ani nepokusí vytvořit něco normálního.

A do toho jim někdo shora řekne: „Tak kdy už budou ty děti?“

Kde? V dětském pokoji u prarodičů? V nájmu 2+kk za tři čtvrtě výplaty? V bytě, který nikdy nebude jejich? Který jim mohou kdykoli vzít?

Už dnes spoustu mladých bydlí u rodičů, a to čistě proto, že dokonce i nájem se stal nedosažitelným luxusem. Ani těm, kterým se povedlo dostat aspoň do nájmu, není zase tolik co závidět. Pronajímatel se jednoho dne vzbudí a zvedne nájemné. A to v často napjatém rodinném rozpočtu znamená rozsudek jít zpět k rodičům nebo na ubytovnu.

V tom se opravdu do dětí nikomu nechce. A není to vina mladých.

Dřív alespoň platilo, že když člověk pracoval, mohl se postupně postavit na vlastní nohy. Ne vždy snadno, ne bez bolesti, ale nějaká cesta existovala.

Dnes můžete pracovat, platit daně, vstávat ráno, šetřit a stejně mít pocit, že běžíte na pásu. ČSÚ uvádí, že medián mezd ve 4. čtvrtletí 2025 činil 45 523 Kč hrubého. To nezní úplně zle, dokud vedle toho nepoložíte nájem, energie, potraviny a ceny bytů.

Pak zjistíte, že mnoho mladých lidí nežije nezodpovědně. Jen žije v ekonomice, kde se i z normálního života stal luxusní produkt.

Práce? Chceš zvednout mzdu nebo proplatit přesčasy? Prostě tě nahradíme někým, kdo bude držet pusu.

Auto? Drahé pořízení, drahý provoz, drahé palivo, drahá budoucnost.

Byt? Pro mnoho lidí v Praze a velkých městech vtip s hypoteční doložkou.

Dovolená? Při dnešních cenách jsou mladí rádi, když jim zbyde na nové kalhoty. Takové Chorvatsko, dříve lidovka, je pro většinu nedosažitelný luxus.

Děti? A kdy by měly bydlet? Za co jim kupovat potřeby? V levné garsonce, co spolkne většinu příjmu, opravdu těžko.

A starší generace se pořád tváří, že mladí prostě málo chtějí. Ne. Oni často chtějí úplně obyčejné věci. Bydlet. Milovat. Pracovat. Mít dítě. Nebát se každého většího výdaje.

Jenže obyčejný život se stal neobyčejně drahým luxusem jen pro vyvolené.

Je laciné je říkat mladým, že jsou líní, přecitlivělí a neumějí se snažit.

Mladí nezdědili stabilní svět. Zdědili drahé bydlení, nejisté vztahy, drahý provoz života, války za hranicemi Evropy, následky covidu, roztříštěnou společnost a politiku, která umí hlavně moralizovat.

A když se v tom nezvládnou chovat jako klidní rodiče tří dětí s hypotékou, zahradou, dvěma auty a zahraniční dovolenou 2× ročně, dostanou další přednášku o zodpovědnosti.

Starší generace by měla mladým přestat nadávat za to, že nezvládají hru, jejíž pravidla se brutálně změnila.

Jestli chce společnost děti, rodiny a zodpovědné mladé lidi, musí jim znovu nabídnout něco víc než drahý nájem, nízkou jistotu a moralizování od lidí, kteří svůj startovní byt získali v úplně jiné hře.

Nedostatek dětí a blbá nálada nejsou problém mladé generace. Je to problém světa, který vytvořily generace před nimi.

Kde zjistit víc: